Vězeň





I.

Vězeň se neklidně pohnul, zhmožděné končetiny mu viditelně působily nepříjemné bolesti. Se zachřestěním okovů zkusil na té trošce vlhké slámy zaujmout pohodlnější polohu, ale solidní řetěz poutající zápěstí příliš pohybu neumožňoval. A před svatým mužem se i v žaláři sluší klečet na kolenou.
„Učiníš pokání můj synu? Mohu se ještě u vévody přimluvit, ale náš pán musí cítit tvé plné odevzdání a lítost nad všemi činy, jež’s za svůj život vykonal.“
Ačkoli obsah farářových slov přinášel naději, tón hlasu svědčil spíše o opaku a farářově netrpělivé snaze toto místo co nejrychleji opustit.
„Otče, prosím, nelam nade mnou hůl, prosím o strpení a jako že ON bdí nad námi, já tobě vypovím onen příběh, jež v mé uvěznění vyústil. Pak troufám si poníženě věřit, shledáš, že nejsem zplozenec pekla a zatraceníhodný vyvrhel, ale dobrý věřící. I když jen slabá bloudící duše!“ Vězeň klečíc na kolenou vzpínal ruce a natahoval se k farářovu rouchu, až mu na deformovaných prstech praskaly čerstvé strupy. O pravé oko přišel krátce po svém uvěznění, ale levé, bledě modré oko s časem téměř již setřenými linkami trvalého úšklebku se prosebně upíralo duchovnímu do tváře.
„Nemyslím, že pro tvé činy by na celém širém světě byla omluva, ale v tento tvůj poslední den se sluší poskytnout sluchu odsouzenci. Dobrá tedy, vypověz mi svou verzi, cos zde i tam na jihu učinil. Jsem ucho a paže Jeho, jehož shovívavost je bezbřehá.“ Duchovní dokončil svou zjevně často opakovanou repliku a pokynul na pacholka, aby mu přinesl něco na sezení. S výrazem znechucení v obličeji se opatrně posadil na okraj přineseného sudu a uchopil lem obřadního roucha, které se hrozilo zašpinit od krvavých skvrn na podlaze.
Vězeň si ze zvyku navlhčil rozpraskané rty, na sucho polkl a začal vyprávět. Jeho řeč nebyla ani zdaleka souvislá, přerušovaly ji návaly bolesti, a jeho navyklá nabubřele květnatá mluva mu v nynější situaci činila zřetelné problémy.
„Osvícený otče,“ začal „do této situace jsem se dostal učiněným nedorozuměním. Ctnostnou pannu Barborku jsem seznal jakož dámu u dvora. Na svém přímořském sídle právě přes léto meškal císařský dvůr a já, ctihodný pane...“ vězeň se odmlčel a bleskl okem na duchovního. Tomu se však v obličeji nepohnul ani sval a vězeň raději rychle pokračoval. „...já, otče, tou dobou očekávajíc zadostiučinění v jedné své při, již druhým měsícem u dvora pobýval. Mé panství mohlo chvíli setrvat v péči hospodáře a já proto čekal audienci u dvorního justičního rady. Vědět, že mne ta lapálie dostane do takových problémů, byl bych urážky toho hloupého floutka vyřešil jednou pro vždy. Soubojem.“ Nebylo těžké rozeznat hořký tón v jeho hlase.
„V létě dvůr dává povícero slavností, na kterých jsem svou velkou vášní, hrou na loutnu, příležitostně bavil společnost. Nejednou povedenou baladou i kupletem jsem se jako v časech minulých panstvu představil. Mohu beze vší zbytečné skromnosti prohlásit, že mé jméno, pána z Krutů, čestného muže a šlechtice, není na dvoře jeho výsosti neznámým. Od časů mladického života jsem si vydobyl slušné a poctivé renomé, mám spousty vlivných přátel. Stačí abys...“
„Dost, vrať se k tématu.“
Napomenutý vězeň sklopil hlavu a o stupeň tišším a méně sebejistým hlasem pokračoval.
„Na banketu jsem byl jednoho večera představen překrásné mladé dámě, milostivé panně Barborce...“
Farářovo syčivé nadechnutí jeho sluchu ušlo, podmračený pohled plný opovržení však ne.
„A jelikož ona i já jsme se cítili ve zdech sídla osamělí, s ubíhajícím časem jsme se s tou tichou dívkou velice sblížili při procházkách zahradami. Vím, že jsem povaha slabá a má chybující mysl zcela toho večera neovládala mé tělo. Pane prosím,“ zajíkl se přerývaným hlasem odsouzenec „přimluvte se za mne, posečkejte a pošlete zprávu do Suchých Krut, já chci žít!“ V závěru však odsouzenec svůj jinak znělý a školený hlas neovládl a s tím, jak se knězi zhroutil k nohám, přešel jeho hlas do nesrozumitelného úpění.
Oba muži zůstali bez pohybu a jelikož zvenčí sem do sklepení žádné zvuky nepronikaly, v žaláři se na okamžik rozhostilo ničím nerušené ticho.
Otec Jeroným rázně vstal, zamířil k mříži a aniž se na vězně ohlédl, pravil: „Tvoje rozvleklá povídačka nepřinesla žádných faktů. Omluvy, či jen vysvětlení tvého činu se mi teprv nedostalo. S prvními paprsky večernice, jak pan markrabě nakázal, se připrav. Tvá duše, zda-li jakou vůbec máš, brzy stane před tváří jeho. Měl by ses na to připravit.“ Ozvěna příkrých slov snad ještě nedozněla, když jako tečka za nevyřčeným osudem zaznělo zařinčení mříže, kterou pacholek opět pečlivě uzamkl.
Vězeň ve své cele osaměl. Jak bezpečně věděl, pouze na krátko. Nakonec to, že se u kostnatého starého kněze domůže milosti, ani neočekával. Na to byl ten starý tmář a příživnický budižkničemu příliš zaslepený.
Na nic jiného než na hořkou zlobou přetékající myšlenky se však dlouhým vězněním a hrubým zacházením zesláblý muž nezmohl.


