Výprava do Peru

23.5. - 13.6.2010

Úvod

Vítejte na webu věnovanému jedné menší výpravě 4 lidí do Peru.
Snažil jsem se sepsat všechny možné informace, o kterých si myslim, že by mohly být zajímavé pro všechny co se do této krásné země chystají :)
Kdyby měl někdo jakékoli dotazy ohledně Peru či naší cesty (a nenašel to na tomto webu) tak mi může napsat na email parizek[zavináč]jcsoft.cz.

Skupinovka na Machu Picchu

Fotky

Fotogalerie - Honzy
Fotogalerie - Ondry

Let a letenky

Letenky jsem kupovali asi 4 měsíce před odletem. Nakonec jsme je sehnali za cca 23000Kč (včetně pojištění ohledně storna letenky). Letěli jsme se španělskou společností Iberia z Prahy s přestupem v Madridu. Samotný let z Madridu trval cca 11,5 hodiny a proběhl naštěstí naprosto bez problémů. Na zpáteční cestě jsme letěli s letadlem společnosti LAN Airlines (tedy partner Iberie) - evidentě nějaké nové letadlo s obrazovkou na každé sedačce a k dispozici byla desítka filmů a stovky audio alb, takže se člověk při letu ani moc nenudil :).
Jediná komplikace nastala, když jsem při letu tam nestihli v Madridu navazující let do Limy. Zaviněno to ale bylo asi 2 hodinnovým zpožděním prvního letu, takže nebyl problém s přeložením letu o dalších 12 hodin dopředu a Iberia nám na noc zajistila vcelku luxusní hotel, takže kromě ztraceného času bylo vše v pohodě :).

Užitečné informace

Ceny potravin (orientační):
Pečivo (takové placky, něco podobného jako naše housky) - 0,2 Solu
Sýry - celé kolo (tedy něco jako celý bochník :)) - 10 až 15 Solů
Paštika - 3-4 Soly
Párky (balení 4 nožiček) - 3 Soly
Voda (láhev 2l) - kolem 2-3 Solů
Coca Cola, Inka Cola (láhev 0,5l) - 1-3 Soly (záleží kde kupujete)
Pivo (láhev 0,620l) - 5-7 Solů

Smlouvání:
Ty ceny uvedené výšše jsou opravdu jen orientační, neb v Peru se smlouvá skoro všude a skoro o všem :). Ty hlavní místa kde budete určitě smlouvat jsou hostely, většina obchodů (pokud to neni nějaký větší supermarket - ale takové jsme viděli jen v Limě) a taxikáři. Dost často se dají ceny stlačit na o třetinu, někdy i o polovinu ceny. Takže se nebojte smlouvat a klidně i cenu odmítněte a zkuste to jinde. Většinou je konkurence hodně a neni daleko :).

Ubytování:
V každém větším městě neni problém sehnat hostel. Po pravdě když do nějakého města přijedete tak se na vás většinou hned někdo vrhne, kdo vám bude nějaký nabízet. Nemá cenu se tohoto obávat. Stačí se zeptat na cenu a jestli je tam k dispozici sprcha s horkou vodou, elektrika a ideálně i kuchyňka, kde si budete moci ohřát vodu na čaj či polívku. Pokud je toto v pohodě, tak mu klidně kývnout, on sežene taxíka a odveze vás až k samotnému hostelu, takže máte ušetřený čas s jeho hledáním.
Ceny hostelů jsou samozřejmě taky různé, ale nám se vždy dařilo najít hostel do 15 Solů/osoba/noc. Někdy to byl i 4 lůžkový pokoj, ale to nám nevadilo. Holt jsem byli všichni pohromadě :).
Maximum co bych za hostel dal je 20 Solů/noc. Cokoli dražšího bych odmítal, neb do této ceny by se mělo vždy něco slušného sehnat.
Každý hostel, kde jsme byli měl teplou vodu a elektřinu, takže toto je už asi skoro standard, ale samo lepší se na to vždy zeptat.

Co se kempů týče, tak u nich se cena pohybovala vždy kolem 10 Solů za stan. Za osobu se nikdy nic neplatilo, pouze takto za celý stan.
Kempy jsme využili v Colca Caňonu a pak taky v Santa Terese před Machu Picchu. Jinak ještě na Santa Cruz treku, ale tam byly kempy zdarma. Respektive je máte v rámci poplatku, který je nutné zaplatit jako vstupné do parku.

Doprava:
Pokud jste ve městě, tak se rozhodně nebojte využívat taxíků. Jsou levné, rychlé a je jich opravdu spousta. Vždy o ceně smlouvejte, neb každý taxikář nasadí pokaždé přemrštěnou cenu, ale neni problém se dostat na rozumnou částku.
Když si nejte jisti kolik by měla ta cesta asi tak stát, tak je dobré zeptat se místního domorodce za kolik by se tam nechal odvézt on a máte vyřešeno :). Ale obecně se dá říct, že tu první cenu co vám řeknou vždy srazíte minimálně o třetinu a někdy až o polovinu.
Cesta z letiště v Limě do centra - tam určitě odmítejte první taxikáře co se na vás po příletu vrhnou. Nabízejí odvoz za 50-60 Solů. Tato cesta se dá určitě pořídit do 30 Solů. To nejlepší jak toho docílit je jít mimo halu a směrem ven z letiště a odmítat všechny co budou nabízet tak vysokou cenu a jednoduše jim řikat, že chcete za 30 :). Venku před letištěm stojí taky spousta taxíků a ty vám to určitě dají levněji.

Mimo město zde funguje hustá autobusová síť. Společností, které zde jezdí je opravdu hodně, takže ceny většinou nejsou vysoké a na autobusových nádražích, kde vyvolávají jeden přes druhého jejich destinace, se s nimy dá i smlouvat. Když vás někde odmítnout můžete to zkusit u vedlejšího stánku. V nejhoršim se k nim vrátíte :).
Ale je pravda, že my jsme si většinou i něco připlatili a jeli s Cruz del Sur - nejdražší, ale zároveň nejluxusnější a nejbezpečnější autobusová společnost. Je u nich výhoda, že většinou se dá platit kartou (což v Peru skoro nikde nejde) a pokud jedete přes noc, mají o něco víc místa na nohy a dají vám teplou deku, kterou se můžete přikrýt :).
Takže na delší noční přejezdy je můžu vcelku doporučit. Pokud se jede jen třeba 3-4 hodiny, tak pak už je to jedno a klidně bych vzal něco levnějšího.

Pokud se jede jen do 20-30km od většího města, tak se nám vcelku vyplatilo využívat tzv. Collectivo - tedy něco jako místní MHD. Chlápek s dodávkou hlásí kam jede a nabírá lidi co chtějí tim směrem. Takže pokud na něco takového narazíte má smysl to zvážit. Je to určitě nejlevnější způsob přepravy. Ale má tu nevýhodu, že občas se čeká až se dodávka naplní. Tedy když někde vystoupí pár lidí, tak chlápek zde nahání další a dokud nesežene nové tak se nejede. Takto můžete někde stát i třeba 15minut (pokud je nesežene do této doby tak toho většinou nechá a jede se dál, ale na každého kolemjdoucího pak stejně křičí jestli nechce svézt :)). Samozřejmě Collectiva jezdí jen do určených destinací. Pokud chcete něco speciálního tak pak je nutné vzít taxík. A zároveň jestli jste větší skupina 4-6 lidí, tak už se někdy vyplatí víc taxík než Colectivo. Neb v taxíků platí cenu za celou skupinu, kterou když pak vydělíte počtem osob, tak to může na jednotlivce vycházet dost levně. A viděli jsme tam několikrát v taxíku i 7 osob (5 vzadu a 2 ve předu vedle řidiče), takže vmáčknout se tam takto dá a oni to moc neřeší :).

Pitná voda:
Většinou jsme kupovali balenou vodu v obchodě a když nebyl, tak jsme si napustili třeba v kempu či vzali z potoka - ale tyto vody jsme pak vždy ještě dezinfikovali. Ondra měl sebou prima prášek, který nasypete do vody a za hodinu je normálně pitná, jen chlorovaná. Na to sloužil druhý prášek, který ji té chlorové příchuťě zbavil :) Taková dezinfekční sada se dá bez problémů sehnat u nás v lékarně či drogerii.
A je pravda, že ke konci jsme to už moc neřešili a pili normálně vodu napuštěnou z kohoutku v hostelu. Tedy předtim jste se zeptali zda je pitná a pokud, řekli že ano, tak jsme do toho šli. A vše v pohodě :)

Očkování:
Všichni jsme se nechali dopředu naočkovat proti břišnímu tifu a žloutence (kombinace A+B). Nicméně po celou dobu jsme naštěstí prakticky žádné zdravotní potíže nezaznamenali. Takže věřím, že to lze bez problémů zvládnout i bez očkování, pokud si člověk bude dávat pozor co jí a co pije. Ale osobně bych nyní zvážil i očkování proti vzteklině. Neboť po celém Peru se pohybuje opravdu spousta toulavých psů. V každém vesnici či městě jich uvidítě desítky. Je pravda, že žádný z nich nebyl agresivní a nikdy na nás nijak nezaútočili ani nás jinak neotravovali. Ale asi bych se cítil o něco bezpečněji kdbybych věděl, že sem proti vzteklině očkován a tolik bych to pak neřešil...

Cestovní deník

DEN 1 - Lima
DEN 2 - Paracas a Nazca
DEN 3 - Arequipa
DEN 4 - Colca Caňon
DEN 5 - Colca Caňon
DEN 6 - Colca Caňon a Puno
DEN 7 - Puno, Titicaca, Uros a Amantani
DEN 8 - Titicaca a Taquile, Puno
DEN 9 - Cusco, Santa Maria a Santa Teresa
DEN 10 - Hydroelektrárna, Machu Picchu Pueblo
DEN 11 - Machu Picchu
DEN 12 - Ollantaytambo, Pisac a Cusco
DEN 13 - Cusco
DEN 14 - Cusco a Lima
DEN 15 - Huaraz, Caraz, Cashapampa, Santa Cruz trek
DEN 16 - Santa Cruz trek
DEN 17 - Santa Cruz trek
DEN 18 - Santa Cruz trek, Vaqueria, Yungai a Huaraz
DEN 19 - Huaraz, Wilkawain, Monterrey, Puya Raymondi
DEN 20 - Lima

Mapa Peru s vyznačenými dny

DEN 0: neděle 23.5. – Odlet
Scházíme se kolem 5 hodiny na letišti Ruzyně a po chvíli zjišťujeme, že naše cesta nabírá hned na začátku menší zpoždění. Náš let do Madridu bude minimálně o hodinu opožděn. Na naši otázku, zda stihneme následující let z Madridu do Limy, odpovídá paní u přepážky nejistě. Prý snad jo, ale garantovat to nemůže. No nakonec nebylo zpoždění hodinové, ale více než 2 hodinové, takže přilítáme do Madridu akorát v čas, kdy má odlétat náš spoj do Limy. Nicméně ještě nám plamínek naděje neuhasl, říkáme si, že třeba bude mít zpoždění i ten navazující spoj. Takže vcelku sprintujeme přes skoro celé letiště, jedeme podzemím vlakem na jiný terminál a tam bohužel zjišťujeme, že letadlo již odletělo… :-/ No nic, po chvilce zklamání jdeme hledat stánek společnosti Iberia, od které máme letenky. Tam, kam nás poslala paní od informací, stánek sice nacházíme, ale už v něm nikdo není. No, je taky už skoro jedna hodina v noci... Jdeme zpět na info a paní nás posílá do vstupní haly letiště. Takže po hodině pobíhání po Madridském letišti docházíme kolem půl druhé na přepážku Iberie. Tam naštěstí nedělají žádné problémy, rovnou nám dají hotel a zajistí přebookování letenek. Nejdřív straší, že poletíme až o půlnoci, ale pak to naštěstí změní na poledne. Ve 2 hodiny ráno dojíždíme do hotelu, dostáváme teplé tousty k večeři a dáváme si pivko - zapíjíme vítězství našich hokejistů na MS, o kterém jsme se dozvěděli v mezičase během sprintování na letišti přes SMS :-).
zpět nahoru

DEN 1: pondělí 24.5. - Lima
Ráno si dopřáváme vydatnou snídani v Madridském hotelu (když už máme to zpoždění, tak si za to něco užijem :-)). Poté jedeme na letiště a v poledne konečně odlétáme směr Lima.
V Peru je o 7 hodin méně než u nás (v době našeho letního času) a let trvá asi 11,5 hodiny, takže v Limě přistáváme před 17 hodinou místního času. Co se denního světla týče, tak v Peru je vidět cca od 6 do 18 hodin (je to prostě blízko rovníku). Tedy krátce po přistání je už v Limě tma. Vyměňujeme na letišti peníze, i když je nám jasné, že kurz asi není nejlepší (2,75 Solu za 1 USD). Ale zase neměníme nijak závratnou částku, aby to znamenalo nějaký zásadní rozdíl. Plán je dostat se co nejdřív z Limy pryč, jelikož jsme o ní neslyšeli nic dobrého. Bereme jednoho z prvních taxíků (což je věc, kterou bychom už poté nikdy neudělali :-)) a necháme se odvézt na autobusák společnosti Cruz del Sur. Cena je 55 solů, což nám sice na místní poměry přijde hodně, ale nevíme přesně, jak se ceny pohybují a je to porovnatelné s českými taxíky, takže to víc neřešíme. Jedeme přes půl hodiny, tak si říkáme, že to asi jde. (To jsme ale nevěděli, že cena se dá usmlouvat i na 25 solů a možná, že i na 20 když nebudeme brát hned ty první, ale půjdeme dál z letištní haly a až před bránu letiště...).
Nicméně jsme nezkušení a chceme co nejdřív pryč z města. :) Na autobusáku nám sdělují, že žádný autobus směr Paracas, kam máme namířeno, již dnes nejede a nejbližší je další den ve 4 ráno. Jinou společnost nechceme hned na začátek riskovat (Cruz del Sur je jednoznačně nejpohodlnější, nejbezpečnější, nejspolehlivější, ale také nejdražší autobusovou společností v Peru), takže kupujeme lístky na další den ráno. Ptáme se, zda je autobusák otevřen 24 hodin denně a prý že ano, tak si říkáme, že noc přečkáme tady. Je teprve cca 8 hodin večer, co tedy s načatým večerem? Vyrážíme na prohlídku okolí. Hned za branou autobusáku ale zjišťujeme, že okolí je vcelku nevábné, nic moc (vůbec nic) zajímavého zde není, jen jeden velký supermarket Metro, který z nudy prolézáme. Ondra navrhuje prohlídku centra, ale řešíme jak je to vlastně daleko, jakým směrem, zda tam jezdí nějaké místní busy a zda se budeme mít čím vrátit. To jsme ještě opravdu neostřílení zelenáči, jinak bychom nad takovýmito směšnými otázky vůbec neuvažovali. :) Ptáme se jednoho pána na něčem, co vypadá na autobusovou stanici, jak se dá dostat do centra a on nám radí, ať si vemem taxík. Po zkušenosti s taxíkem z letiště se bojíme, aby po nás nechtěl 20 Solů a více (zas tolik utrácet hned na začátek nechceme). Jen tak zkusmo zastavujeme jednoho, co projíždí kolem (jednoho z mnoha, protože téměř každé auto v ulici je taxi :-)) a ten na naši otázku za kolik, řekne, že za 8, tak ho s nadšením berem. :)
Jedeme na hlavní náměstí Plaza de Armas (přejmenováno tedy na Plaza Mayor, ale v Peru se každé hlavní náměstí v každém městě jmenuje Plaza de Armas, takže když to řeknete jakémukoli taxikáři, hned bude vědět, co máte na mysli). Náměstí za nočního osvětlení nevypadá vůbec špatně. Náš první styk s koloniální španělskou architekturou a jsme vcelku nadšeni. Času máme dost, tak se pořádně díváme, fotíme a důkladně procházíme centrum i veškeré přilehlé okolí. V jedné zdejší restauraci dáváme menší večeři a první pivko (nechutná zle :-)). /redakční pozn. Honza si dopřává i lehčí chvilkový spánek s hlavou podepřenou o stůl. ;)/ Kolem půlnoci chytáme další taxík zpět na autobusák Cruz del Sur. První, co nám staví, po nás chce 15 solů. To se nám zdá hodně, když jsme sem jeli za 8. (Navíc se cítíme už zkušeně jako „ostřílení cestovatelé“ a ne „turističtí zelenáči“ :-)). A jelikož během doby, co se s ním bavíme, už za ním stojí další 2 auta, tak ho odmítáme a jdeme k tomu druhému. Ten říká za 12, což taky zhodnotíme jako moc a že mu dáme 10, on na to kývne a jedeme tedy zpět za 10 Solů. Naše první zkušenost se smlouváním :) Od této chvíle už smlouváme vždy všude a skoro o vše. :) Obzvláště taxíci vám často na první otázku řeknou klidně i dvojnásobnou (či vyšší) cenu, než za kterou jsou ochotni jet, tak se nenechte zbytečně okrást. :) Asi 20 minut po půlnoci dojíždíme na autobusák a bohužel zjišťujeme, že je zavřený a otevírá prý až ve 3 ráno... A venku se znatelně ochladilo, s tím jsme tedy taky nepočítali. :-/
zpět nahoru

