Svědomí
Reginald umíral. Pomalu působící jed mu koloval v žilách a smrtelný chlad prostupoval tělo. Myšlenky se kalily jak se jeho mozek propadal do šedé mlhy, která alespoň trochu mírnila bolest a otupovala křeče. Umírající necítil nenávist, cítil smíření. Pokud po něčem toužil, tak pouze po tom vzít ženu ležící po jeho boku za ruku. Chtěl pohladit její klenuté břicho skrývající jejich potomka. Zkusil pohnout rukou, ale neměl na to dost síly. „Barborko.“ Zašeptal, ale z jeho rozpraskaných rtů nevyšel ani vzdech. Leželi vedle sebe a ač blízko, byli si na míle vzdáleni. Vzdáleni neschopností se pohnout, vzdáleni v čase, protože jejich city se dávno nevratně minuly. Leželi vedle sebe a jejich lůžko bylo tvrdé a chladné. Bylo z mramoru. On umíral a ona již byla mrtvá. I dítě bylo mrtvé. A vteřiny neslyšně klouzaly po kamenných stěnách tiché krypty. „Je dobře, že umřu.“ Pomyslel si Reginald. Nedokázal bych žít s myšlenkou na dítě, které jsem zahubil.
---
Zima zalézala za prsty. Francek stáhl drátěné rukavice a dýchnul si na ruce. Nenáviděl armádu, nenáviděl předjaří a nenáviděl poslední noční hlídku. Hodina mezi psem a vlkem ho děsila. Mléčný přísvit otupoval mysl a nebezpečí se mohlo skrývat v každém z okolních stínů. Něco zapraskalo v křovinách pod hradbami. Francek se nahnul přes cimbuří a zaklel, protože mu jedna z rukavic spadla dolů. Neměl v nejmenším úmyslu ji platit ze svého žoldu a tak se naklonil ještě víc a pátral ve stínech u paty zdi. Pak zaslechl kradmý pohyb. Chtěl se otočit, ale ze tmy vystřelila ruka v černé rukavici. Popadla ho zezadu za bradu a zadusila výkřik deroucí se ze rtů. Poslední co ucítil byl chlad ostří, které mu prořízlo průdušnici. Vytryskla krev. Francek zachrčel a zemřel. Jeho vrah opatrně položil mrtvé tělo na ochoz a zamával do lesa. Jako odpověď vyletěly z křovin kotvy vlekoucí za sebou černá lana.
---
Reginaldovo vědomí se toulalo v černých hlubinách. Ze tmy se vynořovaly tváře. Tváře mnoha žen. Šklebily se a křičely. Řvaly a jen jedna tvář mlčela. Tvář Barbory. Stála stranou a chovala dítě. Ne, to není dítě uvědomil si umírající muž, je to … loutka, dřevěná loutka … ale má oči … hledí na něj … ne … ne …! Všechno se zatočilo a nějaký zvuk narušil klid jeho umírání. Vytřeštil oči a pohnul hlavou. Barbořina mrtvola stále ležela vedle něj. Pak se ozvala rána a někdo vyrazil dveře krypty. Už jsou tady, pomyslel si Reginald. Už jsou tady služebníci Temného. Vezmou mne a odnesou do pekla, kam patřím. Bývalý bard bez dechu sledoval černou postavu, která se k němu pomalu a výhružně blížila …
---
Šlechtic drobné postavy stál ukryt na kraji lesa a zamyšleně pozoroval hrad na druhé straně údolí. Hodina, která uběhla od chvíle kdy jeho muži překonali hradby, byla pro jeho neklidnou povahu těžká zkouška. Nebyl si jist, že dělá dobře. Věděl proč to dělá, ale uvědomoval si jak strašlivě riskuje. Riskoval své postavení a možná i svůj život, ale nemohl nevyslyšet volání o pomoc. Když dostal Reginaldův vyděšený dopis, hned se rozjel s družinou do Temných Slatí. Bylo už pozdě. Reginald zmizel. Stálo ho hodně zlata vypátrat, kdo ho vězní. Nakonec uspěl a proto tu dnes stojí a nervuje se. Reginalda unesl markrabě Eberhart, pán hradu v údolí. Konečně uviděl smluvený signál. Zvedl ruku zaťatou v pěst a muži s povozem za ním se pohnuli.