II.

Ležel na zemi, v rohu, kam oknem nedopadaly šikmé paprsky podzimního slunce. Nespal, jak by se mohl nezúčastněný pozorovatel vězně domnívat, ale spíše přes den upadal do nehybné letargie, které ho několikaměsíční žalářování naučilo.
Zbité tělo již dávno nebylo v dřívější kondici, mysl však pracovala tak intenzivně, jako již posledních několik let ne.
Byly to dobré roky, běželo mu hlavou, vzpomínal jak se tenkrát z potulného barda naráz vyšvihl mezi šlechtu. Vzpomínal na přátele, kteří mu k tomu pomohli, na lidi, kteří mu zkřížili cestu i na ty, po jejichž zádech svého postavení dosáhl.
Nejvíce ze všeho však před očima vídal tvář Té, pro kterou nyní trpěl ve vězení, s vidinou blízké smrti. S hořkostí si musel připustit, že pro něj mnoho neznamenala. Potkal ji u dvora, jako mnoho děvčat před ní. Byla hezká, ale ne krásná, nijak zvlášť chytrá a se svou beránčí povahou předem odsouzena prožít život v ústraní. Ani se nijak nenamáhal, jak to tak zpětně probíral, vlastně mu do náruče vběhla sama. Jak brzy zjistil, nebyla stejná jako ty ostatní. Byla to chyba, jak si od té doby již snad po tisící opakoval, ale právě její bezelstná povaha ho na dívce přitahovala.
Vzkypěl v něm vztek při vzpomínce na tu chvíli, na „nekonečný okamžik lásky“ kdy se mu dala. Jak tehdy očekával, nebyla nic moc. Jako dnes před sebou viděl, jak s pláčem utíká z jeho pokoje. Moc lidí, jak později nenápadně zjistil, ji ten večer nevidělo a podobné věci byly u dvora na denním pořádku.
Již si ani nevyčítal mylný úsudek, že se mu vyhýbá pro výčitky svědomí. Ani letité životní zkušenosti ho nemohly připravit na skutečnost, že ho dívka začne pro svou vlastní slabost skutečně nenávidět. A už vůbec si ani v nejčernějším snu nepředstavoval, že ta jediná noc, vlastně jen jediná chvíle, nezůstane bez následků.
Vzpomínal, jak zanedlouho poté zanechal marných pokusů s pochybnou žalobou a odjel užít zbytek léta domů, na své panství. Ani dříve se nijak zvlášť o své příležitostné milenky nestaral, takže odjel domů, aniž zjistil, že za sebou nechává těhotnou dvorní dámu stravovanou zoufalstvím a nenávistí. Jen nejasně tušil její rodinné zázemí, věděl že je mladší dcerou již zesnulých rodičů a víc ho ani nezajímalo.
Ano, jako dnes si pamatuje ten den, kdy dorazil domů. I jasné předsevzetí, že ze svého panství do jara paty nevytáhne. Musel se ironii osudu usmát.
Žil sám, ale s dávnými přáteli kontakt neztratil, ostatně stále jej to k nim táhlo více než k šlechticům, jejichž malicherné starosti a venkovská omezenost jej dráždily. Procestoval za své potulné mládí snad celý známý svět a tak ani list s pozváním na závěr lovecké sezóny jej nezaskočil. Nebylo to daleko, jen pár dní cesty. Takže se sám a bez velkého loučení vydal na cestu.
Na hon si ve vzpomínkách příliš nevzpomínal, ostatně nic neobyčejného se tam ani neudálo. Proklínal však rozhodnutí, že na zpáteční cestu vyrazí až odpoledne. Nebýt toho, nezastavil by se na noc v tom proklatém hostinci.