DEN 2: úterý 25.5. – Paracas a Nazca
V noci tedy moc nespíme, ale korzujeme kolem autobusáku Cruz del Sur, chvíli ležíme na lavičkách před nedalekým supermarketem Metro, ale to se nedá vydržet moc dlouho a taky nám je zima, když se nehejbem. Takže asi po hodině z laviček vstáváme a opět korzujeme. Po nějaké době si nás všimne místní bezdomovec a pořád škemrá o prachy. Ignorujeme ho a jdeme dál, ale chodí pořád za námi a nějak nechce přestat. Obáváme se, aby nezačal být agresivní nebo aby odněkud z děsivých stínů předměstské periferie nevykoukli nějací jeho kámoši. Ale naštěstí zpoza rohu vyjíždí policejní auto a zastavuje u nás. Bezdomovce policisté zpacifikují a pošlu pryč. Nás se ptají, co tu děláme. Když jim rukama nohama (nebo spíš rukama a zmatenými pohledy turistů) vysvětlujeme, že čekáme na otevření autobusáku, posílají nás soucitně na nedalekou benzínku. Tak se k ní tedy vydáváme a než ujdem 10 metrů, tak nás zastavují a že nás tam prý raději odvezou. Takže jedeme policejním džípem asi 200 metrů k té benzínce. :) Policisté ještě počkají, dokud nejsme skutečně uvnitř a pak odjedou. Tomu říkám servis. :)
Na benzínce dáváme jeden džus, který tak nějak pijeme/ ucucáváme necelou hodinu a pak už jsou konečně 3 ráno a autobusák se otevírá. Přesouváme se k němu, vyzvedáváme batohy, chvíli ještě posedíme v čekárně a ve 4 ráno odjíždíme konečně z Limy pryč. V autobuse spíme a budíme se až nějak po 7 hodině. Venku je zataženo, ale neprší. Pozorujeme okolní krajinu, vcelku jedna velká pustina... říkáme si, jak tu může někdo vůbec žít, ale asi může. :)
Po 8 hodině přijíždíme do Paracasu, hned jak vystoupíme, ptají se nás, zda chceme jet lodí k nedalekým ostrovům. Jelikož je to našim cílem, tak nabídku přijímáme. Batohy si necháváme na místní zastávce Cruz del Suru a během chvíle sedíme v dodávce jedoucí k místnímu přístavu. Tam nám je řečeno, ať ještě tak 15 minut počkáme na pobřeží, tak si ho aspoň projdeme. Jsou tu vcelku pěkné vilky a vůbec okolí nevypadá tak špatně jako předchozí část města. Pak se ale dozvídáme, že to jsou letní domy zbohatlíků z Limy... Zanedlouho přichází další skupinka turistů a vyrážíme všichni společně s jedním průvodcem na motorovém člunu vstříc ostrovům. Člun to sviští čiperně rychle, takže na moři je opravdu slušná zima a čepice, co mám v kapse, přichází nyní vhod. :) Co se ostrovů týče, tak cesty k nim rozhodně nelitujeme, neboť jsou to nádherné skalní útvary obsypané asi největším množstvím ptactva, co jsem kdy viděl (stovky tisíc mořských ptáků). Jsou tam hlavně racci (ptáci vypadají jako racci, ale jedná se o tereje guanové) , kormoráni a zajímavě vybarvení rybáci inka. Mezi nimy se pak najdou i tučňáci humboldtovi a také několik lachtanů (lachtani mají, na rozdíl od tulěňů, viditelné ušní boltce). Fotíme ostošest :) Loď kolem ostrovů jezdí pomalu asi skoro hodinu, takže to máme všechno zblízka a hezky ze všech stran :) Na ostrovy jednou za několik let přijedou lodě na těžit guano (tj. ptačí trus), kterého se tam za tu dobu nahromadí mnoho tun. Guano se používá jako dusíkaté hnojivo. Protože v oblasti parkticky nikdy neprší, všechen trus zůstane na skalách a není spláchnut do moře. Kousek od ostrovů, na výběžku pevniny, se nachází další zajímavost - velký geoglyf (obrazec) vyhloubený do suchého písčitého svahu. Vypadá jako svícen nebo kaktus a neví se kdy přesně a za jakým účelem vznikl. Každopádně je nejméně několik set let starý a někteří vědci ho spojují s obrazci na planině Nazca.
Po důkladné prohlídce se vyráží opět k pobřeží. Cena tohohle dvouhodinového výletu byla 35 solů a zpět na autobusáku jsme kolem 10 hodiny. Stálo to rozhodně za to se tu zastavit, neb opravdu takového ptactva na jednom místě člověk jen tak neuvidí. :) A po půl jedenácté jede další bus Cruz del Suru do Nazcy, takže nasedáme a hned pokračujeme dál v cestě.
Cesta do Nazcy trvá ještě asi 4 hodiny, většinou pospáváme, sledujeme promítaný film nebo pozorujeme okolní krajinu. Chvílemi se to i pěkně zazelená a obloha se postupně čím dál více projasňuje, takže když přijíždíme v půl třetí do Nazcy je úplně modro. Máme v plánu udělat si zde vyhlídkový let nad známými obrazci "Nazca Lines" a pak nočním busem odjet rovnou do Arequipy.
To se vcelku bez problému daří, hned po vystoupení z busu si nás odchytává chlapík a ptá se, jestli nechceme vyhlídkové lety. Tak odpovídáme, že ano a jestli chvíli počká, tak s ním pojedem. Ještě přebalujeme pár věcí, necháváme batohy opět u Cruz del Sur, kupujeme lístky na noční bus a pak vyrážíme za vyhlídkovým letem. Opět byla asi menší chyba brát hned prvního, kdo se nám nabídne, ale neměli jsme moc času (za 3 hodiny by padla tma) a obecně jsme doufali, že konkurence snad o moc levnější nebude. Vezou nás do své "kanceláře", kde nám předkládají nabídku letů. Jsou vlastně 3 typy: za 60, 80 a 100 dolarů. Když se ptáme čím, že se liší, tak je nám vysvětleno, že ten za 60 dolarů je pouze základní přelet (kdy se letí víc vysoko a nekrouží se nad každým obrazcem). U toho za 80 se už trochu krouží, ale opět vcelku vysoko a ten nejdražší, že obsahuje kroužení nad každým obrazcem a v nižší výšce, aby byl lépe vidět. No shodli jsme se, že když už jsme tady a máme za to platit, tak to chceme vidět pořádně a tak holt bereme tu nejdražší variantu. Beztak mám pochybnosti, že to je jen habaďura pro turisty, ty levnější varianty, aby měl nějaké ospravedlnění pro těch 100 dolarů... No dost možná, že bychom to samé u jiné společnosti pořídili za 80 nebo i za 60 dolarů, ale nad tím je už zbytečné spekulovat. Prostě si jednou trochu více zautrácíme...
Po zaplacení nám pán pustí nějaký dokument, kde se vypráví o původu Nazca Lines, ale moc to nevnímám. Asi po 5 minutách se otočím a zjistím, že jsme tu zůstali tak nějak sami. Chlapíci sebrali peníze a někam odjeli. Pevně doufám, že zajistit ten let, ale i tak vcelku znervózňuji a když se dalších 10 minut nikdo neukáže, tak už začínám mít docela strach, zda nás tu každého neobrali o 100 dolarů a už je nikdy neuvidíme... Naštěstí za dalších asi 10 minut přijíždí a zanedlouho už jedeme na letiště. Tam ještě chvíli čekáme než bude letadlo připraveno (co to znamená radši nezkoumáme :-)) a pak už jdeme na věc. Letíme malým letadýlkem pro 6 lidí vč. 2 pilotů, my 4 sedíme ve 2 řadách za nimi. Let je opravdu vynikající. Pilot s námi vcelku dlouho zakrouží nad každým obrazcem, na každý nás upozorní a ukáže, kdybychom ho náhodou neviděli. Nakloní se s námi nad ním skoro o 90 stupňů, abychom ho měli jako na dlani. Opravdu výtečný zážitek. Celkově to trvá asi 40 minut a výhledy to jsou nádherné. Utracených peněz tedy nakonec vůbec nelitujeme. Vracíme se zpět do centra Nazcy a vyrážíme na prohlídku města. To není špatné, spousta pěkných uliček, byť často rozkopané silnice, ale to nás tady nijak nepřekvapuje. Kupujeme banány a mandarinky, na kterých si moc pochutnáváme. Obzvláště malé banánky tu mají výborné, na nich budeme ujíždět do konce pobytu. :) Zastavuje nás dvojice, co dělá nějaký turistický průzkum, tak jim odpovídáme na několik otázek ohledně Nazcy a letů co jsme absolvovali. Pak vyrážíme vybrat nějakou vhodnou restauraci. Je jich tu spousta, takže to není lehká volba, ale u jedné nás nalákali na výhodné menu za 19 solů, tak to bereme. Za dané peníze dostáváme každý skleničku vína, polévku a jídlo z nabízeného seznamu. Polévky mají v Peru opravdu vynikající, od této chvíle si je dáváme už pokaždé, když někam zajdeme na jídlo. A jako hlavní chod si na doporučení „průzkumníků“ objednáváme lomo saltado, místní klasiku, kterou si také velmi oblíbíme a ještě několikrát si ji později dáme. Celkově výborná večeře. Pak ještě procházíme několik ulic a kolem 9 hodiny docházíme na autobusové stanoviště Cruz del Sur. Necháme si vyndat batohy, sedneme, já na chvíli usnu /redakční pozn. opět/:), a v 10 hodin odjíždíme směr Arequipa. Vše šlo dnes až překvapivě hladce a bez zbytečných prostojů, takže zpoždění letadla jsme dohnali hned první den, což nás hodně mile překvapilo.
zpět nahoru

DEN 3: středa 26.5. - Arequipa
Do Arequipy přijíždíme kolem 7 hodiny ranní. Noční cesta proběhla bez problému. U Cruz del Sur jsme asi nejvíc ocenili deky, co nám dávali na noc, jelikož v noci je tu fakt zima (i v autobuse) a bylo potřeba se do něčeho zabalit :). Na autobusáku v Arequipě zjišťujeme, jak jezdí spoje směr Cabanaconde - naše další destinace, vesnice u Colca Caňonu. Nacházíme jednu společnost, která tam jede ve 14 hodin, což nám přijde v pohodě, cesta trvá asi 5 hodin, takže v 7 večer tam budem. Kupujeme tedy lístky a necháme si zde u nich také velké batohy. Ještě než opustíme nádraží a vydáme se do víru druhého největšího velkoměsta v Peru, potkáváme „Češku jak Brno“, tj. přesněji Moravačku Janu (nebo spíše ona potkala nás. :)) Dáváme se samozřejmě do řeči, zjišťujeme, že také jede do Colca Caňonu, ale chce jet už teď ráno, takže to se bohužel trochu minem. Nicméně i tak je to příjemné setkání, je fajn pokecat si zase chvíli s někým "cizím" v češtině. Zjišťujeme, že Jana je tady v Peru už přes 2 měsíce na studijně-pracovním pobytu. Španělsky samozřejmě umí výborně a vypadá opravdu jako slušný dobrodruh. :)
Po chvíli se bohužel loučíme a vyrážíme směr centrum, taxík stojí 4 soly, což je příjemná částka. Procházíme si hlavní náměstí a okolní ulice, v info centru (je hned na hlavním náměstí) dostáváme plánek colca caňonu v okolí Cabanaconde a je tam vyznačená cesta, kterou si chceme caňon projít, takže jsme spokojeni, že máme aspoň něco jako mapu. Ondra má v průvodci uveden jeden obchod, kde by ještě mohly prodávat nějaké podrobnější mapy, tak tam vyrážíme, ale zjišťujeme, že ta, kterou mají, není o nic moc lepší než plánek, co jsme zadarmo dostali v informacích, takže ji zbytečně nekupujem. Ale za to vidíme, že tu mají plynovou bombu. My jsme si sice přivezli univerzální vařič, který spálí jak plyn, tak benzín, petrolej či naftu. Ale říkáme si, že lepší plynová bomba než teď někde čerpat benzín a tak ji kupujem. Vyrážíme dál Arequipou směr místní parky, jenže jak zjišťujeme, jsou bohužel zavřené a otevírají se pro veřejnost pouze o víkendech. Cestou aspoň obdivujeme krásné výhledy na nedalekou sopku El Misti a ostatní okolní hory. Ve stínu jednoho stromu pak chvíli posedíme na trávě a posvačíme. Cestou zpět navštěvujeme Muzeum lamy Alpaky, na které jsme tedy narazili úplnou náhodou. Mají tam v ohradě asi 8 lam a nechají nás jít i dovnitř k nim a pěkně si je všechny pohladit. Je to naše první setkání s místními lamami a ještě takhle zblízka. Takže si to vcelku užíváme. :) Kromě živých lam, jsou zde 2 přadleny, které z lamí vlny šijí různé deky, čepice apod. Pak ještě ukázka všemožných strojů na zpracování vlny a obecně historie zpracování vlny v Peru. Na závěr chvíli posedíme v místním café baru u příjemné fontánky a pak pokračujeme dál městem. Přicházíme ke klášteru Santa Catalina, který máme s Ondrou zájem si projít. Petra s Petrem jít dovnitř nechtějí, tak si dáváme sraz na nedalekém hlavním náměstí a po zaplacení 30 solů vstupného jdeme s Ondrou dovnitř. Musím říct, že klášter opravdu za tu návštěvu stojí. Je to vcelku rozsáhlý komplex krásných uliček, nádvoří a obytných/ náboženských prostor. Každá část je krásně vymalovaná (oranžovou, červenou, modrou barvou). Prostě opravdu lahoda pro oči. A na závěr je zde ještě výborná vyhlídka na celé město a sopku El Misty. Po prohlídce dorážíme na hlavní náměstí, potkáváme druhou drahou polovičku našeho týmu a vyrážíme taxíkem směr autobusák. Tam nám za chvíli akorát jede bus, takže jen něco málo pojíme a opět už zase sedíme v autobusu.
Cestou do Chivay (přestupní stanice pro Cabanaconde) přejíždíme náhorní plošinu Patapampa ve výšce 4800m, což opravdu všemožně pociťujeme, jak lehkou bolestí hlavy, tak částečným pískáním v uších či lehce zhoršeným dýcháním. Prostě jak kdo, na každého to má jiný efekt. Na kolem se pasoucí lamy to evidentně žádný efekt nemá :) Každopádně nikdo z nás takhle vysoko doposud nebyl. Ale netrvá to dlouho a opět sjíždíme z této výšky níže až těsně nad 3000m, kde to je už opět bez problému. V Chivay je menší pauza, takže máme aspoň možnost se na chvíli protáhnout. Odtud je to do Cabanaconde ještě 2 hodiny cesty, ale to už jedeme za tmy, takže veškeré výhledy žádné. Proto tuto část spíše prospíme. Po 7 hodině večerní dorážíme do cíle a opět hned po vystoupení z autobusu nás jeden z místních rovnou vede do svého hostelu. Cena prý jen 10 solů na osobu a teplá voda, tak to moc neřešíme a bereme. Hostel je v pohodě, teplá voda tam opravdu je (i když mě jedinému zrovna moc neteče), takže se vysprchujeme, převlečeme, v místní hostelové restauraci dáme něco málo k jídlu (Ondra: dali jsme si steak z alpaky, to nebylo málo :)) a jdeme brzo spát. Na nějaké procházky po městě není moc chuť, neb je opravdu slušná zima (určitě pod 10 stupňů), asi největší co jsme zde zažili...zatím...:-)
zpět nahoru

