Gorkovi jezdci



"Za čtrnáct dní budeme v Argoneji, shrábneme odměnu a navštívíme Potkanovic podnik" zasnil se Reginald a přidal do kroku. aby dohnal ostatní před další křižovatkou.
"Jenom nevím, že jsme se museli namotat k tomu mizení, vždyť co je nám do nějakých mágů, i kdyby to nakrásně byli lidumilové"
"Teďka se honíme nocí za ňákejma zmizelcma a ještě do toho to hnusný počasí.."
Myšlenku již nedokončil, protože obrys přátel před ním náhle orámovalo bledé světlo a oba rozložití válečníci bez jediného zvuku zmizeli. Jeho medailon chránící proti kouzlům sebou začal divoce házet a citelně se zahřál. Sotva stačil doběhnout k hospodě, kde byli ubytováni, ale ani tušení toho, co se kolem děje, ho neubránilo pře dalším magickým útokem.
Když světlo kolem něj pohaslo, spatřil že stojí uprostřed magického obrazce, obklopen postavami v černých kápích. Slabou útěchou bylo, že spolu s ním stáli na obrazci i jeho přátelé.
"Následujte nás, Mistři zodpoví vaše otázky." Tato slova nikoho příliš neuklidnila, tím spíše, že minimálně někteří mágové byli podle vzhledu Okthánci, ten pekelný národ temné magie.
Než však došli k cíli, byli v labyrintu chodeb napadeni skupinou obrovských černých postav, jakoby celých z kamene, které se v záblesku světla objevily nedaleko. V nastale řeži, které naši dobrodruzi pouze přihlíželi, se kouzla mágů ukázala proti ozbrojencům neúčinná a mágové by byli jistě do posledního pobiti, nebýt pomoci dalších lidských válečníků, kteří se do boje zapojili.
Po tomto nepochopitelném výstupu skupinka v doprovodu jiného mága dorazila do velké síně, kde je pod magickou soustavou krystalů uvítal jakýsi povědomý válečník. Chvíli s nimi nenuceně žertoval, zcela ignorujíc jejich nepochopitelnou situaci, načež byli dobrodruzi uvedeni do dalšího sálu k mistrům magie.
Ukázalo se, že všechny podivné události, s nimiž se setkali, souvisí s obrannými akcemi mágů celého známého světa, kteří se spojili proti invazi Orků, přicházející z jiného světa. Tito mocní Orkové, nesrovnatelně silnější, než zdegenerovaní orkové tohoto světa, otevřeli daleko na východě portál, kterým zaplavují tuto zemi. Skupina dobrodruhů v čele se sirem Bevierem byla doporučena jedním z Pozorovatelů, jako vhodná pro diverzní akci. Kdo že je doporučil? Nikdo jiný než jejich "starý známý", mocný drak Aranged, což byl onen neznámý válečník.
Skupina může úkol přijmout nebo s hanbou odejít. Po této nabídce rozezlený sir Bevier úkol přijal a navrch vyzval draka Arangeda na čestný souboj, za měsíc po svém návratu. Sebejistý drak tuto výzvu přijal.
Dobrodruzi, tedy pouze jejich mysli, se mají v tělech zajatých Orčích zvědů vydat na umírající svět a odtamtud uzavřít bránu, kterou Orkové přicházejí. Dobrodruzi s tím nakonec souhlasili a vymohli si, že jim budou dodáni zajatí Orkové k výběru.
Tak se za několik hodin také stalo a výsadkový oddíl doplněný reprezentantem Císařství, agentem známým jako El-Fronte, a magicky nesmrtelnou bardkou, kterou znali z dřívější doby, byl přenesen do orčích těl. Následně pak mocným rituálem za pomoci lidských obětí odcestovali do světa Orků.
Poté, co pohaslo světlo kolem nich, poznali, že stojí v opuštěné jeskyni. Stále je udivovala jejich nově nabitá podoba - nelidsky vypracované svaly, vysoká postava a drsný hluboký hlas. Nebyla však vhodná doba zamýšlet se nad kličkami osudu, vždyť svět byl ohrožen invazí právě takových válečníků, jakými se nyní, snad ba čas, stali.