„Čistý a útulný hostinec to byl, to zas jo,“ mumlal si pro sebe, ostatně ani děvečka roznášející v šenku nebyla z těch, které by bylo možné odbýt jedním pohledem.
„Že mě zrovna ten ksindl, kdyby ho radši blechy sežraly, pozná! To bych vážně neřek’“ Nemohl tušit, že již téměř měsíc je pod dohledem a že markrabě Eberhardt se jen třese na příležitost, kdy on - Reginald, pán na Suchých Krutech - bude moci nenápadně zmizet ze světa.
Mladší šlechtic si k němu ten večer na pozvání přisedl. Přeci jen urozený mladík byl oproti okolo sedícím kupcům bližším společníkem. Příliš se sice nebavil, ale to Reginaldovi ani v nejmenším nevadilo, podle své přirozenosti strhl jako obvykle veškerou pozornost na sebe a své květnaté historky. Nečinilo mu nejmenší potíže současně flirtovat s děvečkou, u které objednával místní levné, ale celkem dobré víno.
Snad právě to zapříčinilo jeho tvrdý spánek, ze kterého se probudil až s roubíkem v ústech pod plachtou kodrcajícího kupeckého vozu. Příšerná bolest hlavy a krvavý strup na týlu byly jen lehkou předzvěstí věcí příštích.
Bez jakýchkoli cavyků ho mlčenlivý vozka za pár dní, celého ztuhlého a odřeného provazů, dovezl na jakýsi hrad. Jak se jmenuje a kde přesně leží Reginald netušil, nikdo se neobtěžoval mu tuto informaci sdělit, ale nemohlo to být od Cremontu daleko. Právě v tom kraji jej totiž cestou z honu zajali.
Pod rouškou noci jej dopravili do vězení ve sklepení hradu. Podle toho, jak málo stráží viděl, se Reginald dohadoval, že jeho věznitel chce, aby o jeho přítomnosti vědělo co nejméně lidí. Pro následující týdny se jeho domovem stala nevelká ocelová klec v rohu rozlehlé mučírny.
Teprve ve sklepení se dozvěděl jméno markraběte Eberhardta, svého věznitele. Zjistil také, že tento mladý šlechtic prudké povahy je bratrem dvorní dámy Barbory, na jejíž jméno a tvář od léta již téměř zapomněl. Postupně mu několikrát její jméno bolestivě připomenuli, její tvář však prozatím znovu nespatřil.
To a veškerý jeho osud se změnil toho zlomového večera. Jako ve snách, pohupujíc se do rytmu neslyšné hudby, vešla do jeho žaláře. Jakoby opravdu tančila, když se cupitavými krůčky, s tenkou dýkou v ruce, přiblížila k mříži. Nikdo z nich nepronesl ani slovo. Nebylo to ani třeba, její břicho se pod šaty klenulo velmi výmluvně.
Upírala pohled do jeho očí na tváři měla lehký znepokojivý úsměv, jakoby kráčela rozkvetlou loukou a ne smrtí páchnoucí, jedinou loučí osvětlenou mučírnou. Občasné uchichtávání působilo také velmi nepatřičně a Reginald začal mít pochybnosti o její příčetnosti. Zakřičel na stráž, ale ona byla rychlejší. Bez jediného zvuku si veškerou silou vrazila dýku do klenutého břicha. Stále s širokým úsměvem na tváři a nespustila z něj oči, dokud se nesvezla k zemi. I potom ho však její hasnoucí oči pozorovaly.
V následující půlhodině, nejdelší v jeho životě, mu zbělely všechny vlasy. Pak stráž konečně přišla utišit jeho řev a našli její tělo. Ještě později si přál, aby nikdy nepřišli.