DEN 4: čtvrtek 27.5. – Colca Caňon
Ráno se budíme vcelku brzo, kolem 5 hodiny, neb v 6:30 nám jeden autobus směr vyhlídka Cruz del Condor. Nicméně s odjezdem to nakonec není tak jednoduché, jak jsme si mysleli. Autobus tam sice stojí, okolo něj spousta lidí, takže jet by to nejspíš mělo, ale 6:30 pryč a nic se neděje. Nejdřív to nijak neřešíme, nějaké zpoždění tady nic neznamená, ale když už je po 7 hodině a stále se nic moc neděje, tak už i malinko znervózníme. Pak přijede další autobus, vyběhnou dva borci a natáhnou z něj kabely směrem k tomu našemu busu. Aha, takže byl problém v tom, že byla vybitá baterka... no fajn, tak snad mu to pak po cestě nikde nechcípne, aby nemusel zas čekat na někoho, kdo mu to znovu nabije... Ale hlavně, že už motor jede, tak snad brzy pojedem. No, jenže nefunkčnost motoru není jediný problém. Před autobusem už stojí takový dav, že se dovnitř snad všichni nemůžem nikdy vejít. To sem na to tedy zvědav... Řidič nejdřív volá ty, co mají koupené jízdenky dopředu a jedou až do Arequipy nebo do Chivay. Asi 15 lidí se tam takto prodere, ale není to udržitelné, hned se to zvrtne a místní se začnou tlačit taky i přes volání řidiče a autobus se začne postupně plnit. Venku před ním se to štosuje a každý se mačká ke vchodu, aby se na něj dostalo. Tak se taky mačkáme. :) Je jasné, že budeme stát v uličce, ale to neva, nejedeme až tak daleko. Snažíme se trochu porovnat nohy a myšlenky upínáme k tomu, aby se už autobus pohnul. Venku jsou ale ještě další lidé a řidič volá, ať se posuneme co nejvíc dozadu, což se lehko řekne, ale hůř dělá... zdá se nám, že víc už to moc nejde. Po chvilce si řidič přinese štafle, postaví si je do poloviny autobusu, vyleze na ně, zvenku otevře na daném místě okénko a z něj na nás zamává a zakřičí, abychom se posunuli ještě o kus dál. Asi měl pocit, že jsme ho předtím neslyšeli. Tak se ještě o něco více namáčknem dozadu a v uličce už stojíme opravdu jen tak tak (a směsice pachů z nemytých místních přebíjí veškeré úvahy o nepříjemném narušení prostoru osobní zóny …:-)). Nakonec se ale vešli všichni a konečně vyrážíme. Cesta je to dost hrozná, každou chvíli zatáčka či kamení, takže lítáme ze strany na stranu. K tomu je cestou pak ještě asi 4-5 zastávek, kdy i někdo zezadu chce vystupovat, což v té plné uličce vůbec není jednoduchý proces, musíme se pořádně zmáčknout a různě naklánět, ale nakonec se dané osoby dopředu proderou. Asi za 40 minut této výborné jízdy přijíždíme na Cruz del Condor.
Tam vystupuje třetina autobusu, takže prostě jdeme s davem. :) Překvapivě kromě většiny turistů vystupují i místní vesničanky. Nejdřív si říkám, co ty tady budou dělat, ale za moment je mi to jasné. Na vyhlídce si rozbalí své ranečky a v nich mají čepice, rukavice a jiné předměty z vlny či další suvenýry, co zde budou po zbytek dne prodávat turistům. Je asi 8 hodin ráno a jelikož jsme od probuzení ještě nejedli, snídáme. Petr vyndává i vařič, že uvaříme aspoň vodu na čaj (sluníčko je ještě schované za horama a je zima, fakt zima). Vařič po pár pokusech spolupracuje a čaj z koky je životabudič v každém počasí. :-) Ešus jenom vyšuměl a chystali jsme se uvařit další, ale přichází pán, že vařit je tu zakázáno, tak aspoň že hlt jsme stihli. Během toho všeho pozorujeme nádherný kaňon pod nám a okolo nás. Jsme ve výšce 3700m, dno kaňonu je něco přes dva tisíce a zasněžené vrcholky nahoře mají přes pět tisíc, takže se před námi tyčí strmé kamené svahy s vertikální výškou přes tři kilometry (Colca kaňon je považován za druhý nejhlubší na světě). Je to opravdu moc pěkná vyhlídka, ale bohužel kondoři zatím nikde. Jen jeden se ukázal asi na 5 vteřin a vcelku daleko. Jelikož po 9 hodině by nám měl odsud jet autobuse zpět, tak si říkáme, zda vůbec nějakého kondora stihnem vidět. Jak plyne čas, tak přijíždějí mikrobusy s dalšími a dalšími turisty, tak asi v 8:45 už je nás tam více než 40. Ale to nám nijak nevadí, protože chvíli před 9.hodinou se kondoři konečně ukazují! Celkem asi 3 postupně proletí v kaňonu před námi, každý je vidět kolem půl minuty, takže si jejich let řádně vychutnáváme. Bohužel ani jeden nepřiletěl nijak moc blízko, ale i tak to stálo za to. Nádherná podívaná!
Kolem 9:15 nám přijíždí autobus zpět směr Cabanaconde. Ptáme se řidiče, jestli nás může vysadit na vyhlídce San Miguel - tam by měl začínat náš trek Colca Caňonem - a on, že ano. Takže nasedáme a frčíme. Kousek před Cabanaconde pak zastavuje a říká, že přímo tam nejede, je to tu rozkopané a staví tu novou silnici, takže on to teď objíždí jinudy. Ale není to daleko a ukazuje nám na to místo, kam máme jít. Jdeme tedy pěšky těch asi 500m k hraně kaňonu na místo kde by to mohlo být, tam odtud vidíme, že musíme ještě asi 200m popojít po hraně kaňonu pryč od Cabanaconde a docházíme na místo odkud pozvolna klesá asi metr široká prašná, kamenitá cesta dolu do caňonu. Stojí tam i nějací dělníci tak se jich ptáme, jestli to vede do vesnice San Chose, co má být hned dole a oni, že ano. Takže neleníme a vyrážíme na sestup. Ten nám trvá necelé 2 hodiny. Není nijak těžký, cesta je celou dobu dobře vidět a je pořád dobře široká, takže nějaké sklouznutí dolu po srázu moc nehrozí. Ale je slušně kamenitá, takže je nutné dávat si pozor na každý krok, aby noha nesklouzla po nějakém šutru. Asi v polovině cesty docházím skupinu dalších turistů a mezi nima je také Jana, kterou jsme potkali předchozí den ráno v Arequipě. Tak se dáváme do řeči a zbytek sestupu prokecáme. Dole čekám na ostatní, Jana pokračuje dále, ale snad ji pak ještě doženem. Což, jak posléze zjišťuji, asi moc nepůjde, neb Petrovi na jednom kameni uklouzla noha, pěkně sebou seknul a docela slušně si poranil kotník. Zprvu to vypadalo, že to bude zlé, neb se na něj nemohl ani moc postavit, ale dolu i tak nějak dopajdal. Tam si dal nohu na chvíli do chladivé řeky, co teče na dně kaňonu a ledoval. Měl jsem u sebe koňskou mast (mazání na bolavé klouby), tak jsem mu jí dal, ať si to pořádně natře a obinadlem si to pak stáhnul. I tak to při každém šlápnutí dál bolelo, ale už ne tak, že by nemohl vůbec chodit. Náš plán dojít ještě dnes do Oasy bylo tedy nutné přehodnotit. Zjistili jsme, že v nedaleké vesnici San Juan (asi 2200 m.n.m.) je kemp, takže přespíme dnešní noc nakonec tam. Na pěkném zdejším travnatém paloučku jsme se utábořili. Je zde tekoucí voda a dokonce záchody i sprcha. Kdybychom chtěli tak se zde dalo i najíst, ale my měli vlastní zásoby. A na spaní je zde několik chatek, nicméně my netaháme ten stan pro nic za nic. :) Vcelku tedy luxusní kemp, kterých bych zde ani moc nečekal. Rozbili jsme tábor a hodinky ukazovali něco kolem 2 hodiny, ještě tedy několik hodin do tmy, škoda tady sedět.
S Petrou a Ondrou jsme se tedy vypravili do nedaleké vesnice Tapay. Vzdálenosti je to asi 3km, ale z hlediska převýšení se Tapay nachází o 700m výš (asi 2900 m.n.m.), takže jsme si vyšlápli slušný kopec. Šli jsme ale na lehko jen s jedním menším batůžkem, takže jsme to dali asi za 45minut. Tapay je moc pěkná vesnice, která působí zvláštní atmosférou, tím jak je uzavřená v tomto kaňonu a nikde nejsou moc žádní lidí, turisté už vůbec ne. Uprostřed stojí moc hezký kostel. Narazili jsme tam i na něco jako hospodu, tak jsme si dali láhev piva (ani ne moc drahé, asi 8 solů), chvíli poseděli a pak vyrazili nazpět. Cestou dolu potkáváme opět Janu, která se sem také vyšla podívat, ale nějak jsme se ve vesnici museli akorát minout. Sestupujeme už spolu s ní zpět do kempu za Petrem. Je už skoro půl páté (tj. skoro se stmívá), takže vaříme večeři. Po ní ještě zahrajeme karty a chvíli povídáme při světle čelovky a v 9 jdeme spát.
zpět nahoru

DEN 5: pátek 28.5. – Colca Caňon
Ráno vstáváme kolem 7 hodiny, lehce posnídáme, zabalíme stany a v půl deváté vyrážíme. Nejdřív jde cesta kolem vodního kanálku či akvaduktu a pak vcelku prudce stoupá až do vesnice Cosnirhua (2450 m.n.m.). Z ní je to pak po rovině do sousední vesnice Malata. Z nich se cestou nabízejí krásné výhledy co celého okolního kaňonu, ale samozřejmě i na místní domky a vesnické uličky neni špatný pohled. Takže fotíme neustále :).
V Malatě navštěvujeme malé soukromé muzeum - jedná se o jednu místnost v domě, kde starší paní ukazuje, jaký je místí tradiční styl života - jak pěstují a melou kukuřici, jaké mají nástroje, tradiční vyšívané klobouky, sandály z lamí kůže a jejich moderní obdobu ze starých pneumatik (tyto sandály z pneumatik nosí většina vesničanů v horských oblastech). Přestože španělsky umíme jen opravdu základy, nemáme problém názorný výklad pochopit. Po Malatě už cesta klesá směrem k Oáze, nejdříve pozvolna, ale v poslední fázi už vcelku slušně prudce. Vlastně to co jsme si dnes ráno nastoupali do obou vesnic zde zase pěkně sejdeme :). Sestup je to podobný jako včerejší den seshora na dno kaňonu.
Do Oázy přicházíme před 1 hodinou odpolední. Hned za mostem nás odchytává místní domorodec a zve nás do svého kempu. Už seshora bylo vidět spoustu krásných bazénku a my chceme určitě nějaký z nich navštívit, tak proč nezkusit tento. Pán nás tam během chvilky odvede, prostředí i bazén vypadá moc pěkně, cena za stan je 10 solů, což nám přijde v pohodě. Koupání v bazénu je v ceně. Ještě tedy chvíli zvažujeme zda se tu jen na hodinu nerozvalit, krátce se nevykoupat a pak nepokračovat nahoru do Cabanaconde. Nicméně Petra ten kotník bolí a ani ostatním se už dnes nikam moc nechce, takže mě přehlasují a zůstáváme zde na noc. Jana, která šla od rána až doteď společně s námi, nás tady opouští, neb asi v půl čtvrté ji jede z Cabanaconde autobus, který by chtěla stihnout a když hned vyrazí, tak má slušnou šanci, že to zvládne. Nakonec jsem rád, že my zůstáváme, neb toto místo je opravdu nádherné a byla by škoda si ho pořádně neužít, zvláště když nikam moc nepospícháme. Takže se na hodinu vyvalíme do bazénu. Poté si s Ondrou a Petrou projdeme celou Oasu, dojdeme až na druhý konec dolu k řece, odkud jsou taky moc zajímavé výhledy na okolní kaňon.
Před 4 hodinou přicházíme zpět do kempu a koukáme, že Jana je zpět. Nakonec to bohužel nestihla, tedy nešla až úplně nahoru, to už by se zpět samozřejmě nevracela :). Asi ve 2/3 stoupání potkala místní domorodce co šli dolu a ty ji řekli, že je to nahoru ještě kus a ten autobus skoro určitě nestihne. Tak díky tomu to točila a vrátila se zpět. Lepší přespat zde v Oase než nahoře ve vesnici a ještě si může užít místní bazén :). Než zapadne slunce tak si také znovu zaplavem. Pak opět polívková večeře na našem skvělém vařiči (ze začátku nám ta plynová bomba dělala problémy, ale dnes jsme přišli na fígl, že musíme hned po zapálení vařič přikrýt ešusem, pak už nám plamen nezhasíná tak často :)) a večerní partička karet při čelovce. Nebe je nádherně čisté a jsou skvěle vidět hvězdy i zářící měsíc, který je zrovna kolem úplňku a krásně osvětluje okolní stěny kaňonu, takže je to moc pěkná podívaná. Nicméně po 8 hodině jdeme stejně spát, neb ráno vstáváme brzy na stoupání nahoru.
zpět nahoru