---
Tváře. Tváře. Křičící. Mlčící. Reginald se potácel na samé hranici vědomí. Cítil jak se jeho tělo natřásá. Něco jím smýklo a pak ucítil chlad na čele. Bolest, která již po věčnost stravovala jeho vnitřnosti, zeslábla a vytratila se. Konečně, to je smrt. Snad mne vysvobodí. Znovu uviděl tvář. Zaostřil na ní. Byl to Barbaross, jeho dávný druh a přítel. Tak ty jsi již také zemřel, pomyslel si smutně Reginald. Potom se mu rozsvítilo. Pochopil, že ho natřásá vůz, který ho někam veze. Barbaross ho drží v náručí a otírá mu čelo vlhkým hadrem.
---
Reginald seděl na balkóně. Pomalu upíjel svařené víno a díval se na město pod sebou. Dokázal jsem to, říkal si v duchu. Je dobré mít přátele, dobré přátele. Nadechl se svobody a vzduch chutnal sladce. Pryč byla plesnivá cela Eberhartova hradu. Pryč bylo mučení a i děsivá nenávist markraběte se tady v Cavonnu zdála jen špatným snem. Tělo měl Reginald slabé, ale lékaři, které Barbaross svolal, tvrdili, že se to poddá a on zase bude chodit. Možná i tančit, zasnil se Reginald. Musím říct Barbarossovy aby uspořádal nějaký ples. To je ono, ples, ples mi zvedne náladu. A každý rok budu slavit dvoje narozeniny. A vždycky uspořádám ples, rozhodl se. Na plese jsem vlastně tehdy poprvé potkal Barboru, blesklo mu hlavou.
Setkali se na jaře minulého roku. Reginald dlel u dvora v Heliopolisu a sepisoval pro císařskou knihovnu historii povstání v Northorii. Práce se vlekla. Čas plynul v neustálých sporech dvou historiků, kteří mu původně měli pomáhat a lev salónů se začínal nudit. Rozptýlení hledal na plesech a večírcích. Tak potkal Barboru a popravdě ho nenápadná černovláska nijak nezaujala. Právě proto si ji vybral. Po boku ostatních dvorních dam, vypadala nevýrazně a všedně a zkušený dobyvatel si myslel, že ji rychle získá. K jeho překvapení, dívka svádění odolala. Dvořil se jí, nadbíhal. Marně. Psal básně a posílal květiny. Bez úspěchu. Zjistil, že pomáhá chudým a tak ji doprovázel do nuzných příbytků. Tam choval otrhané děti a rozdával jejich rodičům zlato. Dávno dokončil svou knihu, ale neustále prodlužoval svůj pobyt v hlavním městě. Nedosažitelnost dívky ho provokovala a on svůj pokřivený cit považoval za lásku. Pak konečně podlehla. Po noci plné vášně vyznala, že ho miluje od prvního okamžiku, kdy ho spatřila. Intenzita dívčina citu muže vyděsila. Neváhal a dle svého zvyku bez rozloučení zmizel. Opustil město a chvíli se pak toulal a skrýval u svých četných přátel. Zbaběle neotevřel ani jeden z jejích listů, které ho dostihly. Pak se dozvěděl, že po něm pátrá Barbořin bratr. Markrabě Ebrhart chtěl krví smýt pohanu své setry. Reginald se ukryl na svém panství a obklopil strážemi. Jen z dálky k němu doléhaly další ozvěny jeho činů, zprávy o Barbořině těhotenství a šílenství. Rozhodl se jim nevěřit. Ukrýval se a vysmíval marné Ebrhartově snaze ho dostihnout. Usmíval se až do dne, kdy ho ve vesnické hospodě někdo uspal a on se ocitl se v rukou toho před kým prchal. Smích ho na dlouhou dobu přešel. Zůstala jen hrůza a bolest. Bolet, která dosáhla svého vrcholu v okamžiku, kdy si šílená dívka vzala život.
Reginal se na balkóně cavonského hradu zchvěl. Vzduch mu zhořknul v ústech a měl pocit, že se ochladilo. Prudce postavil sklenici s vínem a ta sklouzla ze stolku a rozbila se. Dlažbu zbarvilo rudé cavonské, Rudé jako krev, jako její krev, jako jejich krev …
Barbaross vesele vstoupil do Reginaldovy komnaty. Těšil na posezení se starým druhem. Na balkónu ho dobrá nálada okamžitě přešla. Nalezl tam spoušť. Na dlažbě byly střepy a vylité víno. V té spoušti ležel Reginald a vzlykal. Barbaross pohlédl smutně na svého zbědovaného přítele. Snad se to zlepší, pomyslel si. Určitě se to zlepší, vždyť to byl tak veselý společník. A když pak pomáhal tomu křehkému tělu zpátky do křesla, říkal si, že měl Eberharta zabít za to, jakým mukám jeho přítele podrobil.
