22. 8. – 2. 9. 2007
Ve středu se sešla naše skupinka v Praze na parkovišti u Centra Černý Most, abychom mohli vyrazit s CK Poznání na zájezd po nejkrásnějších místech Irska (a nejen jej). Sestava byla následující: já (Kuře), Nakor (Honza), Maryška (Martina), Ruby (Lenka), Fafner (Petr) a Verča (Fafnerova sestra). Po 16. hodině jsme vyjeli klimatizovaným busem směr Německo a Holandsko, kde byla plánována první zastávka. Společnost nám dělalo ještě dalších cca 36 účastníků zájezdu, dva pohodoví řidiči, vedoucí Jarek a jeho asistentka Míša.
Po nočním přejezdu jsme brzy ráno (po 6. hodině) dorazili do Amsterdamu. Jelikož jsme ho již měli projitý z naší dubnové výpravy, neúčastnili jsme se celé organizované prohlídky, ale pouze jsme si prohlédli grachty, náměstí Dam, Begijnhof a květinové trhy. Zatímco ostatní pak šli do Rijksmusea a dále na projížďku po kanálech, já, Nakor, Ruby a Maryška jsme se vydali do Van Gogova muzea a následně jsme si zašli zazevlovat do největšího amsterdamského parku – Vondelparku. Po prohlídce Amsterdamu jsme vyjeli do sousedního Rotterdamu, z jehož přístavu Europort jsme večer vypluli na trajektu do anglického přístavu Hull. Cestování to bylo nadmíru příjemné, neboť jsme měli zajištěny dvoulůžkové kajuty včetně veškerého příslušenství.
Ráno kolem 7. hodiny jsme dopluli do východoanglického přístavu Hull, odkud jsme pokračovali směrem na západ – do Wallesu. Zastávku jsme si udělali ve městě Chester, které je označováno za bránu do Wallesu. Pozoruhodné je opevněným centrem, v němž se nachází zachovalé hrázděné domy. Když jsme si vše prošli, pokračovali jsme opět dál na západ Walesu až do národního parku Snowdonia. Ten je unikátní tím, že ačkoliv jeho kopce dosahují výšky maximálně 1085 m n. m. (Snowdon), tak má celé území vysokohorský ráz a připadáte si, jako byste byli minimálně v Tatrách. V plánu byla zhruba tříhodinová vycházka kolem jezera Llyn Idwal. Ač byla cesta místy trošku akčnější, já, Nakor a Fafner jsme si stanovili ještě vyšší cíl. Zhruba v půli trasy jsme přišli k odbočce (suťové pole uprostřed) směrem k vrcholu Snowdonu a řekli jsme si, že tenhle stoupák musíme vyzkoušet. Tak jsme se trhli od zbytku zájezdu a vyškrábali se ještě výš. Sice jsme nedošli až na nejvyšší vrchol, ale pouze na plošinu pod ním, ale i tak stál výhled za to. Následné seběhnutí již tolik času nezabralo, ale připadali jsme si jako parta kamzíků. Jak jsme pokračovali kolem jezera, rozfoukal vítr zbytky mraků nad okolními vrchy a nám se otevřely opravdu skvostné pohledy. Zároveň se k nám přidala naše děvčata, koupající se v odpoledním slunci, čímž se naše putování stalo opět mnohem příjemnějším. Plni zážitků ze Snowdonie jsme se cestou dál na západ Wallesu stavili ve vesničce s poněkud perverzním názvem Llanfairpwllgwyngyllgogerychwyrndrobwllllantysiliogogogoch, což je nejdelší název vesnice ve Velké Británii. Kromě tohoto názvu není na vísce nic zajímavého, ale je fakt, že toho umějí i tak plně využít. Když jsme na parkovišti zírali na nápis i s překladem, přiskotačil k nám místní dědula, přečetl nám to, a než jsme se stačili rozkoukat, tak byl zase pryč, tudíž jsme si ho ani nemohli nahrát. Každopádně jsem alespoň vygůglil na jejich oficiálních stránkách, kterak to správně číst. Po nafocení téhle šílenosti jsme dojeli až na úplný západ Wallesu - do přístavu Holyhead. Odtud jsme měli dále pokračovat trajektem do Irska. Jenže jsme přijeli asi kolem půl osmé večer, zatímco trajekt jel až po druhé ráno. Zalezli jsme proto do místní hospody na pár pivek, přičemž jsme byli docela za atrakci a místní opilci se s námi chodili družit. Naštěstí jsme to všechno úspěšně přežili, nikdo nebyl znásilněn či pozvracen, a tudíž jsme mohli vyčkat v autobusu do chvíle, než jsme se mohli nalodit na trajekt.