Pomocí darované létající kožešiny snadno překonali hrozivou prázdnotu, která se narůžovělými mračny převalovala mezi nimi a jejich cílem, který se nacházel na jiné části - rozlámané kře tohoto světa. Krajina jim ubíhala hluboko pod nohami, krajina vypadala jako nádherný zelený koberec se třpytivými stužkami řek, jen občas porušeným šedými puchýřky osad a táborů, dnes většinou opuštěnými. Jak se blížili k předělovým horám, začali rozeznávat kolony zelených mravenečků, které se plahočily k velkému průsmyku před nimi. Tam měli podle doporučení přistát a pro lepší maskování pokračovat po zemi.
Podle rad se zařídili, pouze s tou vyjímkou, že nešli pěšky, ale od projíždějící karavany pod pohrůžkou odkoupili dva statné chundelaté koníky. Pro všechny to bylo málo, takže čekali na další kolemjdoucí, od kterých by koníky "odkoupili".
Za půl hodiny se dočkali. Karavana větší rodiny s dostatkem koníků se však nenechala zastrašit a koníky bez boje nechtěla vydat, o prodeji již vůbec nebylo řeči. Jezdi se na skupinu vrhli koordinovaným útokem z obou stran a zle na poutníky dotírali. Jejich náčelník však v přílišné sebedůvěře chybil a zůstal poblíž bojujících, takže se nakonec vystavil útoku dobrodruhů, kterým se mezitím podařilo rozbít sevřené nájezdy. Bard Reginald byl náčelníkem sražen k zemi, ale současný útok hraničáře Elánia a paladinského rytíře sira Beviera znamenal náčelníkův konec. Nepomohl mu ani mladý horkokrevný Ork zapojivší se v tu chvíli do boje. Jeho krev zchladil dvěmi ranami své obouruční sekyry sir Bevier, který mladého Orka poslal na cestu ke Gorkovi.
Ani střelecký útok se přeživším jezdcům díky Elániovu protiútoku nevydařil a zakrátko bylo po boji. Dobrodruzi, ignorujíc vřeštící zbytek karavany, ošetřili své rány, pochytali koně a vyrazili na dlouhou cestu.
Sir Bevier se pomodlil ke svému pánu, místo nějž však na volání odpověděl Gork, jediný bůh zdejších Orků. Kupodivu se zdálo, že mu dobrodruzi nevadí, dokonce jim neutrálně popřál zdaru na další cestě. Sir Bevier byl tímto zážitkem otřesen, těšilo jej však, že Gork je na jejich straně.
Druhý den po poledni, již za průsmykem, spatřili bitku šamana se dvěma Orčími válečníky. Odehnali oba bojovníky, čímž pravděpodobně zachránili šamanovi život a dali se sním do řeči.
Šaman jim nabídl za svou záchranu průvodcovské služby k portálu, ale dobrodruzi v obavě před prozrazením své skutečné identity odmítli. Rozloučili se, netušíc, že šamanovu tvář nevidí naposled.
Bez dalších vyrušení dorazili k tábořišti u pramene, kde se rozhodli přenocovat. Utábořili se kus od ostatních, aby předešli nenadálým vyrušením, přesto se jim však stala divná událost. V noci zahlédli na obloze ohnivou kouli, která okolo proletěla. Ráno pak narazili na stopy v okolí tábořiště, takže bylo zřejmé, že je kdosi sleduje.
Večer nachystali na neviditelného vetřelce past, která se jim stoprocentně vydařila. Bez problémů chytili temnou postavu, omráčenou strážním kouzlem. Ukázalo se, že je jím známý šaman, kterého potkali v horách. Chvíli se jim snažil namluvit, že je také poslán z našeho světa, ale neznal jméno jeho výsosti, nejsvatější pomazané hlavy Impéria, císaře Albrechta Rossvana z Vendenburku. Za tuto troufalost byl potrestán. V jeho majetku nalezli dobrodruzi mimo jiného šest lahviček, navlas stejných, jaké dostali na cestu.
Další cesta proběhla opět bez komplikací, koníci v savaně svižně běželi, až se poutníci dostal do radostného, až orčího opojení cvalem. Brzy se naštěstí dostali opět pod kontrolu, takže se vše odbylo bez nehody.
Další den k večeru nechali savanu za svými zády a od cíle - místa nazývaného Uruk Batar (Brána světů) pouze nevelká vrchovina. Rojilo se zde již dost Orků a další přicházeli ze všech stran, ale skupinu válečníků nechal každý raději napokoji.
Z posledního vrchu se jim otevřel výhled na okrouhlé údolí s prastarým poutním místem Orků. Daleko důležitější však byla bledá modrá záře na vrcholu vedlejšího pahorku - Portál, cíl a terč jejich cesty.