---
Přes všechno pohodlí cavonského hradu se Reginald zotavoval jen pomalu. Nohy mu stále nesloužily a velice špatně spal. I teď se probudil brzy nad ránem. Trápila ho noční můra. Konečně se vymanil z jejích osidel a otevřel oči. S hrůzou seznal, že je zase v cele. V cele do které ho uvrhla trestající ruka markraběte Eberharta. Bože, snad mne zase nebudou mučit, blesklo mu hlavou. Skutečnost byla ještě horší. Sinalým světlem se k němu blížila Barbora. Ve tváři šílený úsměv a v ruce dýku. Ne, už ne, vykřikl v duchu Reginald, který dobře věděl co bude následovat. Dívka pozvedla dýku a proklála své klenuté břicho vraždíce jeho dítě i sebe. S hrozným zvukem dýka párala tkáně i šaty. Břicho dívky se zalilo krví a krev jí tekla i z pootevřených úst, která se ani na okamžik nepřestala usmívat. Potom natáhla zakrvácenou ruku směrem k Reginaldovi. Nebožák na víc nečekal a šíleně zařval …
Když skutečně procitl, seděl na jeho posteli Barbaross a držel ho za ruku. Reginald ji pevně sevřel a zašeptal:
„Viděl jsem Ji. Viděl jsem Barboru jak se vraždí.“
Přítel ho konejšivě poklepal po zápěstí.
„Proboha, proč jen jsem jí sved?.“ Vyjelo najednou z Reginalda. „Řekni proč, co na ní bylo zvláštního?“
Barbaross se zamyslel a potom se usmál:
„To nevím, nikdy ses takhle neptal. Proč?“ Převalil to slovo na jazyku. „Prostě jsi to bral jak to přišlo. Byla tam, tak jsi si jí vzal. Byl jsi proutník a dobyvatel dívčích srdcí.“
„Ale já nechtěl být…. zlý ……. já ….. nechtěl ubližovat“, vyrazil bard přerývaně.
„Obávám se, že jsi ubližoval a byl jsi zlý. Z pohledu těch dívek, myslím. Ale byla to jiná doba. Dělal jsem to samé. Co všechno jsme nevyváděli.“ Řekl tiše Barbaross. „A teď spi, zůstanu u tebe.“
-----
Když další noci Reginald uviděl Barboru, měla dívka bílé svatební šaty. Hned poznal kde jsou. Leželi v kryptě bok po boku a v jeho žilách opět koloval pomalu působící jed. Katafalk studil a oči se mu klížili. Jediné co necítil, byla bolest.
„ Co dobytku, žiješ eště? “ Slyšel slova. Rychle otočil hlavu. U dveří uviděl temný stín, který se k němu blížil. „Myslel sis, že mi unikneš, ty vrahu.“ Řekl studený hlas a Reginald rozeznal nenávistí znetvořenou Eberhartovu tvář. Přízrak se pomalu blížil k posteli a vztahoval bledé ruce s prsty jako pařáty. Je to jen sen, opakoval si do nekonečna a snažil se probudit. Najednou ucítil na svém hrdle studený stisk. Eberhart mu zblízka zíral do obličeje, oči vytřeštěné úsilím se kterým ho škrtil.
„Teď chcípneš, chlíváku.“ Pronesl přerývaně. Reginald se dusil a tak se pokusil strhnout škrtící ruce ze svého hrdla. Povedlo se. Zhluboka se nadechl a zaječel…
------
„Pane probuďte se!“ Třásla nad ránem Barbarosovým ramenem mladičká pokojská. Vévoda se převalil na záda a něco zamumlal. Dívka zatřásla víc a muž na ní konečně pohlédl očima plnýma spánku.
„Pan Reginald už zase vyvádí, musíte k němu!“
„Kolik je hodin?“ Zasténal muž na lůžku.
„Tak dvě do úsvitu.“ Odpověděla dívka. Barbaross si všiml, že má pod očima černé kruhy z nevyspání.
„Kolikátou noc už vás nenechal vyspat?“ Zeptal se.
„On nespí klidně nikdy, ale dnes je hrůzou bez sebe.“ Řekla smutně dívka. Vévoda, který se opatrně posadil, vycítil stín smutku v jejím hlase.
„Ty ho máš ráda?“ Pokýval hlavou a vzal děvče něžně za bradu.
„Když on je tak milý.“ Vypísklo děvče. „A tolik toho vytrpěl…“ Co chtěla říci dál se Barbaross nedozvěděl. Chodby hradu proťal šílený jekot jeho přítele.