DEN 6: sobota 29.5. – Colca Caňon a Puno
Vstáváme v 5 hodin ráno, ještě tedy za tmy, rychle se lehce nasnídáme, sbalíme stany a kolem 6:15 začínáme stoupat nahoru. Cesta to neni jednoduchá, stoupání je opravdu slušně strmé, skoro žádná rovinka, prostě se jde stále jen a jen nahoru. Celkové převýšení je asi 1150m, vzdálenost mohu jen odhadovat, ale moc dlouhé to dle mě nebylo, řekl bych tak max 3-4km. Děláme samozřejmě pravidelné pauzy na pití. Cestou nás míjí skupinka turistů, kteří si pro výstup pronajali místní domorodce s osly. Ne že bychom se nechtěli svézt, ale o není ono, takhle to šidit, každý by si to měl hezky pěkně vyjít. Domorodci na nás kývají a možná i uznávají, že to neni nic lehkého, zvláště když máme na zádech plnou polní vážící kolem 18kg.
Naštěstí díky tomu, že jsme vyšli brzo ráno jdeme většinu cesty ve stínu. Na slunci to musí být daleko víc zničující. Výstup nakonec zdoláváme za necelé 3 hodiny a nahoře si to pak náležitě vychutnáváme plnými doušky (a zapíjíme slivovicí :)). Jsme rádi, že to máme za sebou, něco takového rozhodně každý den dělat fakt nemusím :). Z vrcholu je to pak do vesnice ještě kus cesty mezi místními políčky, ale i tak do Cabanaconde docházíme v 10 hodin. Kupujeme nějaké to jídlo v obchodě (kulatý bochník polotvrdého sýra a chlebové placky, Petra jako vždy kupuje ovoce a Petr jako vždy kupuje cibuli :-)) a zajdeme do místní restaurace na vynikající polívku. V 11 hodin pak odjíždíme autobusem pryč. Chceme jet do Puna a před autobusem potkáváme australského turistu, který tam jede taky. Původně jsem chtěli jet zpět do Arequipy a tam chytit bus do Puna. Jenže poslední asi hodina cesty je stejná jako ta do Puna a australan říká, že on vystoupí už na křižovatce, kde se odbočuje na Chivay, odkud mi přijedem a tam si chytne nějaký bus směr Puno. Tim ušetří minimálně 2 hodiny cesty. To všechno zní jako dobrý nápad, takže to taky zvažujeme. Je to ale trochu risk, co když na dané křižovatce nic moc nepojede (řidič sice řiká, že autobusy směr Puna jezdí často, ale stejně...). Nebo tedy pojede, ale bude už plnej a neveme nás. Na křižovatku dorazím někdy kolem 4 hodiny a když nic nechytnem do 6 tak padne tma a co potom...pak se už těžko bude stopovat, když nás autobusy nebudou moc vidět, světla tam žádné nebudou. No neni to lehké rozhodnutí, ale nakonec pojedeme spíše do Arequipy na jistotu. Nicméně v ty 4 hodiny dorážíme na danou křižovatku před námi zrovna projede autobus směr Puno. Náš řidič na něj začne troubit a on zastaví. Někdo vyběhne ven, zasignalizují si, aby zacouval zpět, že tu jsou lidi co s nim chtěj jet. Takže vybíháme z autobusu ven, bereme baťohy a přestupujeme na autobus do Puna :). Děkujeme ještě našemu řidič, že ho pro nás a toho australana zastavil. Vyšlo to opravdu skvěle!
Nový autobus je tedy plný, ale jak zjišťujeme to neni překážka, sedneme si do kabiny řidiče :). Sice trochu nepohodlně, na sedačce pro 2 sedíme 3. Petra s australanem si sednou do spojovací uličky kabiny a normální prostoru pro cestující. Takto usazeni míříme směr Puno. Cesta utíká vcelku rychle, pohledy přes přední sklo nejsou špatné, okolní krajina je sice až na trávu a občasná stáda lam pustá (náhorní plošina ve výšce kolem 4500 m.n.m.), ale i tak při zapadajícím slunci má své kouzlo, takže se většinou kocháme a užíváme si jízdu. Překvapil nás jen okamžik, kdy se na jedné delší rovince řidiči za jízdy vystřídali. Ten co řídil jednoduše vstala druhý si přes něj k tomu volantu zalezl - proč pro takovou prkotinu zastavovat, že :).
Do Puna dorážíme kolem 8 hodiny večerní. Na autobusovém nádraží nás opět odchytává místní domorodec nabízející taxík, ptáme se ho na hostel, on že zná jeden dobrej v centru za 15 solů na noc. Teplá sprcha prý je. Cena se nám zdá ok, takže bereme a jedeme tam. Hostel je v pohodě, dokonce je k dispozici kuchyňka, což je příjemné plus. Ubytujeme se, uvaříme si instatní polévky k večeři a uvažujeme jak to zítra uděláme. Chceme jet na plovoucí ostrovy a ideálně i na jeden ze 2 normálních ostrovů, kde by se mělo dát přespat u místních domordců. Nečekaně nám toto vše náš dohazovač, který nás sem přivezl, nabízí jako zájezd za cenu 65 solů. V ceně je doprava na ostrovy, přespání na jednom, oběd, večeře a snídaně u místní rodiny, kde budeme spát. Druhý den pak přejezd na druhý ostrov, tam 3 hodinová pauza na prohlídku a pak přejezd zpět sem do Puna. Zvažujeme to, ale jelikož bychom vcelku přespat u té rodiny chtěli a nejspíš bez nějaké takovéto cestovky z průvodcem by to šlo asi jen těžko. Takže to bereme. Velké baťohy si budeme moc nechat zde v hostelu, takže si jdeme přebalit jen pár nutných věcí do menších tašek (bereme si sebou raději spacák, nějaké teplejší oblečení na spaní - prý je tam v noci slušná zima, toaleťák, v průvodci se doporučuje přivézt ostrovanům nějaké to ovoce, tak bereme ještě mandarinky a banány, Ondra má sebou samolepky, tak ty vememe dětem). Toť vše, přebaleno a jdeme spát.
zpět nahoru

DEN 7: neděle 30.5. - Puno, Titicaca, Uros a Amantani
Ráno si ještě dobalíme nezbytné věci sebou na 2 dny a velké baťohy necháme v úschovně v hostelu. Něco málo posnídáme a před 8 hodinou vyrážíme dojednaným mikrobusem směr přístaviště. Tam nasedáme na loď spolu s dalšími turisty co si zaplatili tento výlet. Na úvod nám jakýsi muzikant zahraje 2 místní písně, ale samozřejmě pak si za to od nás nezapomene vybrat příslušná poplatek. Jedna z těch věcí, které se člověk bohužel u organizované skupiny nevyhne. Tou další byl náš průvodce. Sice vcelku pohodovej chlapík, ale občas s hodně nucenými vtipy, nudnými přednáškami a předstíraným zájmem o to zda se nám to libí...Ale toto je asi u všech průvodců, holt nutné zlo co je nutné vydržet.
Po 20min plavby jsem dojeli na plovoucí rákosové ostrovy indiánů kmene Uros a u jednoho z nich zakotvili. Tam už se na nás vrhli místní obyvatelé, kteří zde mají přichystanou perfektní show pro turisty. Ještě než přirazíte tak vám mávají a vítají vás, poté je vám přednesen výklad o ostrovech, jejich historii, stavbě a životu na nich. Opět formou menší show. Nicméně se zde dozvíte i leccos zajímavého, takže kvůli tomu má smysl to vydržet :). Pak následuje prodej všech možných suvenýrů, dek, čepic a jiného vlněných předmětů. Víceméně zde nenabízejí nic speciálního, vše seženete i na trzích ve městech (Puno, Cusco, Pisac, Huaraz), takže jestli pojede do některého z nich můžete to koupit i tam. Ale pokud chcete mít suvenýr koupený na ostrově, tak pak je to něco jiného...Poté je možnost zaplatit si jízdu na rákosové lodi na protější ostrov (5 solů). Část turistů (a Ondra s Petrou) se takto sveze, my ostatní nasedáme do naší lodě a jedeme tam na ní. Na daném ostrově jsou další obchody se suvenýry, ale i bar se základními potravinami, takže kdo má zájem může se občerstvit. Poté totiž vyrážíme na plavbu k ostrovu Amanti a cesta tam bude trvat cca 3 hodiny. Loď totiž není z nejrychlejší a po celou dobu pluje vcelku konstantní rychlostí 11km/h.
Na ostrov Amantani dorážíme kolem třetí hodiny odpoledne. Jakmile vystoupíme tak nám vyjde vstříc asi 7 místních dam, u kterých budeme do následujícího rána ubytováni a náš průvodce nás rozdělí po 4 lidech ke každé z nich. Máme štěstí, že jsem akorát 4 takže se nemusíme dělit a jsem všichni v jednom domě. Co se týče ubytování, tak je daleko luxusnější než sem čekal. Pěkné zděné domy, dřevěné bytelné postele s matracemi a vlněnými dekami. Na základě doporučení průvodce jsem si tedy sebou vzali raději spacák, ale nebyl by nutně třeba.
Poté zjišťujeme, že sice máme mít zde v dané rodině teď někdy oběd, ale naše pani domácí ho ještě nestihla připravit. A jelikož máme docela hlad a nechce se nám čekat zbytečně dlouho, tak nabízíme pani svoji pomoc a dostáváme kbelík brambor ke škrábání. Neleníme a zanedlouho je to hotovo :). Obecně zde všechny jídla byli vegetariánské, neb žádné zvářaty tu nechovají a kupovat si maso ve městě nebo i tady je pro něj nejspíš dost drahé. Celkově je ale jídlo velmi dobré a dost nás i zasytí. Po daném "obědě" následují organizovaný výstup na místní kopec na němž jsou zbytky chrámu a který leží ve výšce 4100 m.n.m. (břeh ostrova je v cca 3900m.m.m.). Vycházíme tedy nahoru a daná výška je už opravdu znát, poprvé se mi hůře dýchá a plán vyběhnout si nahoru se úplně nevydaří...Ale je odtamtud moc pěkný výhled na celý ostrov. Blíží se šestá hodina a během pár minut dochází k západu slunce. Moc pěný pohled s jezerem Titicaca v popředí a horami v pozadí. Nedá nám to a už skoro za tmy vycházíme na druhý zdejší kopec (jsou jen 2 a na obou jsou zříceniny chrámu).
Po návratu do vesnice jsme dostali večeři a pak nás pani navlékla do ponč a něčeho co vypadá jako místní kroj...Vyrážíme na taneční zábavu (která je zde snad skoro každý den, když jsou turisti). Ale kapela nehraje nijak špatně a naše pani domácí nás každého vyzve k tanci (asi to má jako povinnost...). Kroky sice neznáme, ale tak se spíše jen vlníme do rytmu nebo se od ní nechám vést...Písně jsou pěkné, jen zatraceně dlouhé. Každou hrají tak 10 min. Nakonec odcházíme se zábavy před koncem (ale i tak až kolem 10 hod. večerní), nějak se dostaneme domu a jdeme spát.
zpět nahoru

DEN 8: pondělí 31.5. - Titicaca a Taquile, Puno
Ráno opět výborná vegetariánská snídaně a po ní hned dolu do přístaviště. Tam se rozloučíme s našimi hostitelkami a vyrážíme na nedaleký ostrov Taquile. Plavba trvá asi hodinu a půl. Jakmile tam dorazíme, tak pan průvodce spustí menší monolog o historii tohoto ostrova. A nějak se nám tady rozpovídal a ne a ne přestat. Přišlo mi, že o původu jezera a historii ostrovů už víme opravdu vše, i to co nechceme...Je dost vedro a někteří (i já) u jeho projevu trochu usínají. Asi po necelé hodině přeci jen končí a my pokračujeme doprostřed ostrova na místní náměstí. Zrovna zde probíhají volby starosty, takže je zde spousta lidí s transparenty a vlajkami. My si vylezeme na střechu jedné zdejší budovy a pokocháme se pohledem do okolí. Poté jdeme do místní restaurace, kde je pro ty co mají zájem připraven oběd (ale neni už v ceně zájezdu - stojí asi 24 solů). Je to sice včetně polévky a desertu, ale i tak mi to přijde trochu moc a prostě nemám rád když jsem do něčeho nucen průvodcem. Takže si místo toho jdu projít po náměstí a jeho okolí. Po obědě již jdeme pryč z města a sestupujeme do přístavu (jiný než ten kde jsme vystupovali). Cesta zpět do Puna pak trvá opět necelé 3 hodiny.
Ondra má ještě zájem podívat se na starobylé pohřební věže Sillustani, které jsou asi 30 min. jízdy autem z Puna. Z ostrovů ale přijíždíme až kolem půl páté a to mi přijde na další výlet pozdě. Nicméně Ondra jet chce a tak shání ještě další spolujezdce mezi ostatními členy našeho zájezdu na ostrovy (má zjištěno, že taxík na Sillustani - tam a zpět - bude stát asi 60 Solů a bylo by fajn to rozpočítat mezi více lidí). Nejdřív to vypadá nadějně - 3 lidi přislíbí účast, ale bohužel si to všichni pak zase rozmyslí a nikdo z nich se nakonec k Ondrovi nepřidá. Ten se tedy do tohoto výletu nakonec pouští sám (Ondra: taxikář mi cestou zastavil ještě v jedné zemědělské usedlosti, kde jsem si prohlédl, jak tradičně hospodaří a na vlastní pohřebiště jsem se dostal zrovna při západu slunce, takže podívaná rozhodně stála za to:)). Dáváme si s ním sraz v 7 hodin večer v hostelu, kde máme baťohy. My si mezitím projdeme centrum Puna, včetně jedné vyhlídky na město. Poté vyrážíme zpět do hostelu s tím, že si tam ještě na hodinu zajdeme na internet (cena je 1hod = 1sol). Ale Ondra už je tam překvapivě také, takže si přebalíme věci zpět do krosny, koukneme na internet co nového doma a pak jdeme do nočních ulic Puna. Autobus do Cusca nám jede až ve 22:30, tedy máme dostatek času na nějaké to jídlo. A když jdeme okolo místní číny tak si řeknem, že ji vyzkoušíme. Je to podobné jako u nás - slušné jídlo za nízké ceny a je ho hodně :). Pak si bereme taxíka a necháváme se odvézt na autobusák. Přijíždíme ještě skoro o půl hodiny dříve než potřebujeme, ale to neva. Chvíli počkáme a pak konečně odjíždíme směr Cusco.
zpět nahoru

DEN 9: úterý 1.6. – Cusco, Santa Maria a Santa Teresa
Do Cusca přijíždíme asi v půl páté ráno. Máme v plánu se zde moc nezdržovat a co nejdříve odjet autobusem směr Santa Maria. Zjišťujeme, že nejbližší jede v půl sedmé, takže máme ještě dost času. Nasnídáme se zde na nádraží a pak pozorujeme místní ruch. Chodit někam mimo nádraží nemá moc cenu. V okolí neni nic moc zajímavého a do centra bychom to už nestihli. Beztak se do Cusca ještě vrátíme a budeme na jeho prohlídku mít dost času. Jak tak sedíme na nádraží tak nás samozřejmě otravují různí nabízeči ubytování, taxikáři a jiní prodavači všeho možného. Všechny odmítáne a říkáme, že za chvíli odjíždíme pryč. Jedna pani je ale vcelku neodbytná a ptá se kam jedeme, proč a tak...Tak říkáme, že do Santa Marie a tam odtud chceme do Santa Teresy a pak pokračovat pěšky až do vesnice Machu Pichu Pueblo. No a na to ona, že to bychom neměli, že je tam spadlý most po nedávných záplavách. A přes řeku vede prý jen jakési lano nebo tak něco...Prý bude lepší když tu cestu absolvujeme s jejich cestovkou, že oni nám ten přechod nějak zajistí...To nás trochu vyděsí a začneme se dohadovat jestli tato cesta má smysl...Ale taky to co řiká nemusí být pravda a jen nám chce prodat svoji nabídku...No lístek do Santa Marie už máme zaplacený, takže jedem a uvidíme prostě na místě. Snad to půjde nějak přejít...V 6 přichází pán, že už máme nasedat. To je nám trochu divný, když máme jet až v půl sedmý. Ale jdeme do autobusu.
Tam máme menší konflikt s jednou pani, která si stěžuje, že jí sedíme na místě. Ukazujeme jí svůj lístek, že sedíme správně a ona ukazuje svůj a má ho na stejné místo jako my. To nás mrzí, ale už se nezvedáme, naše chyba to neni...Po chvíli je nám ale vše jasné. Toto není náš cílový autobus. Jen nás odveze na jiné autobusové nádraží, odkud nám ten náš jede :). Neboť do Santa Marii se nejezdí z hlavního autobusáku, ale jiného, výrazně menšího a lokálnějšího. V našem autobusu jsou samí místní, jediní turisti jsme my. Asi jich touto cestou moc nejezdí. Začátkem cesty jsou autobuse také nějací 2 prodavači, každý z nich mluví asi 20min o nějakém produktu a ten pak nabízí cestujícím k prodeji. Ten druhý měl nějaké "incké kakao" či co, které když si prý dáte ráno k snídani, tak vám to dodá sílu na celý den...nebo tak něco :) Ondra pro zajímavost jeden sáček kupuje. (Když jsme ho později vyzkoušeli, tak jsme zjistili, že je to opravdu hnusné a skoro nepoživatelné - ale možná jsme to jen špatně pochopili :)). Cesta do Santa Marie trvá asi 6 hodin. Jede se přes horský hřeben, stoupá se asi do 4300m a pak na druhé straně hor klesá až do cca 1200m - výška ve které leží Santa Maria. To je už okolo nás slušný deštný prales (přesněji řečeno se jedná o horský mlžný prales) :).
Tam přestupujeme na místní colectivo. Opět hned jak vystoupíme z autobusu, tak se nás jeden pán ptá, kam jedeme. My že do Santa Teresy a on, že tam teď jede. Chtěli bychom si to tady ještě trochu projít, tak se ptáme jestli počká 15-20min. Ale on, že ne, že vyráží už teď. No nevíme za jak dlouho pojede nějaké další, tak jsme do něj hned nastoupili a prohlídku Santa Marie oželeli. (Ze zpětného pohledu to byla menší chyba, další colectivo by pak určitě ještě jelo a zbytečně jsme tady trochu zazmatkovali...ale co, stanou se horší věci :)). Cesta do Santa Teresy je hodně drncající, samé šutry, kameny, ostré zatáčky a spousta prachu. Nicméně pán má evidentně dobré auto a jezdí zde často, takže to švihá vcelku rychle a nic moc ho nerozhází. Jedeme asi něco přes hodinu a do Santa Teresy přijíždíme kolem 3 hodiny odpoledne.
Na zdejším náměstí si dáme oběd z vlastních zásob a pak se ptáme kolemjdoucí paní po nějakém kempu. Prý jeden je kousek odtud, asi 5 min. Jdeme tím směrem a opravdu zanedlouho na jeden narážíme. I když kemp je asi trochu silné slovo. Jedná se rozestavěný barák a tábořit se může na jeho zahradě. Ale což, to je nám vcelku jedno :) Cena je nízká, 10 sol za stan, takže stavíme hned své příbytky. V ceně kempu je i zdomácnělý opičák Loco, který se po kempu honí s kočkou. Poté vyrážíme na prohlídku okolí. Dle průvodce by zde někde mělo být cosi jako lanová dráha a opravdu zanedlouho narážíme na ukazatel, takže jdeme podle něj asi 4km. Cesta je pohodová, okolo nás něco jako deštný prales, samé zajímavé stromy a rostliny :). Mezi banánovníky objevujeme i malou plantáž kávovníků. Za hodinu chůze dorážíme na místo, lanové centrum tu opravdu je. Jako provozní je zde jeden mladý kluk z Ameriky. Takže si po delší době opět pokecáme v angličtině. Lana jsou natažená nad místem kde stojíme ve výšce 150m nad zemí (to nejvyšší) z jedné strany údolí na druhou (nejdelší má 400m). Svezení po 6 takovýchto lanech stojí 40dolarů. No já na tyhle věci ani moc nejsem a za ty peníze už vůbec ne. Petra s Petrem do toho taky asi nepůjdou. Ale Ondra má evidentně chuť si to zkusit, takže nakonec do toho jde, zapne si sedák, veme karabinu a helmu a s průvodcem vyráží. Zážitek je to pro něj určitě skvělý, takže věřím, že investovaných peněz vůbec nelitoval. Na zpáteční cestě nás pak ještě napadlo, že jsme toho „amíka“ mohli pozvat do vesnice na večeři.
Tak Ondra se k němu vrací a dáváme si sraz na začátku vesnice. Chvilku tam na něj čekáme, mezitím se již setmělo. Už zvažujeme, že mu půjdeme naproti, ale pak přijíždí Ondra s průvodcem i se psem na motorce :). Dojdeme na náměstí, dáme si polívku a pivko. Pokecáme s američanem - prý tu je cca od března a zůstane tady do konce sezóny, tedy do září a pak si udělá nějaký výlet po peru a možná i Bolívii a Argentině. No každopádně dobrodružný to človíček :). Okolo jde švédský pár, který na těch lanech u něj byl předchozí den. Tak si přisedá a přidává se do debaty. Prý dnes byly na Macchu Picchu a nemělo to chybu. Žádný spadlý most cestou neni, naopak cesta prý neni žádný problém. To nás rozhodně uklidní :). Po 9 hodině večerní se rozloučíme a jdeme zpět do kempu. Tam ještě koupíme od pana majitele 2 piva, zahrajeme několik partií karet a po 10 večerní jdeme spát.
zpět nahoru