Po čtyřhodinové noční plavbě, složení v nepříliš pohodlných křesílkách, jsme konečně dosáhli břehů Irska, konkrétně jsme se ocitli v dublinském přístavu. Zde jsme se nijak nezdržovali a vyrazili po východním pobřeží Irska směrem k severu. Cestou jsme se stavili v Monasterboice, což je hřbitůvek se zbytky dávného kláštera, strážní věže a hlavně dvěma zachovalými keltskými kříži s biblickými výjevy. Odtud jsme pokračovali až na úplný severovýchodní kout Severního Irska ke krásným útesům na pobřeží. Výlet jsme začali přechodem provazového mostu Carrick-a-Redde na malý ostrůvek, ze kterého byly zajímavé pohledy na okolní útesy. Poté jsme popojeli kousek autobusem, abychom mohli vyrazit na zhruba desetikilometrovou trasu po vrcholcích útesů. Cestou nás provázel poměrně intezivní liják, silný vichr a mlha jak mléko, takže chvílemi člověk viděl opravdu jen pár metrů před sebe. I přesto byla však cesta bezpečná a nikdo si neublížil. Ke konci se počasí umoudřilo, a tak jsme celí mokří a zablácení došli až ke Giant's Causeway (obrův chodník). Jde o proslulé čedičové schody, které podle legendy vytvořil irský obr Finn McCool, aby mohl natrhnout šos svému skotskému protivníkovi Benandonnerovi. V současnosti se tu žádný obr neskrývá (maximálně tu zůstala obří bota), spíš tu jsou obří davy turistů, kteří jsou natolik líní, že jsou schopní dojet z druhé strany pobřežním pendl-autobusem až přímo k chodníku, tam na jehlových lodičkách vyhupkat na pár čedičových stupňů a zase si nechat v klidu odvézt zadky až na 300 m vzdálené parkoviště, odkud se rozjedou vyfotit pár dalších památek... Po obhlédnutí všech zajímavostí nás čekal už jenom přejezd do blízkého městečka Bushmills, kde na nás čekalo první plnohodnotné ubytování v apartmánech B&B, neboli Bed & Breakfast. Byli jsme velice příjemně překvapeni komfortem a pohodlím, které BBčka poskytují. Je jasné, že se celý zájezd nemohl vejít do jednoho BB, proto jsme byli rozesetí po blízkém či vzdálenějším okolí od sebe (zmíním později). Naše BBčko byl prima domek u pastvin, na kterém mě mimojiné fascinovalo to, že všude byly tak huňaté koberce, že byste nejspíš ani neslyšeli, kdyby se někdo zřítil ze schodů. Večer jsme si ještě s Nakorem, Fafnerem a Verčou dali zdravotní procházku po Bushmills, nakřečkovali jsme si zásoby v místní večerce a příjemně vyvětraní poté zalehli.