„Rychle pane!“ Vykřikla dívka a Barbaross už na nic nečekal. Se služebnou v patách se rozeběhl do křídla, kde byla Reginaldova komnata.
„Barbarossi, byl tady. Eberhart. Viděl jsem ho.“ Vyrážel zpocený Reginald přerývaně. Barbaross si sedl na postel a uchopil ho za ruku.
„Dobře vím, že tu nebyl, ale přijde. Přijde si pro mne a znovu mne bude mučit.“
Barbaross si povzdechl a zavrtěl hlavou.
„Vím co si myslíš, ale on je šílený. Ty jsi neviděl jeho oči.“ Muž v noční košili se strachy přikrčil. „Unesl mne, uvěznil a mučil. Nakonec mne přinutil vypít ten hnusný jed a položil mne do krypty vedle mrtvoly své setry. On není normální.“
Barbaross dal v duchu Reginaldovi za pravdu. Tři lékaři a jeden alchymista se zapotili, než se jim podařilo neutralizovat rafinovanou sloučeninu, která pomalu stravovala Reginaldovo tělo. Nakonec se to podařilo. Rozdrtili rubínový krystal a prach smíchali s malými dávkami různých jedů. Následky léčby málem pacienta zabily stejně spolehlivě jako jed. Ani jeden z učenců nevěděl o jakou látku se vlastně jedná, ale všichni se shodli na tom, že musela být vyrobena na objednávku a proto byla pekelně drahá.
„Musíš mne chránit. Je to šílenec.“ Sténal Reginald. „Každý večer se mi chodil vysmívat. On mne nechtěl jen zabít, on se vyžíval v tom jak trpím. A navíc.“ Tady se muž na chvíli odmlčel jak mu slova uvázla v hrdle. „Navíc připustil smrt své sestry. Dokonce si myslím, že to zinscenoval tak, aby se zabila před mýma očima.“ V tom okamžiku pevněji chytil Barbarossovu ruku. „On netrestal jen mne, on trestal i ji a i to dítě. Trestal nás všechny za náš hřích ...“ Zde konečně Reginald umlkl a jen přerývaně dýchal zcela přemožen strašlivými vzpomínkami.
Barbaross mu opět dal za pravdu. I jemu se zdálo, že se markrabě Eberhart příliš vžil do své role muže trestajícího hříchy světa.
„Dobrá, řekl po chvíli. Přidělím Ti dva osobní strážce. A slibuji, že to budou ti nejlepší z nejlepších.“
------
Zahrady cavonského hradu byly ještě holé. Prázdným loubím profukoval vítr a Barbaross si přitáhl plášť těsněji k tělu. Rázně mířil k malému altánku vzadu u jezírka. Obešel jilm a měl besídku přímo před sebou. Viděl velké a pohodlné křeslo i zlomenou postavu přikrytou dekou. Reginald klimbal a něco si mumlal. Kolem besídky pomalu přecházeli jeho dva osobní strážci.
„Reginalde!“ Řekl Barbaross ostře. „Už se musíš vzpamatovat. Všichni felčaři mi tvrdí, že jsi zdráv.“ Muž v křesle pomalu zvedl hlavu a podíval se na vévodu vyhaslýma očima.
„Bojím se kamaráde.“ Řekl konečně tichým hlasem. „Bojím se, že si pro mne zase přijde.“ Barbaross chtěl něco namítnout, ale bard ho přerušil zavrtěním hlavy.
„Vím, chceš říct, že jsem tu v bezpečí, že sem nepronikne ani myš. Že moji dva osobní strážci jsou ti nejlepší hrdlořezové, které jsi mohl zaplatit. Ale přesto Barbarossi, JÁ MÁM STRACH. Nemůžu spát a nemůžu se smát. Vždyť já si také myslel, že mne nemůže dostat. Já se mu smál. I já jsem si najal hlídače. A vidíš. Dostal mne. Zavřel do vězení. Mučil. A zinscenoval to tak, že se mi Barbora zabila před očima. Zabila se, slyšíš a zabila i naše dítě …“ Při těch slovech mu vyhrkli slzy do očí. „ Já tam ležel a ona umírala. Myslel jsem, že chroptí, ale ona smála. A potom, ta krypta. Když tvůj člověk otevřel dveře, myslel jsem, že si pro mne jdou z pekla. Příteli, já po tom všem už nejsem tak úplně člověk.“ Reginaldův šepot umlkl a Barnaross si povzdechl.