DEN 10: středa 2.6. – Hydroelektrárna, Machu Picchu Pueblo
Po sbalení stanů a rychlé snídani vyrážíme kolem 8 hodiny ranní směr železniční stanice Hydroelektrárny. Většinu cesty se jde po prašné cestě, kudy občas projede taxík vezoucí turisty. I nám bylo řečeno, že tam jezdí auta a jestli si nechcem zaplatit odvoz. Ale my už se najezdili za včerejšek docela dost a měli jsme v plánu si to projít pěšky. Vzdálenostně to bylo asi 7-9km, takže žádný velký pochod. Ale je fakt, že na tom sluníčku to pražilo slušně a člověk byl za chvíli slušně zpocenej. Cestou se kocháme výhledy na okolí skály, které opravdu stojí za to. Pod náma teče řeka Urubamba (jedna ze zdrojnic Amazonky), která je nyní docela klidná. Ale koryto má hodně široké, takže si asi dokážeme představit jak to tu při únorových záplavách muselo vypadat...A nakonec taky zjišťujme, že všechny škody, které dané záplavy způsobili ještě nebyly odstraněny. Asi ve 3/4 cesty silnice najednou končí a je třeba přejít po provizorním mostě na druhou stranu a pokračovat v cestě tam. Vcelku nás to i těší, neboť zde musí vystupovat i ti co se vozí autem a zbytek cesty jít pěšky stějně jako my. K hydroelektrárně přicházíme kolem půl jedenácté. Sedáme aspoň na chvíli do stínu místní budky a pojíme něco málo ze svých zásob. Odtud již vede cesta pěknou pěšinou podél kolejí. Dost často se jde ve stínu stromů, takže slunce nás již netrápí tolik co předtim. Celý tento úsek je rozhodně moc pěkný, nejenže se jde podél řeky, ale výhledy na okolní skály porostlé zelení jsou opravdu nádherné. Přibližně v polovině se na chvíli zastavíme a smáčíme nohy, což je velmi osvěžující.
Do vesnice Machu Pichu Pueblo, respektive do kempu cca 1,5km od ní, přicházíme asi v půl třetí. Ptáme se kolik zdejší kemp stojí a je nám řečeno, že 20 solů za stan. To je sice 2x více než předchozí noc v Santa Terese, ale čekali jsme to, takže nás to nijak nepřekvapuje. Necháváme baťohy schované v jedné zdejší budově a jdeme se podívat do nedaleké vesnice. Tam si kupujeme lístek na prohlídku Machu Picchu (prý se nahoře už koupit nedá, jen tady dole ve vesnici - a cena je 126 Solů). Také se orientačně ptáme jaké jsou ceny ubytování v hostelu a je nám řečeno, že 20 Solů za osobu. To nás vcelku překvapuje, neboť jsme čekali více. Ale asi jak ještě neni hlavní sezóna, tak nemají plno a ceny jsou nižší. Zvažujeme zda tedy nepřespat v hostelu. Výhodou by bylo, že zítra brzy ráno před výstupem na Machu Picchu bychom nemuseli balit stany a řešit to, kde si nechat krosny s věcma...Ale nebylo by špatné zkusit to usmlouvat na 15 solů na osobu, pak už bychom do toho šli určitě. V tomto hostelu se nám to sice nedaří, ale nevadí, zkusíme to jinde. A asi ve 3. hostelu se nám to povede. Vyhandlujeme 4 lůžkový pokoj za cenu 60 solů na noc. Takže to bereme a jdeme si do kempu pro věci.
Poté co se zde ubytujem vyrazíme někam na jídlo. Restaurací je tu spousta a skoro každá má "happy hour" a nabízí nějakou výhodnou nabídku. Jednu z nich bereme, dáváme si 4 koktejly za cenu jednoho (nicméně ta cena jednoho je 20solů, takže to až tak super levné není...) a vcelku dobře se zde najíme. Trochu nemilým překvapením je, že nám naúčtovali 10% navíc (a tedy taky jedno jídlo, ale to se hned vysvětlilo - nicméně další dúkaz toho, že pořád si je třeba hlídat co člověk platí, kolik toho měl a tak.). Těch 10% je prý místní daň obci a platí se to ve všech restauracích. My se s nima ještě chvíli hádáme, že to nemají nikde napsané, ale nakonec jim to pak stejně zaplatíme...Poté se jdeme podívat na nádraží a zjistit odjezdy vlaků, případně rovnou koupit lístek. Bohužel zjišťujeme, že všechny vlaky na zítřejší odpoledne jsou již vyprodané. Volno je akorát večer, ale to bychom dorazili do městečka Ollantaytambo až někdy v noci a to se nám úplně nechce. Takže trochu měníme plány. V tom hostelu kde jsme teď si zaplatíme ještě jednu noc a pryč odtud pojedeme až pozítří ráno. Rovnou si na ten čas kupujeme lístky. Stojí nás to 40 dolarů u společnosti Inca Rail. Kromě ní tu jezdí ještě Peru Rail (státní, větší, více spojů, ale o něco dražší). Cestu zpět do hostelu ještě zastavujeme u stánků se suvenýry (cesta k nádraží je jimi obklopená, takže se průchodu kolem nich neubráníte). Kupuju si nakonec jedno tričko a deku. Ondra také bere jedno tričko. Hauptovi si zase koupí jednu pěknou sošku. Pak už jdeme do hostelu a jelikož chceme vstávat ve 4 ráno, tak se jen lehce umyjem a jdeme spát.
zpět nahoru

DEN 11: čtvrtek 3.6. - Machu Picchu
Bohužel v noci se několikrát budim a necítím se úplně dobře. Nějak mě trochu bolí břicho, což tedy neni úplně ideální. Když se ve 4 ráno vstává, tak to neni o nic lepší. Představa výstupu na Machu Picchu neni moc pěkná...Ale zase neni to až tak vážné, že bych nemohl chodit, takže se oblíknu a doufám, že to nějak přežiju. Přeci nepropásnu jedno z nejlepších míst této výpravy kvůli bolení v břiše! Ze záčatku to jde, ale jak stoupáme čím dál víc a ještě ve slušném tempu, abychom tam byli před 6 hodinou jak jsme si předsevzali a tím si i zajistili vstup na Wayna Picchu - prý se dává jen 400 lístku za den: 200 na 7.hodinu a dalších 200 na 10.hodinu. Stoupání nahoru není samo o sobě nic lehkého. Jedná se o docela strmé schody v celkovém převýšení asi 400m. Asi v polovině cesty už mám dost a je mi skoro na zvracení. Potřebuju na chvíli pauzu...Ostatní se ptají co mi je, odpovídám že něco s břichem, asi jsem včera něco snědl...aspoň doufám, že to nebude nic horšího. Petra s Petrem řikají, že se cítí podobně, tak jim neni nijak dobře. Takže jsme asi opravdu něco snědli. Ale co? A Ondovi nic neni a to jedl to samé jako my...je to divný :-/ Po chvíle pauzi pokračujeme dál již v o něco menším tempu. Ale i tak Petra s Petrem zaostávají. Nechci už znovu zastavovat, když jsem se rozešel, takže si řikám, že počkáme až nahoře. S Ondrou tam docházíme asi 5 minut před 6 hodinou. Už je tam vcelku slušná fronta, ale nebude to víc než 100 lidí, takže v pohodě. Řadíme se do fronty a já si sedám na zem, jsem opravdu slušně vyřízení. Pocit zvracení je tu znova a k tomu se začínám třást zimou. Bojim se, aby mi nestoupla teplota a já tu neskončil s horečkou...stále doufám, že tak hrozné to nebude.
Petra s Petrem přicházejí asi 10 minut po nás, ale během té doby se tu otočí 3 autobusy plné turistů, takže mezi námi a jimy jsou desítky dalších lidí. V půl sedmý se otevírá vstup. Dostáváme bez problémů lístek na Huayna Picchu (najdete oba názvy - Wayna a Huayna, první by se měl číst anglicky, druhý španělsky a vyjde z toho to samé kečuánské slovo, znamená "mladý", picchu znamená vrcholek) na 7.hodinu. Petra s Petrem také. Procházíme se mezi ruinami a jdeme směrem ke vstupní bráně na již zmiňovaný výstup. Sice je již přes půl hodiny světlo, ale slunce sem stále nesvítí. Nemůžeme se dočkat slunečních paprsků. Tajně doufám, že mi pak přestane být zima a jakmile se zahřeju, tak mi snad začne být i líp...Po 7.hodině vystupujeme na Huayna Picchu. Je to dalších cca 300 výškových metrů ostrého stoupání po malých schodech vytesaných do skály. Po tom předchozím stoupání ke vstupní bráně a v našem stavu máme docela dost, takže nijak nespěcháme a postupujeme v pomalém tempu. Něco před 8 hodinou jsme nahoře. Tam už svítí slunce a hned je to o něco lepší. Kocháme se nádherných výhledem na Machu Picchu. Sluníme se a na chvíli odpočíváme. Asi po půl hodině sestupujeme opět dolů a tam si začneme procházet postupně všechny ruiny. Spleť všech možných uliček a budov je dosti rozsáhlá, takže to celé projít zabere nějaký čas. Slunce začíná nabírat na síle a už opravdu slušně pálí. Dáváme si pauzu ve stínu. Petra s Petrem jsou stále docela unavení, takže řikají, že si zde na chvíli lehnou. Já se už naštěstí cítim o něco lépe, takže souhlasím s tím že půjdu s Ondrou na další prohlídku. Dojdeme až k inckému mostku - další přístupová cesta na Macchu Picchu, která již není dnes přístupná. Ale zachoval se tam něco jako padací mostek - soustava klád, které se dají schodit a znepříjemnit tak nepříteli jeho postup. Jsou od něj také moc pěkné výhledy do okolního údolí. Pak se vracíme znovu do ruin (mostek je od nich vzdálený cca 15minut chůze), projdeme si zbytek toho co jsme neviděli, včetně chrámu slunce, a pak jdeme za Petrou s Petrem. Uděláme si společné foto s celým komplexem v pozadí a míříme směrem k východu. Ondra si chce ještě doběhnout k bráně Inti-Punko - je na opačné straně než Huayna Picchu a přicházejí jí ti co zdolají Inca Trail. Takže se zde rozdělujeme. Petra s Petrem jdou napřed do hostelu, já počkám na Ondru u výstupu. Ten nakonec přichází skoro až za hodinu. Jak sám řiká, nebyl to úplně jednoduchý výstup. Vcelku zdlouhavá a táhnoucí se cesta, neustále stoupající. Nicméně výhled tam odtud na celý komplex s Huayna Picchu v pozadí musel být úchvatný, takže to za to stálo.
To už jsou ale 2 hodiny odpoledne a tak neztrácíme čas a sestupujeme po schodech (kterými jsme se ráno plahočili nahoru) přímo dolu. V celém komplexu Macchu Picchu jsme strávili 5-6 hodin a ani na chvíli se přitom nenudili. Je to tu opravdu minimálně na ten půl den, když si to chce člověk celé pořádně projít a byla by škoda vyčlenit si to na třeba jen 2-3 hodiny a pak to v rychlosti probíhat. Po návratu zpět do vesnice jdeme na chvíli do hostelu, tam si dáme půlhodinovou siestu, poté vyrazíme na vydatnou polívku do jedné z mnoho restaurací kolem. A jelikož je nám všem už zdravotně o mnoho lépe, tak půjdeme vyzkoušet místní termální koupele. Ty jsou až na druhé straně vesnice. Platí se do nich vstupné 10 Solů a jsou vcelku dost zaplněné desítkami dalších turistů. Ale i tak se tam pro nás ještě místo najde a my si užíváme krásně teplou vodu (odhaduji tak 30-35 stupňů). Relaxujeme v ní asi 45 minut a teprve pak se odhodláme vylézt ven do té "zimy" (oproti teplotě vody :)). Do restaurace se nám už moc nechce, takže si koupíme jednu litrovou láhev piva v obchodě a jdeme do hostelu. Tam popijeme, zahrajeme karty, dáme sprchu a jdeme spát :).
zpět nahoru