Když jsme ráno vstali, tak nás pohled z okna nenechal na pochybách, že jsme opravdu v Irsku (byť zatím Severním). Ta zeleň je opravdu typická a všudypřítomná. Po vydatné tradiční irské snídani v komfortní jídelně jsme posbírali ostatní účastníky a vydali se do města Londonderry (či pouze Derry), které leží jihozápadně od Bushmills u hranice s Irskem. Delší název je oficiální od 17. století, kdy londýnské cechy masivně investovaly do rozvoje tehdejšího Derry. Zkrácený název používají spíše nacionálněji zaměření občané. Město je zajímavé svým opevněním, které nikdy nebylo proraženo. Vede po něm vycházkový okruh, který je doplněn sbírkou děl (údajně největší v Severním Irsku, možná i na celém irském ostrově). Jelikož byla neděle, tak bylo město docela mrtvé, a tak jsme se vydali zpět do Bushmills, kde jsme navštívili Old Bushmills Distillery, palírnu whiskey s nejstarší udělenou licencí pro výrobu "živé vody". Prohlídkový okruh vede přímo provozy, kde se whiskey připravuje, ale protože se v neděli nepracuje (lemplové :-)), tak všechny výrobní linky stály. I tak to ale byla zajímavá návštěva, na jejímž konci mohl každý využít voucheru na jednoho panáka Old Bushmills dle libosti. Toho jsem se trochu děsil, protože mi whiskey nechutná, ale naštěstí mě zachránila rada paní domácí z BBčka - "Když vám nechutná whiskey, tak si ji dejte horkou. Ta chutná každému. My si ji tu dáváme, když jsme nastydlí nebo nemocní. No, a tak jsme nemocní skoro pořád." Barmany naštěstí můj požadavek nezděsil, takže jsem místo klasické široké whiskey skleničky nafasoval malý horký ušák, jehož obsah chutnal jako grog - takže jsem to dokázal vypít i já. Po zhlédnutí a nakoupení suvenýrů jsme se opět vydali na cestu busem. Tentokrát jsme se zachovali jako japonští turisté nejdrsnějšího kalibru, protože jsme cestou potkali hrad Dunluce Castle, na který jsme měli původně dojít minulý den, jenže počasí nám to nedopřálo. Tak nám alespoň řidiči zastavili uprostřed poněkud divoké křižovatky, půlka autobusu vyskákala na krajnici a během minuty všichni nacvakali kýžené foto romantické zříceniny. Cestou na jihozápad jsme se ještě stavili ve městě Donegal, kde půlka autobusu zoufale hledala podle šipek veřejné WC, zatímco my ostatní si šli cvaknout místní hrad. Celé nedělní putování skončilo v okolí města Sligo, které se nachází na severozápadním pobřeží Irska. Zde již byla situace s ubytováním trochu akčnější, neboť jsme měli BBčka v okruhu 60 km v okolí Sliga. V praxi to vypadalo tak, že zatímco se prní várka lidí ubytovala někdy po sedmé, na poslední se dostala řada až kolem desáté hodiny. Naše skupinka zakempila v 220 let starém georgiánském domě ve vesnici Dromore West, která leží zhruba 35 km od Sliga. Zdejší paní domácí Lady Tully byla nadmíru milá a ochotná, což kompenzovalo o trochu horší úroveň našeho pokojíku, než kterou jsme měli noc předtím. Ale nutno podotknout, že děvčata měla obrovský pokoj, který vypadal skoro jako na zámku.