„Musíš mi pomoct. Ty se musíš chtít uzdravit. Chtěl si abych uspořádal ples na oslavu tvé záchrany a já myslím, že teď je ta správná doba. Vzpomínáš jak jsme spolu vymetali všechny plesy v Heliopolisu.“ Usmál se Barbaross. Reginaldovou šedivou tváří na chvilku prokmitl náznak úsměvu. „Nebylo tanečníků lepších než mi dva. A když šlo o čest dámy, tak se naše meče jen obtížně drželi v pochvách.“ Muž na okamžik zavřel oči a pak se nadechl. „Uspořádej ten ples Barbarossi, máš pravdu, smutku už bylo dost.“ Reginald se otočil a houkl na své strážce: „Hej vy dva, pojďte mi pomoct, chci se projít, přeci tady nebudu sedět, když bude ples.“
------
Cavonský hrad zářil nad městem. Otevřenými okny se ven linula veselá hudba. Dolní nádvoří bylo plné kočárů a další se ke hradu blížily od městských bran. Nikdo ze šlechticů bohatého Cavonu si nechtěl nechat ujít velkolepý bál, který pořádal vévoda na počest svého zázračně zachráněného přítele. Vévoda Barbaross procházel nazdobeným Velkým sálem. Ukláněl se hned nalevo, hned napravo jak přijímal hold od svých vazalů. Měl plesy rád, ale dnes se příliš nebavil. Dělala mu starosti Reginaldova nepřítomnost. Bard se na ples těšil a už od rána se oblékal, myl a holil. Teď ale uplynuly dvě hodiny od prvních taktů a on se ještě neobjevil. Barbaross si vzal zákusek a zapil ho dobrým vínem. V té chvíli sál ztichl. Když vévoda zvedl hlavu uviděl svého přítele jak vstupuje do sálu. Barbaross se spokojeně usmál. Reginald byl naparáděný a šel pevným krokem.
Reginald vstoupil do sálu a zářivě se usmál. Sál byl plný lidí a hluk byl tak velký až ohlušoval. Reginald trochu zaváhal a zastavil se. Vzápětí uviděl Barbarosse, jak se k němu prodírá davem. Konečně ho vzal za paži a řekl:
“Pojď příteli uvedu tě do společnosti.”
Hluk trochu zeslábl a tak se nadechl a provázen Barbarossem se ponořil do davu.Rázem se k němu otočily desítky obličejů slavnostně oblečených lidí. Všichni se na něj usmívali a on cítil jak mu krev rychleji proudí v žilách. Napřímil se a jeho krok se zpevnil. Hůlku teď používal jen na ozdobu. Usmíval se na krásné ženy v bohatých róbách a odpovídal na úklony mužů. Došli až doprostřed sálu, kde, kolem stolu plného vybraných pochoutek, stála skupina nejvznešenějších cavonských velmožů. Ti kteří jedli, přestali jist a ti co seděli se zvedli od stolu. Pak Barbaross zvolal:
“Dámy a pánové, šlechtici Cavonu. Přivádím Vám svého přítele a proslulého pěvce Reginalda z Temných Slatí. Přichází k nám přes mnohá protivenství a já jsem rád, že je zde.”
Nastal ohlušující potlesk a volání slávy. Reginald se usmál a ukláněl se na všechny strany. Náhle to byl zase ten starý lev salónů. Když ovace utichly, naklonil se k Barbarossovi a řekl: “Měl jsi pravdu příteli a jsem rád, že jsem tě poslechl a přišel.”
Blížila se půlnoc a ve velkém sále začal rej masek. Dámy skryly své tváře za škrabošky různých barev a začaly se afektovaně chichotat jako mladé dívky. Ty se naopak začaly chovat jako dámy. Muži v sále se snažili uhodnout, která dáme je za kterou maskou a očividně se tím bavili. Reginald se bez masky proplétal davem. Na jeho smysly útočila záplava barev a kakofonie zvuků. Hudba hrála a masky na sebe vesele pokřikovaly. Cítil se sice jako ryba ve vodě, ale trochu ho to už zmáhalo. Neustále ho někdo tahal za ruku, plácal po rameni a nebo si s ním připíjel. Konečně se dostal na tišší místo. Ze stolu si vzal kousek melounu a s úlevou se opřel o zeď. Zavřel oči. Po chvíli mu hudba splynula s hlukem na pozadí. Bylo to uklidňující a tak málem usnul.
„Můj milý pane.“ Ozval se znenadání jasný hlásek. „Snad již nejste unaven? Takový kavalír.“ Reginald s trhnutím otevřel oči. Před ním stála žena ve zlaté masce. Přejel jí pohledem a seznal, že má útlou postavu a štíhlou šíji. Honem setřásl zbytky ospalosti a zářivě se usmál.