DEN 12: pátek 4.6. – Ollantaytambo, Pisac a Cusco
Odjíždíme vlakem v 8:30 společnosti Inca Rail. Je nutno přiznat, že když už jsme zaplatili takové peníze (40 dolarů) za asi 75minut jízdy, tak jsou jejich služby na slušné úrovni. Vlak je pohodlný, upravený a čistý. Cestou dostaneme čaj či kafe, slané sušenky a kousek výborné čokolády. Vlak nejede nijak závratnou rychlostí, proto není žádný problém v klidu pozorovat okolní krajinu, která za to myslim stojí. Jedeme tedy skoro hodinu a půl, byť je ujetá vzdálenost nějakých 40km. A to nejedeme až do vesnice Ollantaytambo, kam se chceme nyní dostat a kam taky máme zaplacené lístky. Vlak končí ve vesnice Piscacucho, odkud se dál pokračuje mikrobusy, neboť v dalším úseku je ještě trať opravovaná po ničivých povodních.
Bohužel ale je cesta pro autobusy úzká a vždy nějakou dobu jezdí jen jedním směrem. Takže tu musíme asi hodinu čekat, až bude povolen směr odsud a my mohli odjet.
Nakonec přijíždíme do Ollantaytamba až kolem půl jedné. Hned jak vystoupíme začnou se o nás přetahovat taxikáři. Sice chceme jet dále do Pisacu, ale předtím si ještě projít toto městečko a určitě se i podívat na ruiny zdejší pevnosti. Takže ze začátku odmítáme s tim, že si je pak najdem. Ale jsou vytrvalí a tak řikáme, že se zde chceme ještě nějaký čas zdržet a jet až poté. Minimálně jednomu z nich to nevadí a nabízí nám, že na nás klidně i hodinu počká. Nabízí odvoz do Pisacu za 35 solů, což nám přijde jako dobrá cena vzhledem k tomu jak je to daleko...Takže ho berem, odveze nás až k místní pevnosti, dá nám svůj řidičák na znamení toho, že nám snad neujede s baťohama...Dáváme si s nim sraz za hodinu na náměstí a jdeme zjistit cenu vstupného. Bohužel nás ale čeká nemilé překvapení. Samostatný vstup se sem totiž nedá koupit. Pouze hromadný lístek na tuto a několik dalších inckých ruin, který sice platí několik dní, nicméně my ani všechno co je v ceně vidět nechcem a i kdyby tak ne za cenu 70 solů, což je suma co za to chtějí (a to je jen lístek na pár ruin, hlavni lístek "boleto turistico" stojí 130). Už se smiřujeme s tim, že se dovnitř nepodíváme, když si všimnu, že kousek stranou je otevřený vchod, kterým se tam dá v pohodě dostat...Jak obratem zjistím jedná se o východ ven, ale nikdo to tam u něj nehlídá. Takže nejdřív jen nakoukneme, ale pak i vejdeme takto dovnitř. Já s Hauptovými se projdem jen v okolí tohoto východu. Přeci jen dál se už moc neodvažuji, mohli by to tam chtít nějak více řešit...Ale Ondra to neřeší a postupně si to takto projde celé :). My na něj mezitím čekáme před pevností na místních trzích.
Za tu domluvenou hodinu přijdeme na hlavní náměstí a tam bez problémů najdeme našeho taxikáře i se všema věcma co máme. Takže spokojenost, že je vše OK. :-)
Vracím mu jeho řidičák a vyrážíme směr Pisac. Opravdu to neni moc blízku, odhaduji vzdálenost na nějakých 50-60km. Jakmile přijedeme do Pisacu zjišťujeme možnosti cesty do místní citadely. Ale odvoz k ní taxíkem by stál nějakých dalších 20-25 solů, což se nám moc dávat nechce...a skoro určitě tam též platí zase jen ten drahý hromadný lístek (boleto turistico). Citadelu tedy nakonec odpískáme a projdeme si akorát místní trhy na hlavním náměstí. Pak kouknem do hospody, kde chovají a také grilují morčata. Vyfotíme si je "před" a "po" a jdeme dál. Město jako takové je to pěkné, asi by se tu ještě nějaký čas dal strávit. Ale shodujeme se, že raději pojedeme do Cusca a strávíme více času tam. Na hlavní ulici nám ujede collectivo, ale bereme taxi za asi 25 solů se necháme odvézt do Cusca. Cestou nám pán ještě zastaví asi na 3 ruinách, abychom si je mohli náležitě vyfotit. Pak se ho ptáme jestli nezná v Cuscu nějaký levný hostel, on že ano a rovnou nás tam tedy hodí. Hostel je to opravdu dost slušný a za 1 noc nakonec platíme 15 solů na osobu, přičemž máme jeden 5 lůžkový pokoj. Rychle se ubytujem a ještě se deme projít kolem nedalekého hlavního náměstí. Ještě stíháme místní muzeum Inka (vstup asi 15 solů), kde je k vidění spousta zajímavých předmětů a keramiky právě z inckého a předinckého období. Následně se pokocháme nočním hlavním náměstím, vše důležité je pěkně osvětleno, takže obdivujeme zdejší kostel a katedrálu. Po této procházce zajdeme do jedné restaurace kousek od hostelu, kde mají menu předkrm/polévka+hlavní jídlo+dezert za 15 solů a vaří zde rozhodně dobře, takže návštěvy nijak nelitujem a řikáme si, že zítra nejspíše zajdeme znovu :-)
zpět nahoru

DEN 13: sobota 5.6. - Cusco
Dnešním plánem je projít si pořádně Cusco, což by neměl být takový problém :). Od hostelu jdeme směrem na náměstí San Francisco a dále na pak na hlavní tržiště. Okolo tržiště jsou k vidění i 2 pěkné kostely (San Pedro a Santa Clara). Samotné tržiště stojí určitě za návštěvu. Sice jsme už navštívili pár trhů v jiných městech, ale toto je největší co jsme v celém Peru dosud viděli. Člověk tedy musí sehnat snad skoro vše na co si vzpomene :) Nechybí sekce masa (jak jinak než volně ležícího na pultech...), sýrů, ovoce, další klasické potraviny, vlněné a textilní zboží...a kdybychom měli tu odvahu, můžeme se najíst na konci tržiště v místní velké vývařovně. Ale přeci jen si raději zajdeme na jídlo spíše do nějaké klasické restaurace...Spousta stánků a pouličních obchodníků se nachází ve všech přilehlých ulicích okolo tržiště. Nechybí ani prodejci výrobků z pneumatik (hlavně bot) a nebo garážová kancelář, kde je možné si propůjčit počítač s tiskárnou/kopírkou/skenerem. Než se tím vším protlučem, tak to přeci jen chvíli trvá.
Poté dojdeme zpět na hlavní náměstí, prohlédneme si ho pořádně i za jasného denního světla a od něj se vydáváme ke komplexu Koricancha - to je původně obrovský incký komplex, který byl z větší části zbořen a na jeho místě pak vystaven koloniální klášter. Prohlídka stojí 20 solů, což není mnoho a neni zde třeba mít turistickou kartu (tzv. boleto turistico za 130) jako u většiny místních památek. Projít si to celé, včetně moc pěkné přilehlé zahrady, zabere asi jednu hodinu a mimo jiné je zde i pozůstatek bývalého chrámu slunce. Z Koricanchy pak zamíříme do čtvrti San Blas - vcelku malebné části města s pěknými bílo-modrými uličkami. Nechybí samozřejmě ani spousta obchodů a stánků se suvenýry pro turisty, kterých je zde vcelku hodně. Pak už se vydáme zpět do hostelu, kde se lehce občerstvíme a pokračujeme nad město k pevnosti Sacsayhuaman, kterou jsem viděli již při příjezdu z taxíku.
Nyní si dojdeme až přímo k ní, ale dovnitř se bohužel nedostanem. Dobře si to tady hlídaj a bez lístku tam nikoho nepustí. Zkoušíme jít o kus dál mimo hlavní vstupy a pak to vzít přes přilehlou louku, ale hned na nás pískají a mávají ať jdeme pryč. Takže sem se asi žádným zadním vstupem jako v Ollantaytambu nedostanem...Nicméně pevnost se dá dobře obdivovat i takto "zvenčí" vidět je prakticky to samé jako "uvnitř", jen se po ní holt neprojdem. Ale vydáme se místo toho k nedalé soše Ježíše Krista, která se tyčí nad městem a je to vlastně menší verze známé sochy z Ria. Pokocháme se pohledem na celé město a pak se zamíříme k dalším ruinám Quenko, ty jsou výrazně menší a jedná se prakticky jen o "pár" kamenů, ale aspoň se zde nic neplatí. Tedy my neplatili, jelikož jsem opět přišli zadním vchodem, ale tentokrát jsme to ani netušili. Prostě jsem jen přišli po cestě pro pěší a nepřijeli autem na hlavní parkoviště u kterého je právě hlavní vstup, kde se vybírají lístky. Takže tam jsme se otočili a vrátili se zpět po stejné cestě co jsme sem přišli. Překvapivě tam nikdo nehlídá a nestojí a vlastně kdokoli tam tudy může přijít stejně jako my...Jediný kdo nás tam staví je prodejce CDčka s melodickou-relaxační hudbou. Ukázky nezní nijak špatně a tak se Petra s Ondrou s nim chvíli dohadují a pak jedno CD kupují za 12 solů. Zpět do města pak jdeme přes místní parčík a pak několika lokálními uličkami, kde asi normálně turisti moc nechodí. Až takto dojdeme zpět do čtvrti San blas, kde jsme už dnes jednou byli. Objevujeme tu muzeum koky, které si Ondra chce projít. My ostatní o prohlídku až tak nestojíme a tak se zde dělíme. Já s Petrou ještě zajdeme na ranní tržiště a nakoupíme sýr a ovoce, Petr to veme přímo do hostelu a všichni se tam pak sejdem. Pojíme polívky a párky (koupené v nedalekém obchodě) spolu se sýrem a pečivem. Bereme to částečně jako předkrm, neboť pak se ještě vydáme do nočního města a opět si zajdeme na jídlo do stejné restaurace jako předchozí večer.
zpět nahoru

DEN 14: neděle 6.6. – Cusco a Lima
Na dnešní den jsme měli již dopředu z Čech koupeny vnitrostání letenky z Cusca do Limy. Byla to jediná věc, kterou jsme měli naplánovanou dopředu a kterou jsme byli nějak vázáni. Tedy přesněji jsme neměli ty letenky ještě zaplacené celé, ale pouze menší část (15 dolarů ze 115). A i když padnul návrh vykašlat se na letenky a jet předchozí večer přes noc do Limy, tak jsme to nakonec zamítli. Autobus by byl určitě levnější a také bychom ušetřili za druhou noc v hostelu, ale zase bychom se hůře vyspali a autobusem přes noc jezdíme často a pojedeme pak i z Limy do Huarazu, takže projednou rádi uděláme změnu a vyzkoušíme vnitrosátní let.
Ráno ješt řešíme zda nekoupit lístky na Cruz del Sur z Limy do Huarazu už zde, což se nakonec shodneme, že bude lepší a necháme se odvézt taxíkem nejdříve na autobusové nádraží v Cuscu. Ale tam bohužel zjišťujeme, že noční spoj na dnešní večer je již vyprodaný. Taxikář nám doporučuje jinou společnost jménem Cial tak se ptáme tam. Ti mají volných míst dost. Cena je 60 solů na osobu. Zvažujeme zda ještě nezkusit nějakou jinou společnost, která by třeba byla levnější. Mezitím taxikář něco řiká prodejcům a ti pak sleví s cenou na 50 solů na osobu. To už více neřešíme a bereme to. Rádi bychom zaplatili kartou, ale to ani zde bohužel nejde. Tak holt opět hotově...Každopádně odcházíme z nádraží s lístkama na noční spoj do Huarazu z Limy, odjezd v 21:30. Ptáme se taxikáře, zda by nás nehodil i na letiště, což samozřejmě ochotně přijímá. Cestou jedeme přes "kulaťák", na kterém je uprostřed velký sloup a na něm bronzová socha Inky Pachacuteqa. Ptáme se taxikáře zda by nám tu na chvíli nezastavil, že se tam jen na chvíli podíváme a pak opět pojedeme. On, že žádný problém. Jako záruku, že nám neodjede s krosnama, nám dává svůj řidičák. Po pravdě o této záruce mám jisté pochybnosti, asi nebude problém si tu zařídit více řidičáků...Ale i tak mu věříme a jdeme si prohlédnout sochu. Vstup na ní je 2 soly, což neni nic hrozného. Z vrcholu sloupu je moc pěkný výhled na okolní zástavbu a nejbližší část města. Socha velkého Inky nad námi je opravdu pěkná a za tuto krátkou návštěvu určitě stála. Taxikář v pohodě počkal a my s ním tak již vyrážíme na cílené letiště. Přijedeme tam kolem půl jedenácté, letadlo by nám mělo letět v 11:40, takže snad dostatek času. U checkinu je nám řečeno, že máme doplatit 100 dolarů na osobu za letenku, s tím počítáme, ale chceme zaplatit kartou což je nám řečeno, že bohužel nejde. Prý je zrovna technika nějak mimo provoz...To nám vcelku vadí, doufali jsme, že aspoň na letišti by platba kartou neměla být problém...ale to bohužel je skoro v celém Peru :-/. Tak holt jdeme vybírat peníze z bankomatu. Ale ouha, všechny co najdeme nemají možnost libovolnou částku. To nejvyšší co najdeme je obnos 700 solů či 200 dolarů (všechny bankomaty v Peru co jsme zkusili nabízeli možnost vybrat buď v solech nebo v dolarech). Tak bohužel to na jeden výběr nedáme, škoda dalších poplatků, ale co naděláme...Vybíráme nakonec 2x 700 solů. 1200 dáváme za letenky a 200 nám aspoň zbylo na další útraty. Nicméně další problém. Náš let byl zrušen a my byli přesunuti na následující let, přesněji místo odletu v 11:40 nyní máme odlet ve 13:40. O 2 hodiny více, které nakonec strávíme hlavně na letišti, neb v okolí nic moc neni a na nějakou větší cestu někam dál od letiště taky moc ne.
Náš let je ale ještě o něco zpožděn a tak z Cuzca odlétáme až kolem 14:10. Aspoň, že samotný let je v pohodě, žádné problémy či jiné komplikace nenastanou. Doba letu je asi hodina a čtvrt a v Limě přistáváme kolem půl čtvrtý.
Petra s Ondou by se rádi podívali do místní ZOO. Ta sice zavírá v 18hod, ale i tak bychom ji mohli aspoň z části stihnout. Bereme si tedy z letiště taxíka do ZOO - cena 30 solů ( nyní už rozhodně nebere první nabídky, ale jdeme dál od letiště směrem ke vstupní bráně. Tím se samozřejmě cena snižuje...30 solů nám přijde už lepší a jelikož nemáme zase tolik času, tak ho už berem (první nabídky se pohybovaly kolem 60 solů). K ZOO přijíždíme asi ve čtvrt na pět a jdeme rovnou dovnitř. Cena je 9 solů. Doufali jsme, že si někde u vchodu budeme moct nechat své krosny, ale to bohužel nejde. Tak holt chodíme po ZOO v plné polní a musím uznat, že působíme trochu komicky :) Je fakt, že pro místní jsme zde tak trochu tak atrakce. Asi sem moc turistů nechodí a s velkými batohy už vůbec ne :). Samotná ZOO zde funguje i jako park, je zde spousta velkých trávníků na kterých sedí desítky rodin a piknikují. Co se zvířat týče, tak k vidění je jich tu dost, některá mají i pěkně udělané výběhy, ale třeba šelmy jsou chudáci zavření v dosti malých klecích a nepůsobí to moc pěkně. K tomu na ně děti hážou praženou kukuřici či jiné věci, aby se trochu hýbaly...(zákaz krmení zvířat tu moc nefunguje). Obecně se zde, jako v celém Peru, moc neřeší zahazování odpadků, prostě to odhoďte na zem a on to pak třeba někdy někdo sebere...takže je to tu i dost zaneřáděné...Ale zase nemohu říct, že by byl dojem jen záporný, některé části jsou moc pěkně udělané a zvířata jsou tu určitě zajímavá. Ze ZOO odcházíme akorát před zavřením v 18hod.
Bereme si taxíka a jedeme ke stanovišti odjezdů autobusů Cial. V blízké kuřeterii si dáme večeři (já čtvrtku kuřete s hranolky, někdo jiný klasické lomo saltado :)). S Ondrou pak jdeme ještě prozkoumat okolí zda někde něni nějaký supermarket, že bychom rovnou nakoupili nějaké zásoby do hor okolo Huarazu a nespoléhali se na to, že to koupíme tam. Bohužel ale v blízkém okolí nic neni, tak jdeme pořád dál a dál. Policistka na křižovatce nás posílá jedním směrem, ale tím v nejbližších 500m nic neni, tak se vracíme a ptáme se na něco jiného, ukazuje ještě jinam a tam už konečně po nějaké době nacházíme velké nákupní a zábavní středisko. Kupujeme tedy potřebné potraviny a rychlou chůzí se vracíme zpět. To už nám Petr volá...sice ještě neni 21hodin, ale kdo ví co se děje, tak zrychlujeme ještě více. Na autobusák dorážíme akorát v 9 hodin a jeden autobus tam už stojí. Petr s Petrou na nás u něj už čekají a že prý si máme nastoupit, že pojedeme na nějaké jiné stanoviště, odkud jede ten náš autobus do Huarazu. Nicméně nakonec tento bus stejně vyjíždí až kolem půl desáté a paní nás do autobusu honila naprosto zbytečně...V 10 hodin přestupujeme do cílového autobusu a pak už opouštíme Limu a vyrážíme směr Huaraz...
zpět nahoru