Tento den jsme vyrazili na sever od Sliga. První zastávka byla na hřbitově v Drumcliffe, kde je pohřben známý spisovatel William Butler Yeats. Dále je zde další ze starobylých keltských křížů a též typický irský kostelík. Poté jsme již směle směřovali ke stolové hoře Ben Bulbin, kteroužto jsme měli v plánu zdolat. Hned první kroky směrem vzhůru ale prozradily, že se to možná neobejde bez komplikací. Irští farmáři totiž příliš nemilují, když jim turisté dupou po pastvinách. Nakonec jsme to ale riskli a 42 párů trekových bot prošláplo v zeleni úhlednou cestičku. Díkybohu se na nás žádný rozezlený pastevec nevrhl, tudíž vše dobře dopadlo. V Irsku se moc neprovozují značené turistické trasy, takže většinou túra spočívá v tom, že si ukážete cíl a prostě jdete přes větší či menší překážky. Kamzičími (či spíš ovčími) stezkami jsme postupně došli až na kýžený vrchol, z nějž se otvíral výhled do typicky zelené irské krajiny. Pokračovali jsme dále mezi rašelinovými jezírky a mokřinami až do oblasti poseté vápencovými útvary, odkud byl tentokrát výhled na druhou stranu masivu. Pak již jen zbývalo se proplést mezi ovcemi a opět pošlapat nebohému farmáři jeho pastvinu, abychom se dostali zpět k autobusu. Cestu zpět jsme si zpestřili zastávkou v Carrowmore, což je prehistorické megalitické pohřebiště nedaleko Sliga. Po návratu do Dromore West jsme ještě zašli do pubu na jedno rychlé pivko mezi místní zemědělce, kteří zde lelkovali v epesních holínkách. Vskutku milí lidé.
Po druhé noci strávené v Dromore West nadešel čas se přesunout opět směrem k jihu. Též to byl den, kdy se poprvé osazenstvo zájezdu dělilo na dvě části. Ti, kteří chtěli odpočívat, trávili čas ve městě Westport, zatímco turističtí nadšenci (k nimž jsme patřili i já, Nakor, Fafner a Maryška) zvolili výstup na svatou horu Irska – Croagh Patrick. Na jejím vrcholku ve výšce 764 m n. m. je postaven poutní kostel na památku svatého Patrika, který zde údajně držel 40 dní půst, na jehož konci tento světec hodil ze skály zvon, čímž vyhnal z Irska všechny hady a žáby. Na vrchol vede dost strmá a velmi prošlapaná cesta, neboť se sem vydávají ročně tisíce poutníků. Ač se výška přes sedm set metrů může zdát malá, je třeba si uvědomit, že stezka vychází od hladiny moře, takže je to opravdu poctivý a náročný stoupák. My si ji zkrátili tím, že jsme horu objeli a vyrazili už v jisté nadmořské výšce, což jsme ocenili. Zanedlouho jsme se ale napojili na hlavní trasu a vrhli se na nejnáročnější část výstupu po kamenném poli. Docela šokující bylo zjištění, že mnozí věřící tuto strastiplnou cestu absolvují naboso, což musí být na ostrých kamenech neskutečně bolestivá záležitost. Na vrcholku na nás kromě mlhy čekalo i lože sv. Patrika či již zmiňovaný kostel. Bohužel výhled do krajiny nebyl žádný a mlha nás provázela skoro celou cestu dolů. Až na samém konci se počasí alespoň na chvilku umoudřilo a nám se otevřel pohled na malebné ostrůvky ve Westport Bay. Ze samého vršku hory ale musel být tento pohled podstatně luxusnější. Na závěr jsme se rozloučili s Patrikem a opět se rozjeli autobusem k dalším cílům. Krátkou zastávku jsme si udělali v Killary, což je jediný fjord v Irsku. Následoval přejezd přes národní park Connemara, který je zajímavý tím, že je to poměrně dost pustina zpestřená občasnými vesničkami či jezery. Jistě by stálo za to podniknout několikadenní výpravu jen tímto koutem Irska. My ale museli pokračovat dále k jihu, kde jsme se ubytovali v dalším z BBček nedaleko města Galway.