„Nejsem unaven, jen mne trochu zmáhá ten těžký vzduch.“
„Tak to mne jistě rád doprovodíte na balkón.“ Usmála se zlatá maska. „Ráda bych se podívala na město. Prý je v noci úžasné.“
Reginald zachytl náznak příslibu v jejím hlase a krev se mu rozbušila ve spáncích.
„Rád vás doprovodím, má paní.“ Řekl a nabídl jí rámě. „Čerstvý vzduch mne jistě osvěží.“
Na balkoně bylo krásně. Vzduch byl vlahý blížícím se jarem a dole pod hradem se mihotaly myriády světel Barbarossova sídelního města. Vzduch voněl a tělo dívky, která se k němu ve tmě tiskla, bylo tak horké. Reginald plácl něco o dívčině krásných očích, ale slova nebyla důležitá. Počítal se výsledek. Teď ukáže na hvězdy a ona důvěřivě zakloní hlavu a on jí opatrně políbí. Jen lehce, aby jí nevyplašil. S tou myšlenkou se Reginald podíval na dívku zpod přivřených víček. Pak v jediném okamžiku vzduch ochladl a on vystřízlivěl. Proboha, vždyť je to Barbora. Zaklání hlavu a nenávistně šeptá:
„Jen si se uzdravil už svádíš další dívku. Kdo bude tvá další oběť.“
„Ne změnil jsem se!“ Křičí Reginald.
„Nezměnil, jsi pořád stejný, stejný vrah, který zabil mne i mé nevinné dítě.“
Její tvář je bledá. Ne, víc už Reginald neunesl a prudce Barboru odstrčil. Zavrávorala, ale znovu k němu natáhla ruce. Její přerývaný šepot ho doháněl k šílenství. A pak se Barbora začala smát. Její smích se lámal na kamenech hradu a rval bardovy citlivé uši. Odstrčil ji silněji. Upadla, ale hned se zase drala jeho směrem. Ustoupil k zábradlí a znovu dívku odstrčil. Konečně zůstala ležet. V tom okamžiku Reginald procitl. Hledí do užaslé tváře neznámé dívky, které tečou slzy a nechápe kde se tam vzala. Pak si konečně vzpomíná, je to ta dívka, se kterou si vyšel na balkon. A balkon se plní lidmi. Zaznívají udivené hlasy. Pomáhají dívce vstát. Ta vyskakuje, ukazuje na nebožáka a křičí. Reginald jí nerozumí a vlastně jí ani neposlouchá, protože se mu zdá, že v zástupu zahlédl Barbořiny šaty. Stejné, které měla na sobě, když se seznámili. Tak přeci tu byla. Muži sklonění nad dívkou se konečně narovnávají a jdou mu rozpačitě vstříc. Reginald sice udeřil místní šlechtičnu, ale je přeci přítel vévody a jeho vzácný host. Ten si jich, ale nevšímá. Podívá se někam skrze ně. Dozadu do sálu, kde v rytmu hudby ještě stále víří masky. Tam vidí Barboru. Bez povšimnutí mine tlustého ceremoniáře, který mu něco překotně říká a razí si zástupem cestu do sálu. Strhává Barboře masku a hledí do neznámé tváře. Ta to není. Tak tahle. Ani ta ne. Ta a nebo ta. Jako šílenec se prodírá davem a strhává z tváří žen škrabošky. Pak hudba utichá. Reginald stojí uprostřed sálu obklopen udiveným a rozzlobeným davem. Tváře. Tváře. Je mu horko a podlaha pod nohama se mu houpe. Najednou mu v hlavě zazní hlas markraběte Ebrharta a přehluší rozzlobené šumění davu.
„To je ten chlívák. Dobře si ho prohlédněte. Zprznil mojí sestru. Kvůli němu si sáhla na život.!“ Reginald si zakrývá uši, ale hlas ho pořád pronásleduje. Zatočí se jako šílenec a prchá ze sálu.