DEN 15: pondělí 7.6. – Huaraz, Caraz, Cashapampa, Santa Cruz trek
Do Huarazu přijíždíme asi v půl sedmý ráno. Ihned po příjezdu se na nás klasicky vrhají místní naháněči a nabízejí ubytování, taxíky či výlety do okolních hor. Všem odpovídáme, že nemáme zájem, že chceme jít Santa Cruz trek a v Huarazu se dlouho nezdržíme. Toho se chytne jeden člověk, nejspíše z cestovní kanceláře a ať jdeme za ním, že nám udělá nabídku. Tak proč ne, řikáme si, aspoň se dozvíme něco bližšího ohledně toho treku. V jejich kanceláři nám ukážou na mapě kudy se ten trek jde, že existují 2 varianty pochodu: 4 denní z Cashapampy do Valequrie (to chceme jít my) a 3 denní opačným směrem (ale u té je zase náročnější to stoupání do sedla Punto Union - nejvyššího bodu celé cesty). My v pohodě stíháme ten 4 denní, takže toto neřešíme. Taky nám ukazuje kde jsou po cestě kempy, v kolika výškových metrech a jak daleko od sebe. Což se nám určitě hodí. Sice jsme měli ohledně tohoto nějaké informace, ale aspoň jsme si je takto potvrdili. Ptáme se pro jistotu i na cenu kdybychom chtěli jít s nimy. Řiká 60 solů na osobu na den, když bychom chtěli osly na nošení věcí a jídlo od nich. A nebo 30 když bychom chtěli jen průvodce, ale tomu průvodci bychom museli koupit ještě jídlo...To je vcelku dost, takže si říkáme, že zůstaneme u původního plánu a projedeme si to sami. Nutno říct, že daný pán je fér a vcelku nám potvrdí, že i bez průvodce to jde jít docela bez problému. Alespoň si od něj kupujeme tu mapu (cena 20 solů). Sice neni kdovíjak podrobná a je pro celou oblast Huarazu, nicméně lepší mít toto než nic.
Ještě než se vydáme do centra města, tak dojdeme do stanice Cruz del Sur, kde si rovnou koupíme lístek na cestu zpět do Limy (v noci z pátku na sobotu), aby se nám opět nestalo, že pak bude vyprodáno. A když už máme lístek, tak se ptáme zda si tam můžeme do pátku nechat nějaké věci. Že jdeme na Trek a vše sebou nepotřebujeme. Paní, že ano, ale musíme zaplatit 5 solů za každý batah co tu necháme. Vyndáváme vše co s sebou nebudeme potřebovat, abychom si odlehčili a dáváme to do svých malých batohů a tašek co máme s sebou do letadla. Myslim, že každý si odlehčil o dobrých 5 kilo, což bude při výstupu sakra znát. Pak konečně vyrážíme do města. Potřebujeme nakoupit ještě pár věcí (toaleťák, nějaké ovoce a balenou vodu - pro začátek, pak počítám s tím, že budeme brát z horských potoků). Také nutně musíme sehnat benzín do vařiče, ale to naštěstí neni problém. Benzínku najdeme hned a pán nám ochotně načepuje do naší nádoby (ta originální od vařiče pojme asi 0,6 litru, tak k ní bereme ještě půl litru do petky od inka koly). Celkově něco přes litr benzinu za asi 3 soly, super cena :). Teď už jen najít odvoz směr Yungai. Ideálně nějaké colectivo nebo taxík. Máme vcelku kliku, neb aniž bychom to plánovali jdeme okolo turistického "íčka", tam se nám pani řekne odkud vyjíždějí colectiva a že cena až do Carazu je 5 solů na osobu. Tam odtud si vememe do Cashapampy taxíka, ale cena na osobu by prý neměla být vyšší. Také nám řiká, že pro vstup na trek je nutné zaplatit poplatek národnímu parku a to ve výši 65 solů na osobu. To nám tedy přijde opravdu dost, ptáme se jestli neni nějaká levnější varianta - že tam budeme jen 4 dny a nebudem se pohybovat nikde jinde než na tom Santa Cruz treku, ale prý nic jiného neni...Ukazuje nám na mapě místo, kde se dá tento poplatek zaplatit. Je pravda, že o takovémto poplatku jsem četl, ale když o něm někdo psal, tak tam byla částka 20 solů...Asi od té doby zvedly ceny :-/. Zajímalo by mě jak by jsme to řešili, až bychom přišli na začátek treku a tam po nás chtěli zaplatit tento poplatek a my na něj neměli peníze. Ondra už u sebe tolik solů neměl, takže si tady v Huarazu vybral, ale tam by jsme asi těžko hledali bankomat...Takže opravdu štěstí, že jsme se o tom dozvěděli tady. Jdeme zaplatit ten poplatek a pak na stanoviště odjezdu collectiv.
Tam opravdu není problém nějaké sehnat. Jeden naháněč na nás hned volá Caraz, Caraz. Ujišťujeme se o ceně 5 solů, on potvrzuje, takže si do něj vlezeme. S batohama je ale trochu problém. 2 se vejdou dolu pod sedačky, ale druhé 2 si musíme nechat na kolenou...Aby batoh mohl stát na sedačce vedle, museli bychom za něj taky zaplatit 5 solů, jak by tam seděl další člověk...Čekáme asi 10 minut než se auto zaplní a vyrážíme. Normálně by cesta trvala asi něco přes hodinu, ale jelikož po cestě lidi vystupují a pán vždy čeká dokud nesežene místo nich někoho dalšího, aby se nejelo když neni auto plné...takže nakonec jedeme asi 2hod. Ještě ke všemu jsou zdejší silnice opravdu zážitek, každou chvíli je nějaká díra, občas se jí jde vyhnout, ale většinou jich je na silnici tolik, že do nich musí řidič najet a ani při tom moc nebrzdí, takže to opravdu vždy pocítíme pěkným nárazem. V Carazu zjišťujeme , kde je odjezd taxíků do Cashapampy - bohužel na zcela jiném místě něž kam jsme přijeli, ale 2 kluci nás tam za 2 soly hodí na svých "motorkových rikshách". Taxíků je tam několik, ale bohužel chtějí vyšší cenu než nám bylo řečeno v tom "íčku" v Huarazu. Takže následuje vcelku delší smlouvání o ceně. Nakonec se dostaneme na cenu 30 solů za všechny. My původně chtěli 20 solů...ale dobře tak mu nabídneme 28 (což je 7solů na osobu) a necháme to tak. Ale on stejně pořád trvá na 30ti, petra a ostatní hodlají čekat a stát zde dokud to nesníží...nicméně nikdo se k tomu nemá a mě to už takto nebaví, tak řikám, že to zaplatíme a 2 soly navíc nás už snad nezabijou (i když uznávám, že jde spíše o princip než o 2 soly) a jedeme pryč. Cesta do Cashapampy trvá další hodinu a je to opravdu slušná polňačka. Přijde nám, že to auto si na ní musí za chvíli zničit, ale on je s tim vcelku v pohodě. Asi v půl třetí jsme na místě.
Začátek treku je jasně označen, stojí tu i budka a v ní 2 chlápci co kontrolují ty povolení. Ukazujeme jim je a zapisujeme se zde do knihy. Je tu i nakreslená mapa treku s umístěním jednotlivých kempů a kilometry jak je to k nim daleko. Tu si fotíme, bude se určitě ještě hodit. K prvnímu kempu to má být cca 9km, tak minimálně tam musíme dojít. Ještě se před cestou najíme a ve 3 hodiny vyrážíme. V první polovině cesta slušně stoupá nahoru, takže nepostupujeme kdovíjak rychle. V druhé půlce se již jde pěkným údolíčkem kolem menší říčky a to je již docela po rovince. Nakonec do kempu docházíme kolem 6 hodiny - akorát před setměním. Stavíme rovnou stany a pak, už za tmy, vaříme polívky a přikusujeme pita chleba se sýrem. Jsem ve výšce 3700 m.n.m. (Cashapampa má 3000, takže to stoupání nebylo úplně malé) a jakmile nesvítí slunce, je zde opravdu zima. Konečně se nám hodí ty čepice a rukavice co sebou máme :). Je zde dokonce malý kiosek, kde prodávají několik základních věcí, mimo jiné taky pivo, takže si jedno koupíme. Zapijeme večeři a vcelku vydařený den a ještě před 8 jdeme spát. Na nějaké delší povídání to tu opravdu neni...
zpět nahoru

DEN 16: úterý 8.6. - Santa Cruz trek
Ráno s Ondrou vstáváme kolem půl sedmé. Byť je venku ještě docela zima (v noci bylo těsně pod nulou, ráno je na stanech ještě namrzlá jinovatka), ale stejně už nemůžeme moc ležet. Obloha je jasná a slunce se k nám pomalu, ale jistě blíží. Dali bychom si teplý čaj, ale Petra s Petrem ještě spí a vařič mají oni. Nicméně aktivní Ondra dojde poprosit nedalekou větší výpravu (evidentně nějaká cestovní kancelář - oslíci, nosiči atd.) o trochu horké vody - dají mu plný ešus, takže čaje máme dost :). Snídám klasicky ovesné vločky s vodou (skoro žádná chuť, ale přesto nasytí...). Po 8 hodině se k nám dostávají první sluneční paprsky a teplota začíná slušně stoupat. To už vstávají i Petra s Petrem :). Uvaříme ještě jeden čaj, necháme na slunci vyschnout stany a po 9 hodině balíme a odcházíme.
Cesta pokračuje dál stejným údolím většinou kolem řeky. Míjíme moc pěkné jezero, kde si dáváme něco jako obědovou pauzu. Na obě strany údolí se nabízejí překrásné výhledy na okolní štíty hor. Kolem 2.hodiny docházíme na menší rozcestí od kterého to už začne stoupat trochu víc. Jsou zde dvě možnosti - buď jít kratší cestou rovnou do kempu, nebo si udělat menší zacházku do bočního údolí s výhledem na jednu z nejhezčích hor této cesty Alpamayo (5947 m.n.m.), které se také přezdívá Materhorn Jížní Ameriky. Času máme dosti, jediné čeho se trochu obáváme je to, abychom si teď nenastoupali do daného údolí a pak se nemuseli vracet zpět sem a znovu stoupat do kempu...Přeci jen každé stoupání navíc v těchto výškách a s krosnami na zádech je hodně znát...Ale je zde taky ta větší výprava a jejich průvodce nám řiká, že pak nahoře je cesta kudu se to dá vzít rovnou do toho kempu, aniž by se ztrácela nabytá výška. To nás přesvědčí a taky si tuto zacházku rádi uděláme. Výhled na již zmiňovanou Alpamayu je opravdu moc pěkný a i na další okolní štíty stojí pohled za to. Takže určitě této menší zacházky ani trochu nelitujem. A opravdu je zde cesta, která vede přímo do nedalekého kempu (ten je už i na dohled, takže přesně vidíme kam jdeme).
Nankonec do něj přicházíme kolem 4 hodiny. V klidu stavíme stany a vaříme večeři, dnes máme do setmění ještě 2 hodiny času :). Tento kemp se nachází ve výšce 4250 m.n.m. a je přímo pod sedlem Punta Union - vrcholem tohoto treku. Sedlo je tedy z kempu dobře vidět a my koukáme co nás to zítra čeká za pěkný výstup :). Užíváme sluníčka a odpočíváme. Po 6 hodině, když padne tma se přesuneme k nám do stanu a při světle čelovky ještě asi 2 hodiny hrajeme karty. Spát jdeme kolem 9 hodiny.
zpět nahoru

DEN 17: středa 9.6. - Santa Cruz trek
Dnešní ráno již neni tak příjemné jako včerejší. Obloha je zatažená. Sedlo, které včera bylo tak pěkně vidět je nyní napůl schované v mracích a vypadá to, že každou chvíli může začít pršet. Což se taky naplňuje...Snídáme a čekáme zda to přeci jen nepřejde. Bohužel to moc nevypadá, takže nakonec balíme stany za deště :-/ a vyrážíme stoupat do sedla. Je to vlastně poprvé (a teď mohu napsat, že i naposled) co máme zde v Peru nějaký větší déšť. Naštěstí i tento nemá dlouhého trvání. Asi za hodinu a půl přestává pršet, sice zůstává vcelku zataženo, ale aspoň něco. Jsme asi v polovině stoupání, bohužel Petrovi se nejde moc dobře, bolí ho trochu hlava a celkově se nějak necítí. Nejspíš vliv vysoké výšky a kombinace dalších faktorů udělala svoje...Bere si brufík, ten aspoň částečně zabírá a i Petr nakonec výstup do sedla zvládne bez dalších problémů. Cesta sice neni dlouhá, ale stoupání je to pro nás v této výšce docela náročné, dýchá se přeci jen o poznání hůř. Naštěstí terén je dobře schůdný, žádné technicky náročné pasáže po cestě nejsou. Jediný problém je dané stoupání :).
Nakonec do sedla Punto Union (4750 m.n.m.) dorážíme kolem poledne. Obloha se začala i trochu trhat, takže se nám aspoň částečně odkryly výhledy na okolní štíty a také i do údolí, kterým jsme se vystoupali. V sedle dáme samozřejmě menší pauzu, ale dlouho se zde nezdržíme, neb tu dost fouká a teplota taky neni moc vysoká. Takže sestupujeme na druhou stranu do nového údolí. Tato část cesty je přeci jen po předchozím stoupání méně namáhavá, ale i tak není to klesání nic jednoduchého. Cesta je slušně kamenitá, občas klesá trochu více strmě a celkově je to docela slušný nápor na kolena. Po nějakých 2 hodinách chůze v takovémto terénu i dosti únavné. Naštěstí aspoň počasí se i nadále zlepšovalo, takže už máme skoro polojasno a nabízejí se i moc pěkné výhledy na okolní hory.
Do prvního kempu nakonec přicházíme až v půl čtvrté. Ale nikdo zde neni a šipka do dalšího kempu ukazuje na 3km a místo klesání to vypadá na příjemnou cestu po rovině. Tak řešíme jestli jít ještě do tohoto dalšího kempu, či zůstat tady. Kolem procházejí další 2 turisté a najednou jeden z nich řiká "Dobrý den, není to čeština co slyším?" Takže takto potkáváme další 2 Čechy - manželský pár, zhruba okolo 50 let stár. Slušný dobrodruzi a cestovatelé - pravidelně každý rok jezdí do Jížní Ameriky (již mají projeté Chile a Argentinu). Chvíli si povídáme, oni řikají, že teprve začínají, před 4 dny přistáli v Limě (což obdivujeme, pustit se hned po příletu do takovýchto výšek, bez pořádné aklimatizace). My na to, že už skoro končíme, vykládáme, kde už jsme všude byli a řikáme různé tipy co kde navštívit a na co si dát pozor. Oni pak řikají, že jdou do dalšího kempu - mají tam již osly se zbytkem svých věcí. Takže jsme se rozhodli, že půjdeme také až tam a třeba pak ještě popovídáme.
Cesta dál už vedla opravdu hlavně po rovince, takže to šlo. Ale vzdálenostně to asi bylo dál než 3km - spíše bychom řekli tak 5km. Nicméně kolem 17hodiny tam přicházíme. Stavíme rovnou stan, klasicky vaříme polívku a dojídáme co nám ještě zbylo. Zítra bychom už měli být ve městě, takže netřeba moc šetřit jídlem. V tom přibíhá malá holčička a prý, jeslli nechceme pivo. Samo, že si dáme :). Tak ona odběhne a za moment přinese jednu láhev. Cena 6 solů - lepší než někde v městě. Nemám u sebe ale tolik v drobných, tak jí dávám 20ku a doufám, že se mi s penězi vrátí. Toto jí tedy trvá o dost déle než přinést pivo, už začínám lehce pochybovat...ale nakonec i tak přibíhá. Asi ji trvalo déle než se jí podařilo dané peníze rozměnit. Jsem rád a na oplátku ji dávám sušenku, kterou s díky přijímá. Popíjíme pivko, kecáme, hrajeme karty. Nic nového :-)
zpět nahoru