Sir Bevier, doufaje pomoci Gorkovy, upnul svou mysl na modlitbu k němu. Gork odpověděl okamžitě a Sir Bevier náhle stanul v Gorkově síni válečníků.
"Pane, přišli jsme za úkolem, jehož podstatu již znáš. Seznali jsme, že naše kroky tobě nejsou proti vůli. Můžeme-li však zachránit tento svět a Tobě tvé věrné válečníky, učiníme tak." Pravil Sir Bevier a podivil se svému pravému hlasu i vzhledu paladinského rytíře. Orčí vhled byl minimálně pro tuto chvíli ten tam.
"BOJOVNÍKU, VÍTEJ V MÉ SÍNI A SLYŠ PŘÍBĚH ZRAZENÉHO BOHA" zahřímal mocný hlas mohutného Orka, jež seděl na vyvýšeném stolci. "Šamani svými hnusnými čáry zničili tento svět, však ušetřil jsem jich, neboť slíbili cestu, kterak zachránit můj národ. Uvěřil jsem slovům jejich proradného vůdce, byl jsem však opět oklamán. Při mocném obřadu užili mé síly proti mě a uzamkli mne do původní modly, do hliněné sošky v jejich Novém chrámu. Nemohu od té chvíle mluvit se svými válečníky, jedině ty mne tak můžeš zachránit a dopřát mi spravedlivé pomsty na proradných šamanských červech"
"Stačí, by ona hliněná soška prošla šamanským portálem, já se osvobodím, a pak, PAK NECHTĚJ BÝT ŠAMANEM!!!!!" zahřímal pomstychtivě Gork. Normálním hlasem pak pokračoval: "Až budu volný, zastavím rozpad tohoto světa a uzavřu bránu do vaší domoviny. Tak bude obojí lid žít v pokoji".
Sir Bevier jeho slov oslyšel a slíbil všemožně se o Gorkovo osvobození zasadit. S tím byl propuštěn a navrátil se zpět do těla Orka, které zanechal na pláni hluboko pod sebou.
"Je to jasné, osvobodíme Gorka, on zlikviduje šamany, brána se zavře a my jdeme domů." Shrnul obsah svého rozhovoru s orčím bohem sir Bevier. "Stačí se dostat dovnitř a pak na létající kůži šup k portálu.." zaradovali se družiníci.
"Bardko, jako šaman jsi tam jistě byla, neznáš vnitřek chrámu?" tázal se bard Reginald, vystupující zde pod směšným jménem Lop-at-a.
"Kdysi jsem tam již byla... byl, ale jako šaman tam mohu projít snad i dnes, jestli se nedostanu až k sošce."
Po setmění se přiblížili k bráně, ale dvoučlená stráž vpustila dovnitř pouze šamana-bardku, po kterém chtěla propustku. Obratná výmluva, že jde s naléhavou zprávou zabrala a bardka vklouzla dovnitř. Družina mezitím navázala nezávazný hovor se stráží, z nějž poté vyplynulo pozvání na rundu po službě.
Bardka v kůži šamana za necelou čtvrthodinu vyšla ven, pokynula svému doprovodu a skupina se ztratila v noční tmě.
"Na prvním nádvoří není nikdo, ale do vnitřní svatyně jsem neprošla, v paláci mají zavřené dveře."
"Po službě sbalíme ty dva, jejich zbroje se nám budou k magickému portálu plnému šamanů sakra hodit, a jestli chcete další, můžem vyčíhnout střídající hlídku od portálu" navrhl tichým přemýšlivým hlasem El-Fronte, který se doposud držel v pozadí.
Podle dohody se zařídili, oba strážné vylákali pod záminkou zisku do pouště, kde je zneškodnili. Bohužel zbroj měl pouze jeden z nich, ta naštěstí sedla na orčí postavu barda Reginalda.
Večer se pokusili vyprovokovat a pobít hlídku od portálu, ta se však na předpokládaném místě neukázala, takže museli počkat do rána.
"Héj, ty šamanskej čokle, nezaběhnul ses?" "Kams dal vodvahu, placenej zrádče?" pokřikovali družiníci na kolemjdoucí patrolu. V ranní mlze se jí do bitky příliš nechtělo, ale po obzvláště silné urážce od Reginalda to velitel hlídky nevydržel a vzkřikl: "Zabte ho!"