III.

„Co dobytku, žiješ eště?“ Pokřikoval toho odpoledne viditelně dobře naladěný Eberhardt. „To by byla škoda, kdybys měl zrovna dneska chcípnout. Však se brzo dočkáš, osobně si potřeseš s Ďáblem pravicí!“
„Jen to neprotahuj, Eberhardte,“ probral se vězeň k životu, „stejně už ses rozhod mně zabít. Dobře vím proč jsi mně dotáh sem do tohodle prašivýho hradu misto toho, co bys mně zkusil žalovat. To by se ale tý tvý rodince nehodilo do krámu, co. Chceš mně pěkně potichu jak prašivýho psa zprovodit ze světa. Tomu ale já, kamaráde, říkám prachsprostá vražda!”
“A co jinýho si zasloužíš?! Seš míň než špína za nehty mý ubohý sesty!” Z markrabě už před chvílí vyprchalo jeho dobré rozpoložení. “Chudinku Barborku jsi zblbnul, užil sis s ní, s mojí jedinou sestřičkou! Jak pouliční děvku si ji využil a cejtíš se skvěle, jako nejvěčí borec?!” Eberhardt úplně ztratil sebekontrolu a hlas mu přeskakoval vzrušením, očividný rozpor jeho tvrzení se skutečností mu zjevně nevadil. “Chtěl jsem tě trestat podle rodovýho práva, ale po tom, co se tady, právě na tomdle místě stalo, tě dám svý sestřičce k narozeninám! Dneska večer, i kdybych měl na místě propadnout peklu, skončíš jako ona!” Poslední slova již nekřičel, spíše procedil mezi zuby. Stál oběma rukama zaklesnutý do mříže a při řeči se očima vpíjel do Reginaldovy tváře, jakoby si na ní chtěl zapamatovat každou vrásku, každý šrám.
“To ti, ty zbabělče, nestačilo cos mi už udělal? Dej mi do ruky rapír a vyřešíme to jako chlapi! A já ti slibuju, že tě zapíchnu jak podsvinče. Hubu si votvírat umíš, ale jinak si stejná špína jak tvoje ségra!!” Jak to dořekl, pochopil že přestřelil. Eberhardt se ovládl a s veškerou silou vůle přinutil ke klidu i třesoucí se ruce.
“Tohle si vem, to máš ode mně jako svatební dar. Za chvíli se zase shledáš s Barborkou.” Prostrčil mříží malou lahvičku a postavil jí v cele na zem. “Tak jako tak!” dodal ještě na odchodu.
Reginald se přisunul blíž a hleděl na malou skleněnou lahvičku, o jejíž obsahu i díky výmluvné kresbě na etiketě ani na okamžik nepochyboval.
“Ten bastard se bojí, nedokáže mě zabít a chce abych se sám otrávil.” Myšlenka rezonovala myslí znovu a znovu, dodávajíc mu blázivou radost a naději.
“Je to jen další zvrhlá hra, přijde s tím svým sluhou a ten je z jiného těsta..” připomenul jiný vnitřní hlas a připomněl, jak mu drtil prsty v kleštích. Reginald kdysi viděl pálení železem. I tělo chudáka, který tehdy inkvizitorům odmítl přiznání. Do toho všeho slyšel uchichtávání Barbory a viděl zvětšující se kaluž krve, která od jejího těla pomaličku protéká mříží do jeho cely. Jakoby zrovna slyšel její hlas “Večer uvidíš svoji krev, smísí se s mou. Podívej, ještě jí mezi kameny pár kapek zbývá. Budeme spolu. Navždy.” a opět ten šílený úsměšek.
V náhlém popudu strhl pečeť z lahvičky a prudce, ignorujíc bolesti i hrozný zápach obsahu, obrátil lahvičku do hrdla. Jakmile její obsah vyprázdnil, odhodil ji a padl zpátky na močí prosáklou slámu. Jeho očekávání se naplnilo zanedlouho.
Postupující mravenčení od konečků prstů přešlo v pálení a nakonec bolest. Nemohl pohnout ani malíčkem a spalovala ho bolest, jakou nikdy nepoznal. Přestože necítil nic jiného, zůstal při vědomí a ve chvílích jasnější mysli proklínal markraběte, boha i sebe.