DEN 18: čtvrtek 10.6. - Santa Cruz trek, Vaqueria, Yungai a Huaraz
Ráno je rozhodně příjemnější než včera, obloha opět jasná a slunce osvětluje svahy okolních kopců a hor. Nicméně je vidět, že než dojde do tohoto údolí bude to ještě docela dlouho trvat. Do té doby je bohužel vcelku slušná zima (výška tohoto kempu je asi 3700 m.n.m). Ťukáme na Hauptovi, jak jsou oni na tom. Ptají se jestli bude slunce a za jak dlouho. My, že nejdříve tak za půl hodiny, spíše za hodinu. Oni, že si na něj počkají :-). Tak my s Ondrou se mezi tím aspoň lehce nasnídáme, sbalíme si své věci. Stan ale necháváme, bylo by fajn kdyby na slunci vyschnul. Popovídáme si ještě s párem Čechů, které jsme potkali včera. Oni už vyrážejí, na slunce čekat nebudou. Tak se aspoň rozloučíme a popřejeme jim šťastnou cestu. Poté pozorujeme slunce jak se pomalu přibližuje, Ondra jde na druhou stranu údolí, kde už skoro svítí a pak postupuje se sluncem směrem k našim stanům :). Asi kolem 9 hodiny se slunce konečně dostane i na naše ležení. Řikám, že už asi chápu proč Inkové uctívali slunce. Kdybych tady žil, tak ho uctívám taky :). Necháváme vyschnout stany. Petra s Petrem se nasnídají a uvaříme ještě 2 várky čaje a v 10 hodin vyrážíme.
Čeká nás už jen poslední kousek cesty. Jdeme po slušné a pohodlné cestě několika pěknými vesnicemi a kolem poledne docházíme do cílové Vaquerie. Tam, trochu překvapivě - i když toto by nás asi již překvapovat nemělo - čeká jedno collectivo. V něm jsou už naši známí češi a taky další 2 lidi co ráno odcházeli z našeho kempu. Přidáváme se tedy k nim. Jede se do Yungai, cena 10 solů na osobu. Zde nemá smysl smlouvat- sice to zkoušíme na 7, ale pán je neústupný. Jiné collectivo zde neni, takže to samozřejmě bereme. Aspoň má zahrádku na střeše kam si naházíme krosny, takže se s nimi nemačkáme uvnitř. V aute jsou ještě asi 2-3 volná místa, takže čekáme asi půl hodiny zda ještě někdo nepřijde a nezaplní se to. Bohužel stále nikdo nejde, ale i tak nakonec odjíždíme.
Cestou jedeme přes průsmyk odkud je nádherně vidět Huascarán (nejvyšší vrchol Peru - 6768 m.n.m.). Pán nám tam zastavuje, takže si uděláme několik moc pěkný fotek a na pár minut se pokocháme pohledem na něj. Pak pokračujeme dále do Yungai. Ti 2 češi vystupují dole pod Huascaránem u jezera Llanganuco, kde by měl být pomník české horolezecké výpravy, kterou tu 31.května 1970 zavalila kamenná lavina - způsobená velký zemětřesením, které bylo v celé této oblasti. Bohužel my na toto již nemáme čas, potřebujeme se ještě dnes večer dostat do Huarazu, abychom si mohli zajistit hostel - poslední před odletem, dát si sprchu a už si zabalit věci do letadla. Následující noc totiž strávíme v autobuse. Loučíme se tedy s nimi - již tedy podruhé, ale teď se už nejspíše znovu nepotkáme. Cesta do Yungai trvá asi 2,5 hodiny a přijíždíme tam nějak před 3 hodinou. Na autobusáku si dáme menší svačinu a pak bereme další collectivo směr Huaraz - zde to již neni problém, na této trase jezdí nějaké každou chvíli. Bohužel zrovna toto je asi nejhorší, kterým jsme za celou dobu jeli. Řidič se ani moc nevyhýbá všem těm dírám co jsou po cestě a skoro plnou rychlostí to přes ně krosí...a auto nejspíše nemá žádné tlumiče, neb každý náraz vcelku slušně cítíme. Takže tato cesta je opravdu hodně drncavá :).
Do Huarazu přijíždíme po 4 hodině. Jdeme rovnou do Cruz del Sur, bereme si tam své věci a jdeme najít nějaký hostel. Vcelku jeden pěkný je hned kousek, ale tam po nás chtějí 25 solů na osobu, byli by ochotní jít snad i na 20, ale to je pořád hodně. Nabízíme maximálně 15, což odmítají. Tak jdeme hledat dál a nakonec narážíme na jeden kde stojí noc 10 solů. Je tedy výrazně horší, ale pro nás má vše co potřebujeme - postel, střechu, stěny a sprchu s teplou vodou. Postel je tedy dost příšerná, při každém převalení vrže, takže se v noci nic moc nevyspíme, ale i tak za 10 solů v pohodě...Jdeme do nějaké hospody na večeři. Nakonec vyzkoušíme i místní "specialitu", tedy morče. Ale neni to opravdu nic moc - takový menší králík a ještě k tomu trochu tužší...Za ty peníze (12 solů za čtvrtku morčete) bych si to už znovu nekoupil. Ale byla by škoda to neochutnat, když už jsme tady :). Řešíme co podniknout zítra. Ondra by se rád podíval do města Chavín, kde jsou zříceniny vcelku rozsáhlého chrámového komplexu z předinckého období. Jenže je to 3 hodiny jízdy tam a 3 hodiny zpět, což nám ostatním už moc nechce. Také ho láká vidět speciální rostliny nazývané Puya Raymondi, které jsou speciální v tom, že rostou prakticky jen v této oblasti v nadmořské výšce 3700-4200m. Ale i ty jsou dost daleko od Huarazu a bylo by třeba udělat si k nim celodenní výlet. My spíše uvažujeme o návštěvě nedalekého chrámu Wilkawain, který je též z předinckého období a pak si dát koupel v termálních lázních kousek od Huarazu. Ondra je zatim stále nerozhodnutý, takže se asi uvidí až ráno.
zpět nahoru

DEN 19: pátek 11.6. – Huaraz, Wilkawain, Monterrey, Puya Raymondi
Tak Ondra se nakonec rozhodl zakoupit si výlet, kde uvidí ty zvláštní rostliny Puya Raymondi co nikde jinde nerostou plus k tomu ještě navštíví ledovec a u něj si vyjde do výšky nad 5000 m.n.m. Vstával proto ráno dřív, zabalil si všechny věci do krosny, s sebou si vzal jen to nezbytné a po 7 hodině ranní z hostelu odešel. Domluvili jsme se, že se sejdeme večer v půl sedmý na stanici Cruz del Sur, to všichni víme kde je a Ondra by měl být do té doby určitě zpátky. My ostatní postupně dobalili všechny své zbývající věci, v klidu se nasnídali a v 9 hodin vyrazili na nedalekou stanici Cruz del Sur. Tam jsme si dali do úschovny všechny 4 krosny, abychom se s nimi nemuseli celý den tahat. Pak jsme došli na hlavní náměstí, tam si stopli taxíka směrem na Wilkawain - starý chrám asi 10km od Huarazu, šlo by tam dojít i pěšky, ale je to dost do kopce a nám se už moc chodit nechtělo :). Je fakt, že i tim autem se tam jelo přes půl hodiny. Cena byla asi 25 solů za všechny. Samotný chrám rozhodně neni vůbec špatný. Sice to neni nic obrovského, ale i tak má 3 patra, přičemž každé z nich si můžete pěkně prolézt - dovnitř doporučuji s sebou čelovku. Sice to tam je většinou osvětlené, ale u pár místnotí jim vypadla elektřina a pak se vlastní světlo hodí :). Jak jsme se dozvěděli měl by být cca 1000 let starý a působil jako pohřebiště významných lidí (vládců, kněžích atd.).
Po prohlídce jsme si dali v místním něco jako café-baru lahodný coca čaj a šli se podívat na ještě jedny podobné pohřební budovy. Ty jsou asi 15 minut pěšky odtud a jsou tedy o něco menší. Nicméně i tak stojí za vidění, zvláště když je to k nim opravdu kousek. Po důkladné prohlídce jsme se vydali zpět do města. Šli jsme po stejné cestě jako jsme přijeli s tim, že si stopnem nějaké colectivo až pojede. Cestou jsme potkali vcelku slušné procesí lidí, směřujících k místnímu kostelu. Nejdřív jsme si řikali co se asi děje a pak jsme uviděli jak další skupina nese rakev. Takže jsme měli tu čest přihlížet smutečnímu průvodu. Asi se jednalo o někoho významného, nebo známého, neboť samotný průvod měl odhadem kolem 200 lidí.
Pokračovali jsme pak dál dolu směrem k městu, ale bohužel žádné collectivo stále nejelo. Takže nakonec jsme ušli asi polovinu cesty zpět než jedno přijelo. Slušé plné, ale 3 místa se tam ještě našla :).
Po příjezdu do města jsme zašli do místní číny. Dali si rychlý oběd a koukli přitom na část zápasu fotbalového MS v Jížní Africe. Pak jsme vyrazili směr centrum a po cestě stopli taxíka do termálních bazénů Monterrey. Vstup do nich stál asi 6 solů. Šatny, které byly uzamykatelné se připláceli, takže jsme to neřešili a převlékli se někde stranou. Věci jsme pak měli na lavičce na dohled bazénu. Voda byla opravdu slušně teplá a taky asi pěkně siřičitá, neb měla moc pěknou oranžovo-bahnitou barvu. Ale jako relax to nemělo chybu. Ještě ke všemu jsme tam byli skoro sami. Asi sem moc lidí nechodí, nebo jak byl pátek tak prostě bylo méně lidí než o víkendu...těžko říct. Každopádně jsme tu strávili příjemnou hodinu a půl a pak se vydali zpět do města. Bez problémů jsme si stopli taxíka a dojeli na hlavní náměstí. Prošli si na něm místní trh se suvenýry. Petr si tam zakoupil jedno tričko, já 2 otvíráky na pivo ve tvaru lamy. Spokojenost na obou stranách :). Poté jsme si prošli okolní uličky a zamířili ke Cruz del Sur. Přišli jsme tam asi v 6hod, takže jsem tam ještě půl hodiny čekali.
Ondra přijel chvíli po půl a společně jsme vyrazili zpět do centra na nějaké to jídlo. Cestou nám Ondra líčil svůj den - vše v pohodě, celý výlet vcelku bez problému. Jen po návratu si vzal ještě taxíka, aby ho dovezl na ten chrám, kde jsme byli my dopoledne. Ten mu pak nabídl, že ho odveze ještě na nějaké další místa a taky na vyhlídku na celé město. To vše za 30 solů. Ondra přijal, vše si projeli, ale po návratu po něm chtěl místo původních 30 najednou 80 solů. Pohádali se, Ondra nakonec zaplatil 60 solů, což nepotěšilo ani jednoho z nich. Takže taková malinko horší historka na závěr. Jinak byl zbytek večeře v pohodě. Dali jsme si klasické Lomo Saltado za 15 solů i s polívkou. K tomu výbornou Cusqueňu na zapití. Co nás ale opravdu dostalo bylo, že když vyjdeme z restaurace tak najednou na nás doslova vybafne Jana. Ta Jana, kterou jsme potkali v Colca Canonu. Svět je opravdu malý :). Samozřejmě jsme pokecali, ale bohužel nám jel zanedlouho autobus do Limy, takže na nějaké delší povídání nebyl čas. Nicméně setkání to bylo moc pěkné :). V 10hodin večer odjíždíme nočním busem směr Lima...

zpět nahoru

DEN 20: sobota 12.6. - Lima
Do Limy přijíždíme už v půl šestý. Krosny opět necháváme u Cruz del Sur, s tím že pro ně odpoledne vrátíme. Letadlo nám letí až v 7 večer, takže máme ještě skoro celý den čas. Řešíme kam se tady vydat. Centrum jsem už viděli na začátku a kromě něj jsme zatím neviděli v Limě nic moc zajímavého. Dle průvodce stojí za vidění Muzeum zlata, ale to otevírá až v 11 dopoledne. Také ještě doporučují čtvrť Miraflores, tak se jedeme podívat do ní. A opravdu je to tu o dost jiné než většina Limy. Nejspíš čtvrť pro bohaté Limany, ulice docela čisté a upravené, spousta pěkných a velkých baráků. Máme spoustu času, takže si to tady pěkně projdeme. Dojdeme až na pobřeží k tichému oceánu, kde nějaký čas pozorujeme spoustu místních serfařů. Vlny jsou zde opravdu slušné. Poté dojdeme k nedalkým vykopávkám - Huaca Pucllana. Jedná se o ohromnou předinckou mohylu, asi 1000 let starou. S Ondrou si tam zaplatíme prohlídku (cena tuším 15 solů). Petra s Petrem mezitím odpočívají na lavičkách. Jakmile si to tam vše projdeme, tak chytnem další taxík a necháme se odvézt k muzeu zlata.
Vstupné je tam 30 solů a klasicky neberou kreditky. Tolik solů u sebe už všichni nemáme, takže jdeme hledat nějaký bankomat, naštěstí je jeden jen asi 10 minut cesty. Do muzea jdeme bez Petry, tu to nijak neláká a raději si místo toho projde okolí. My ostatní se tam vcelku rádi podíváme, neb krom zlata je tam ještě muzeum zbraní. Opravdu neskutečná sbírka všemožných zbraní z různých historických období. Desítky "winchestrovek" a jim podobných pušek a koltů z divokého západu. Sekce plná japonských katan - snad ani v Japonsku jsem jich neviděl tolik na jednom místě. Celá vitrína věnovaná zbraním a nožům "třetí říše". Spousta mečů, brnění, kordů. Sečteno a podtrženo je toho tu opravdu hodně - nikdy jsem neviděl tolik zbraní pohromadě. Jediná nevýhoda je, že je to na opravdu hodně malém místě, tolik exponátů by si zasloužilo dvojnásobný prostor a taky o něco lepší rozřazení do logičtějších sekcí a více anglických popisek k tomu. Dole pod tímto patrem zbraní je ukryto ono muzeum zlata. I to stojí samozřejmě za to, je tam k vidění hodně slušná sbírka všemožných zlatých předmětu z Incké říše. Po pravdě tolik zlata jsem taky na jednom místě nikdy neviděl. Mimo jiné je zde velká zlatá deska o rozměrech tak 2x2m. Takže celkově myslím muzeum moc pěkné a i za těch 30 solů to stojí za to. Poté co to vše projdem si dáme ještě jeden oběd v místní restauraci - klasické lomo saltado (jídlo co jsme tu měli nejčastěji) a pak už bereme taxíka zpět do Cruz del Sur.
Tam vyzvedneme batohy a jdeme zanedlouho chytneme dalšího až na letiště. Bez většího smlouvání nám dá cenu 30 solů, což bereme. Možná by to šlo i za 25, ale i toto nám přijde v pohodě (Ondra: on nás původně vezl za 25, ale já jsem chtěl ještě poslat pohled. V Peru ale nemají poštovní schránky v ulicích, musí se vždy na poštu. Tam nás zavezl za dalších 5 solů, ale pošta byla zavřená. Nakonec jsem našel malou poštovní úřadovnu přímo na letišti.) Naštěstí nejsou moc velké zácpy a na letiště dorazíme kolem 17 hodiny, tedy 2 hodiny před odletem, což je tak akorát. Zjišťujeme, že je nutné ještě zaplatit odletový poplatek - s tim jsme tak trochu počítali, ale netušili jsme jak bude vysoký. Nakonec je to 31 dolarů (samozřejmě lze platit i v solech), což opravdu neni málo. Kartou opět platit nejde, ani tady na letišti :-/ Takže si potřebné dolary vybíráme z bankomatu. Poté už jen počkáme na letadlo a sbohem Peru, bylo to tu fajn :-). Možná ještě někdy neviděnou...
zpět nahoru