Dva Orkové po jeho pravici vyrazili na rozložitého válečníka, netušíc, že ve skutečnosti je v jeho těle prostořeký bard. Do boje se zapojil hraničář Elánius a napadl útočící gardisty z boku. To rozzuřilo zbývající členy hlídky a ti se s řevem vřítili do boje. Zakrátko se rozhořel prudký boj, příšerné rány a hrozná zranění padaly na obou stranách. El-Fronte se připojil do boje také, Elánius strašnou ranou proklál útočícího Orka, boj čtyři na čtyři však nevypadal pro dobrodruhy příliš růžově. Jakmile však byli zabiti dva z gardistů, karta se obrátila a náčelník hlídky, ještě s jedním orkem se dalí na ústup, ač předtím zle posekai Sira Beviera, který bojoval sekyra proti sekyře s velitelem hlídky.
"Chyťte je, ať nezdrhnou", vzkřikl Bevier, sám však raděj ošetřil své rány. Pronásledování se však zcela nezdařilo, neboť mezitím se kolem bojujících i přes časnou ranní hodinu utvořil poměrně velký dav přihlížejících, který prchajícího gardistu zaštítil. Dobrodruzi však dostihli a dobili velitele gardy, takže získali další tři zbroje, se kterými se následně urychleně ztratili v křivolaké spleti uliček.
"Sakramentsky mne posekal, neřád zelenej", neudržel se paladin, zcela ignorujíc, že má také orčí kůži, "zmizíme někam za město, do chrámu polezem zas až v noci. Do té doby se musíme dát do kupy."
Bardka dle svých možností pomohla zraněným a vydala se do města na výzvědy, neboť šamana zalarmovaná hlídka jistě hledat nebude.
Za pár hodin se vrátila, zprávy však nebyly příliš příznivé. "Patrola náhodně prohledává město, před chrámem jsou zdvojené hlídky. Doufám jen, že do večera je to omrzí."
Za soumraku se občerstvená skupina vydala opět ke chrámu, do skupiny kajícníků toužících po rozhřešení však měli tentokrát velmi daleko. Nepozorováni překonali pomocí létající kožešiny zeď a na její druhé straně se tiše snesli k zemi. "Dál to vezeme v poklusu, potichu se k nim stejně nepřiblížíme" zavelel paladin, když seznal, že u sošky jsou minimálně tři postavy na hlídce.
Hlídkující šaman se dvěmi válečníky si blížících se stínů ihned všimli, než si však uvědomili, že jde o útočníky oděné do vlastních zbrojí, byli již dobrodruzi u nich.
Šarvátka byla krátká, pouze bard Reginald a hraničář Elánius utrpěli popáleniny poté, co jediné kouzlo, na které se šaman vzmohl, zázračně překonalo antimagickou zbroj. Za dvě minuty bylo po všem.
Jakmile Sir Bevier uchopil Gorkovu sošku, ucítil jak se přes něj přelila neznámá síla. Obloha se otevřela a blesky začaly bičovat areál chrámu kolem nich. Poté, co se blesky uklidnili, zabalil ani příliš neotřesený Sir Bevier sošku do pláště a jak to bylo možné, rychle se vznesli pryč, z nyní ztichlého chrámu.
"Proleť těsně kolem portálu, já jí tam hodím a šamani budou druhý" zašklebil se svým skřetím obličejem Sir Bevier na šamana-bardku, která řídila létající kůži.
Portál z ptačí perspektivy nevypadal až tak monumentálně, jako ze země, byl však stále dost velký, aby se dal vrženou soškou zasáhnout i poslepu.
Když míjeli portál, poprvé si jich všimly nejbližší stráže. Mohly však pouze sledovat skupinku orků, kteří se krčí na bezhlučně letící kožešině tři sáhy nad zemí, jednou rukou se drží okraje a druhou přidržují cosi u svých úst. Sir Bevier v pravý okamžik vrhl sošku a svým hodem nechybil. Zdálo se, že se soška odrazí zpět, protože se soška na okamžik zastavila ale pak se za ní stěna bráy zavřela, jako kola na vodě za vrženým kamenem.
Nestalo se vůbec nic.
Stráže u portálu, nemaje střelných zbraní, sledovali odlétající kožešinu, dokud jim nezmizela ve tmě.