-----
„Maršálku, máme nějaké zprávy o našem hostu?“
„Ne pane vévodo. Víme jen, že pan Reginald nás opustil ještě v noci po plesu. Žádný kůň nechybí a tak předpokládám, že šel pěšky. V tom zmatku kolem plesu mohl nepozorovaně použít hlavní bránu.“
„Prohledejte město, je nemocen a tak nemůže být daleko.“
„Město už jsme prohledali, pane vévodo.“
„Tak ho prohledejte znovu. Dům od domu. Chci ho najít. A pošlete posly na obě jeho panství. A ať mají cestou oči dokořán. Všem dejte jeho podrobný popis.“
„Ano, pane vévodo.“
„Pro jistotu pošlete někoho šikovného, ať nenápadně omrkne hrad markraběte Ebrharta.“
„Ano, pane vévodo.“
„A maršálku. Jděte už k čertu s tím ano vévodo a přineste mi zprávy které chci slyšet!“
----
Čadící pochodně blikavě osvětlovaly jednu z nejhorších čtvrtí Alvernského přístavu Hattir. Vlhká spleť tmavých klikatých uliček se jmenoval Olivový Háj. Pokud tu někdy olivovníky rostly, bylo to už tak dávno, že na ně sama země zapomněla. Byla teď tvrdě udusaná a plná špíny a jedů civilizace. Nízké, většinou dřevěné, domy se táhly od přístavu až po kamennou hradbu Horního města. Vytvářely spoustu stínů a tmavých zákoutí ve kterých často zvonily meče a ozýval se hrubý smích lehkých žen. V tmavých prolukách se ve vlhkém slaném větru houpaly vývěsní štíty nespočetných putyk, bordelů a zastaváren. Ta místa byla rejdištěm zlodějů a pravým semeništěm zločinu. Počestní lidé sem nechodili a tak tu kromě všemocné gildy přežívali jen zkrachovanci a psanci. K takovým patřil i muž, kterého Chmaták s Bejkem už pár měsíců příležitostně sledovali. Byl špinavý a věčně opilý. Jeho divné chování však vzbuzovalo naději, že by mohl být slepicí snášející zlatá vajíčka. Přespával v laciných ubytovnách a někdy i na ulici, kde se často probouzel ve vlastních zvratcích. Jednou měsíčně se ale vydával na vycházku od Horního města, kdesi vždy vyzvedl peníze v kupecké záložně. Pak se umyl, koupil si nové šata a zbytek dne strávil v katedrále, kde se modlil. Cestou z chrámu vždy koupil kytici bílých růží a hodil ji do moře. Nakonec se vrátil do své oblíbené putyky a opil se. Po pravdě to vypadalo, že se chce upít k smrti.
Právě dnes se pobudové rozhodli, že svojí slepičku oškubou. Bejk sledoval muže až před katedrálu a teď se oba krčili v tmavé uličce za přístavem. Čekali až uslyší známé klepání hůlky. Bude lepší neznámého obrat ještě před tím, než část peněz prolije hrdlem.
Konečně se oběť objevila a lupiči vyrazili ze svých skrýší. Bejk mával těžkým obuchem a Chmaták vytáhl dlouhý, vražedně vypadající nůž. Neznámý se nezdál překvapen. Mrštně uskočil dozadu a do ticha jedovatě zasyčela čepel, do té doby ukrytá v dutině hůlky.
Chmaták, který nebyl žádný hrdina, na okamžik zaváhal. Možná měli přeci jen počkat až se ten šmejd opije. Bejka takové věci netrápily. "Hele on má zbraň." Křikl pobaveně a pozvedl obuch. Byla to poslední slova v jeho zbytečném a surovém životě. A ani jeho konec nebyl hezký. Neznámý se přikrčil a obratně proklouzl pod napřaženou rukou. Bejk krátce vykřikl a nechápavě se podíval na svoje břicho kde se mu jako červený květ rozlévala krev. Jeho obuch udeřil o dláždění a Bejk klesl na kolena. Neznámý se k němu přitočil a zkušeným sekem mu podřízl hrdlo. Vyvalila se krev a Bejk zemřel. Přepadený se otočil a napřáhl čepel směrem ke zbylému pobudovi. Ten rychle pohlédl na kluž krve rozlévající se pod komplicovým tělem a bez váhání se dal na útěk.
Reginald zloděje s fretčím obličejem nepronásledoval. Utřel štíhlou čepel do haleny tlusťocha u svých nohou a lhostejně jí ukryl zpět do hole.V jeho tváři nebyly znát žádné emoce. Už si zvykl, že chmatáky a surovce prostě přitahuje. O téhle dvojce věděl už týden. Ne, takových nýmandů se opravdu nebojí. Daleko více se bojí toho, co uvidí až se snese noc. Potřebuju se napít, pomyslel si a rychlým krokem vyrazil do svojí oblíbené krčmy.
Pach vína a zpocených těl uvítal Reginalda jako otevřená náruč domova. Rychle se protlačil k baru. „Dej mi džbán vína!“ Houkl na hospodského a když mu ho podal, lačně se k němu přisál. Vůbec mu nevadilo, že si pobryndal čistou kazajku. Hltal červené víno a hlava se mu pomalu obalovala do měkké vaty zapomnění. Ráno ho pozvraceného a špinavého našli muži z městské hlídky. Spal moc blízko u hlavní třídy. Několika kopanci ho probudili a zahnali zpátky do stoky, kam patřil.