IV.

Po západu slunce do mučírny přišly tři postavy. Mlčenlivý průvod vedl otec Jeroným, těsně následován sluhou s pochodní. Vzadu kráčel markrabě s netečnou tváří, jakoby ho vyvrcholení dlouho plánované pomsty ani nezajímalo.
„S lítostí nad peklu propadlou duší Vám musím sdělit, že tento rouhač unikl pozemské spravedlnosti.“ Prohlásil farář poté, co vězni zkontroloval puls, zorničky a poslechl jeho dech. Sluha, poté co jeho zrak v odlesku pochodně padl na několik střepů lahvičky, zvedl jeden z nich a se zřetelným nakrčením nosu konstatoval: „Jed. Jen Ďábel a on sám vědí, kde k němu přišel.“
„Pomoz mi s tím,“ rozkázal markrabě, “odneseme to kam to patří.“ Uchopil Reginaldovo tělo pod rameny, sluha chytil bosé nohy a společně odnesli tělo pryč z podzemí. Ani farář zde nemeškal o minutu déle a odebral se na modlitby.
„Otci jsem to říkat nechtěl, přeci zemřel vlastní rukou, ale podle rodinného práva spočine vedle svého nenarozeného potomka a jeho matky.“ Sluha svůj údiv dobře zakryl a mlčel. Eberhardt ostatně ani žádný komentář neočekával. Tělo uložili do rodinné kaple, na piedestal vedle těla Barborky. Sluha se v zápětí tiše vzdálil.
„Tak vidíš, vlastní rukou sejdeš z tohoto světa a světskou spravedlnost jsi oklamal.“ Mluvil tiše, snad v zamyšlení, markrabě. „Mě však ani na okamžik. Ještě než jsem ten jed začal shánět, věřil jsem že ho vypiješ. Je to parádní práce a stál mě pěkné peníze. Ale ty si za to užiješ ještě několik dní bolesti. Už teď ti odumírají údy, žádná paralýza, ale tetička smrt tě pomaličku požírá. Té ses vždycky bál, ne?“ Urovnal tělo do tradiční pozice zesnulých a nechal hlavu sklouznout napravo.
„Pohlédni ještě do tváře mojí sestřičky, věřím že její společnost tě za dlouhých večerů rozptýlí.
Jen mne mrzí, že si teď nemůžu poslechnout, jaký konec bys téhle baladě dal ty.“


MireQ 2003