Po ranním rituálu "posbírej různě rozeseté účastníky zájezdu" jsme se opět vydali poznávat krásy Irska. Naše kroky (no, spíš kola autobusu) nás zavedly jižně od Galway, přičemž první zastávku jsme si udělali v městečku Kinvara, kde jsme navštívili místní hrádek Dún Guaire. Zvenčí byl rozhodně zajímavější než zevnitř. Též nás fascinovala intenzita přílivu a odlivu. Normálně je zhruba ze dvou třetin obklopen mořem, avšak mohutný odliv po sobě zanechal jen mořské řasy a loďky smutně posedávající na dně. Po této zastávce jsme však pokračovali dále - až do krasové oblasti Burren, která byla svým šedým vzezřením v silném kontrastu s doposud převládající irskou zelení. Cesta vedla z Ballyvaughan Valley až k Ballynalackan nenáročným terénem mezi myriádami kamenných zídek oddělujících jednotlivé pastviny. Říká se, že některé z nich jsou prý až několik tisíc let staré. Zda je to pravda, to neposoudím, ale rozhodně obdivuji ty, kteří si dali tu práci všechno takhle obestavět. Cestou po vrcholových pláních se nám otvíraly pohledy na nedaleké Aranské ostrovy – Inishmore, Inishmaan a Inisheer (bohužel je můj foťák nedokázal inteligentně zabrat). Zde jsme si hned vybavili irského dramatika Martina McDonagha s jeho trilogií Poručík z Inishmoru (Švandovo divadlo), Mrzák inishmaanský (Divadlo v Celetné) a Smrtky z Inisheeru (zatím neuvedeno). Po rozehnání stáda krav jsme se nakonec dostali do cílové vesničky, která již zase byla typicky irsky zelená. Počkali jsme na zbývající loudající se turisty, abychom následně mohli vyrazit na zlatý hřeb dne (a docela dobře i celého výletu) - Cliffs of Moher (Moherské útesy). Tyto fantastické útvary vystupující až do úctyhodné výše 214 m n. m. jsou věcí, kterou byste měli v Irsku rozhodně vidět. Na severní části útesů je postavena O'Brien's Tower, vyhlídková věž z roku 1835. Na ni jsme ale nelezli, raději jsme si na chvíli odpočali v oficiálně nepřístupné části útesů, jejíž výhodou bylo hlavně to, že tam již nevedly všudypřítomné betonové (či jaké) chodníky, vybudované v loňském roce. Posezení to bylo opravdu příjemné, jen z pohledu do pársetmetrové hloubky pod sebou se člověku docela solidně sevřel žaludek. Naštěstí se s námi nic neutrhlo, takže jsme poté mohli jít vesele okupovat suvenýršop. Ověšeni taškami jsme se pak nasoukali do autobusu, abychom se vypravili na poslední zastávku tohoto dne – nejslavnější irský dolmen Poulnabrone, což je kamenná hrobka, jejíž vznik je odhadován minimálně kolem roku 2500 př. n. l. Nu a jelikož se na většině publikovaných obrázků tváří docela obrovsky, tak jsme byli překvapeni, že je poměrně dost malý. Protože se ale již šeřilo, vydali jsme se zpět ke Galway do našich BBček. Zbytek večera již pak byl odpočinkový, jen Nakor s Fafnerem, Jarkem a řidiči vyrazili do místního pubu užít si duo místních harmonikových muzikantů. Já radši v klidu balil a připravoval se na zítřejší přejezd středem Irska od západu na východ.