Sir Bevier, pln nejčernějších obav, nařídil neprodleně přistát a pokusil se promluvit s Gorkem. Jeho obavy se ukázaly správnými. "Nic, že jo?! Ten parchant tě podrazil a teď se začne roztahovat na našem světě. A tak snadný se to zdálo." vyslovil nahlas myšlenky všech bard Reginald. Jeho hlasem to znělo obzvláště drsně, ale byla to do písmene pravda.
"Neztrácejme čas, zabijem toho seschlýho šamana a ať jsme vocaď"
"Jasně, myslíš že bys mohla s tímhle přiletět kolmo shora, aby si nás nevšimli?"
"Sleduj a uč se, šlechetný rytíři", pravil seschlý orčí šaman vpředu, vrhajíc příšerně vypadající škleb, snad úsměv, k hoře zelných svalů, sedící poněkud za ním.
Snesli se shora a teprve když na ně začali ukazovat procházející Orkové, je stráž zpozorovala. Toho dne si svůj žold určitě nezasloužili. Šaman padl po druhé ráně obouruční sekyrou, která jej téměř rozťala vedví.
Portál se vzápětí začal pomaličku, pak stále rychleji zmenšovat a mezi Orky nastala vřava. Válečníci se jeden přes druhého drali dovnitř, zatímco šamani běželi od portálu co nejdále. Co bylo správné, se dobrodruzi již nedozvěděli, neboť při prvních známkách zavírání portálu vypili své lahvičky.
Chvíli se nic nedělo, ale zakrátko se dostavila nevolnost, křeče a než stačila těla dobrodruhů, tedy Orků v nichž přebývali, dopadnout na zem, byly jejich duše na cestě zpět.
V podzemí, kde předtím panoval válečný shon, byl nyní klid, magické obrazce smazány, mágové vyklízeli poslední zbytky užitečného vybavení. Jedině Aranged trpělivě čekal s číší vína v lenošce u těl dobrodruhů, až po návratu ze země Orků procitnou.
Jakmile se tak stalo, přichystal se také na cestu. "Bravo, hrdinové" tlesk několikrát do dlaní "poznali jste své příbuzné, jste hrdí na to, co jste dokázali? Nuže zde je vaše odměna od Mistrů" pokynul směrem ke stolu, na kterém ležely překrásné zbraně. Zbraně to byly velmi krásné a nepochybně mocné, dobrodruzi však nemohli zastřít pocit křivdy, že je nikdo nepřivítal a nepoděkoval jim osobně. "Inu mágové", poznamenala bardka, nyní již ve své, výrazně přitažlivější, tělesné schránce. Vypadala velmi spokojeně, ačkoli na stole pro ni nezbyl žádný dar. "Asi se usadím v hlavním městě, mám nějaké přátele u dvora. Díky Vám přátelé, tato výprava stála za námahu." Dodala ještě na rozloučenou.
Drak Aranged se promění do své pravé podoby, předtím však připomenul dohodu se Sirem Bevierem: "Za měsíc u nám známého hrobu budeš mít, cos chtěl. Svůj čestný souboj" zahřímal, proboural se klenutým stropem a odlétl blankytně modrou oblohou pryč.
Na místě slepé chodby byla nyní normální dvoukřídlá vrata, která vedla na palouk kdesi v lese. Od kouzelníka, který právě také opouštěl podzemí, se dozvěděli, že se nacházejí v Dračích horách na hranici mezi Okthou a Ancillem. Vydali se do slunného odpoledne na další cestu. Nikdo z nich netušil, co bude na jejím konci a jak dlouho to ještě vydrží čekat.


Reginaldův odkaz, komentářem opatřené vydání






Gork opravdu pronikl na tento svět a pro Orky v hodině dvanácté vyvedl skupinu válečníků z již ztracené bitvy, která znamenala konec předmostí Velkých Orků na tomto světě. První nařídil důkladné vyčištění oblasti, aby ani v budoucnu nevyvstala hrozba Velkých Orků. Rozkaz byl svědomitě splněn, bohužel skupina, která se probila na sever se rychle vzdálila z dosahu neohrabaných lidských armád a elfí sbory je nebyly schopny v horách zastavit. Orkové v síle několika tisíc bojovníků se ztratili v ledových pláních na severu. Jelikož prošly některé kompletní kmeny, jistě o této rase mohutných válečníků ještě uslyšíme. Možná je již ve jménu Gorka nepovede rudě pomalovaný válečník s dvěmi sekyrami, ale oni se vrátí. Určitě.


Imperium Libri Historica - Nový věk, svazek XIV.