Tento den nás čekal poslední turistický výpad, neb poté následovala již jen města. Z Galway na západním pobřetí jsme se začali postupně přesouvat až na samý východ. Na půli cesty jsme se zastavili v Athlone, největším městě středního Irska. Zde jsme nejprve omrkli kostel sv. Petra a Pavla a též místní hrad (to je to šedé nenápadné nalevo), ale hned poté nás hlad vyhnal do Burger Kinga na gáblík. Brzy nato jsme opět pokračovali v cestě, přičemž jsme dojeli až k Dublinu, který jsme ale pouze minuli a zamířili lehce na jih do národního parku Wicklow Mountains, v němž se nachází Glendalough, jedno z nejdůležitějších raně křesťanských míst v Irsku. Tady se výprava opět rozdělila. Drtivá většina již byla zmožena neustálým chozením, a tak se rozhodla, že bude necelé čtyři hodinky odpočívat právě v areálu Glendalough. Pár skalních vytrvalců (včetně mě a Nakora) se však nenechalo odradit a vyrazilo na hřebenovou túru kolem přilehlých jezer. Po poměrně ostrém výstupu po schůdcích jsme se dostali na hřeben nad jezery, kde byl perfektně udělaný dřevěný chodníček, jenž jsme velmi ocenili, neboť po většinu cesty byly kolem dost solidní mokřady, ve kterých bychom velmi rychle zapadli. Zároveň s tím se nám otevřely krásné výhledy jak zpátky na obě jezera (samotné Glendalough leží až za tím druhým jezerem vzadu), tak před sebe na hornatý závěr celého údolí. Zhruba v půli cesty jsem si neodpustil jednu kýčovku sebe s jezerem. Pak už nezbývalo než si užívat krásné scenérie a postupně scházet dolů k jezeru. Skrz kamenné lavinové pole jsme došli k bývalé hornické vesničce (pár rozpadlých zdí zbylých z osady, v níž se v letech 1850-1875 těžilo olovo) a pak už nás cesta zavedla podél jezer zpět do Glendalough. Toto místo je známé tím, že zde pobýval svatý Kevin, jehož následovníci vedle jeho domu vystavěli celou malou vesničku. K vidění tu tak jsou zbytky katedrály, kostelík, starobylý hřbitov či strážní věž. Tyto kruhové věže byly vystaveny v dobách nájezdů Vikingů (kolem roku 1066), aby pomohly ochránit náboženské knihy a další rituální předměty. Proti Vikingům to sice možná zabralo, ale celé místo bylo stejně vypleněno v roce 1398 anglickými vojáky, takže smůla. Když jsme se dostatečně nabažili zdejší atmosféry, mohli jsme se rozloučit s přírodou a na další dva dny se vrhnout do víru velkoměst. Tím prvním z nich byl Dublin, kde jsme se večer po lehkých peripetiích ubytovali na kolejích Dublin City University. Všichni jsme naprosto nepokrytě záviděli místním studentům, protože celý areál byl vybaven snad vším, na co si může člověk vzpomenout (hlavně ten bazén, sauna, masáže, spinning a hafo hřišť – to bylo něco). Abychom ale jenom nelelkovali na pokojích, vydali jsme se ještě s Nakorem, Fafnerem a Verčou do nedaleké hospody opět nasát místní atmosféru (a pivko). Naprosto geniální věcí je celoplošný zákaz kouření v restauracích, takže ač člověk vylezl z nacpané knajpy, nesmrděl jako týden neprané ponožky. Kéž by tohle zavedli také u nás!
Pátek byl celý ve znamení prohlídky Dublinu, hlavního města Irska. Na úvod hned řeknu jedno – město teda nic moc... Začali jsme prohlídkou pivovaru Guinness, která se nesla spíše ve znamení pouťové atrakce. Do výroby se člověk nepodíval, vše bylo jenom simulované muzeum. Hned se mi vybavila Futurama a díl "Fry and the Slurm factory", jen ti Umpa-Lumpové tam chyběli. V závěru prohlídky vystoupáte až do proskleného baru vysoko nad městem, kde si můžete dát jeden Guinness zdarma a můžete se pokochat krásným výhledem na ošklivé město (zde popíjejí Jarek, Ruby a Nakor). Dalo by se říci, že se těch 14 € vstupného dalo investovat i lépe. Hned po pivovaru jsme vyrazili městem, abychom zhlédli katedrálu sv. Patrika či místní hrad, na kterém je zajímavá jedině tak vstupní brána. Místním architektům se též podařila dosti ohavná kombinace skla, železobetonu a historie – vskutku borci. Lákadlem na turisty je malá čtvrť Temple Bar (s ulicí Temple Bar a barem Temple Bar), která jako jedna z mála unikla přestavbám ze 60. let minulého století. Ještě v 80. letech bylo v plánu celé místo zbořit a postavit zde autobusové nádraží, avšak díky odporu veřejnosti se tomu tak nestalo. Nyní zde naleznete spousty hospod a malých obchůdků. My ale nejprve toto místo pouze prošli, abychom mohli pokračovat do proslulé Trinity College, kde je uložena známá Book of Kells, velmi bohatě zdobený rukopis obsahující čtyři evangelia, jenž je více než tisíc let starý. Zážitkem je též prohlídka místní knihovny, čítající přes 200 tisíc svazků, kde na vás dýchne opravdu ta pravá historie. Kdosi ze zájezdu to přirovnal - "Skoro jako v Bradavicích". Po prohlídce Trinity College jsme se vrátili do Temple Baru, kde jsme navštívili jednu "tradiční hospůdku s živou hudbou". Sice to bylo, jako bychom si dali pivko v restauraci na Staroměstském náměstí, ale už jsme byli uchození, tak nám to ani až tak nevadilo (i když pinta Killkennyho stála 5,65 €). Poté jsme ještě doprošli zbytek města, pokoupili suvenýry a "čeknuli" jsme "ček-in" – místní českou hospodu. Naštěstí jsme ale nebyli tak zoufalí, abychom si dávali čtyřku Kofoly za 3 €, když jsme měli jen pár dní do návratu domů. Večer nás čekala plavba z Dublinu zpět do walleského Hollyheadu, odkud jsme přejeli celou Anglii od severu až k jihu.
Do Londýna jsme dorazili po sedmé hodině ranní a měli jsme celých 11 hodin na toulky, neboť právě tak dlouhou museli mít naši řidiči povinnou přestávku. Vezmu naše putování trochu telegraficky: Hyde park, pomník Lady Diany, Wellingtonův oblouk, Buckinghamský palác, kašnový odpočinek (Míša, Nakor, Fafner a Verča), Big Ben, Westminster Abbey, Houses of Parliament, opevněná Downing Street, horse guard, Nelsonův sloup, Piccadilly Circus a po tom všem zasloužený odpočinek na ostrůvku mezi dvěma ulicemi. Jelikož jsme už toho měli docela dost a času také byl poněkud nadbytek, napadl mě trochu šílený nápad, kterého se naštěstí chytil i Fafner. Zahnuli jsme o pár ulic vedle a objevili Her Majesty's Theatre, kde jsme zainvestovali každý po 30 librách a vyrazili jsme na odpolední představení parádního Webberova muzikálu Fantom opery. Byl to vskutku vynikající zážitek, i když jsem v trekových kotníkových botách, turistických kalhotech a s báglem na zádech vypadal v divadle trochu jako magor. Zbytek naší skupinky mezitím spáchal hospodu s Fish&Chips a všichni jsme se sešli k večeru v autobuse, kterým jsme vyrazili na závěrečnou štreku směrem domů. Večer jsme ještě stihli přejet trajektem z Doveru do Calais, aby se díky časovému posunu překulil další den.
V noci jsme přejeli z Francie přes Belgii a Holandsko do Německa, kde jsme si po ránu dopřáli vydatnější samoobslužnou snídaní v jednom z místních motorestů. Dál pokračovala cesta překvapivě naprosto bez problémů a dopravních zácp, takže jsme před půl čtvrtou dorazili do Prahy, opět na parkoviště před Centrem Černý Most. Tady jsme se rozloučili s Fafnerovci, kteří pokračovali dále směr Pardubice, a rozjeli jsme se domů, abychom si mohli utřídit skvělé zážitky z této akce. Výsledkem třídění je i tato grafomanská šílenost, takže pokud jste dočetli až sem, tak díky za pozornost!
PS - poznámky, připomínky nebo cokoliv klíďo brďo vrhejte na emila: milamber@seznam.cz