-----
„Tak jste ho konečně našli?“ zeptal se Barbaross zaprášeného vojáka, kterého páže uvedlo do jeho pracovny.
„Viděli jsme ho pane, ale už to není on. Sešlý a špinavý se válí ve stokách. Prolévá hrdlem víno. Páchne a má šílené oči. Odmítl s námi byť i mluvit, natož aby s námi odjel.“ Tvář muže, stojícího v předpisovém postoji, měla omluvný výraz. Barbaross mlčel a ticho těžklo. Konečně vévoda vzhlédl.
„Na mém slovu to nic nemění. Pokladník vám všem vyplatí slíbenou odměnu.“ S těmi slovy muže propustil a ten s úlevou vycouval z místnosti. Barbaross počkal až páže zavře dveře a pak pomalu přistoupil k oknu. Zahleděl se na vzdálená světla města a tiše si povzdechl:
„Ubohý příteli nemohu ti pomoci. Můžu tě chránit proti celému světu, ale nemohu tě ochránit před tebou samým.“
-----
Reginald se potácel ulicí. Motal se od zdi ke zdi a už ani nepočítal kolikrát upadl. Aby toho nebylo málo, měl žaludek jako na vodě. Laciné červené víno, kterého vypil několik litrů, se dralo ven. Konečně jeho kalné oči zahlédly skupinu keřů. Zamířil k ní, ale červené ho přemohlo ještě daleko před cílem. Z úst se mu vyřinul proud páchnoucích zvratků a svět se s ním zatočil. Když se probral, klečel na čtyřech uprostřed ulice. Namáhavě se zvedl. Neobtěžoval se čistěním beztak již odepsaných šatů a odvrávoral mezi keře. Tam ho nevolnost přemohla podruhé. Žaludek se zkroutil strašlivou křečí a on znovu klesl na kolena. Pochopil, že dnes se do nocležny nedovleče. Zmobilizoval poslední síly a rozhlédl se. Uvědomil, že je nedaleko popeliště, kam otevřené vozy sváží nepořádek z celého města. A tam ty vozy i parkují a pod vozem, pod vozem je sucho.
Reginalda, v úkrytu pod vozem, nevzbudila zima a ani smrad odpadků. Probudily ho hlasy. Hrubý mužský a plačtivý ženský. Hlava mu třeštila a tak si zacpal uši, aby hádce unikl. Hlasy byly neodbytné a stále se mu draly do uší. Ozvalo se plesknutí dvou políčků a hádka konečně utichla. Žena ještě chvíli vzlykala opodál než její nářek odumřel v dálce. Reginald zavrčel a pokusil se znovu usnout.. To ráno, ale neměl štěstí. Jen co se zahrabal hlouběji do odpadků, které si večer natahal pod vůz, začala někde nablízku tence mňoukat kočka.
„Huš neřáde!!!“ Křikl ochraptěle Reginald a když mňoukání neustávalo, vyhrabal se s klením z odpadků. Sebral příhodně ležící kámen a vyrazil směrem ze kterého se ozývalo mňoukání.
„Já ti ukážu, mrcho …“ Mumlal si polohlasem, když přelézal horu odpadků, která mu bránila ve výhledu. Na vrcholu se opile zakymácel a vytřeštil oči. Dole ležel starý proutěný košík a v něm tence naříkalo dítě zabalené do hadrů. Reginald se spustil ze svahu. Když se dole vyhrabal na čtyři, pohlédl do košíku. Dítě přestalo plakat a zvědavě ho pozorovalo. Potom natáhlo ručičky a Reginald ho vzal do náručí. Ucítil, že je celé prochladlé.
Chodcům mířícím toho rána do přístavu se naskytl opravdu bizardní pohled. Otrhanec v potřísněných šatech se usilovně belhal ulicí a v náručí svíral usedavě plačící dítě. Hlídka by to individuum určitě nenechala projít bez povšimnutí, ale biřici zrovna prováděli zátah na pašeráky soli a tak měl Reginald štěstí. Na pokraji sil dorazil k velkému omšelému domu na kraji přístavu, kterému se už od nepaměti říkalo Nocležna u bezzubé Mary. Současná majitelka se tak rozhodně nejmenovala a také zuby měla všechny, ale přesto jí nikdo neřekl jinak než paní M. V jejím domě jste mohli za měďák poměrně bezpečně přenocovat, protože na pořádek zde neustále dohlížel alespoň jeden z jejích ranařů. Reginald vběhl přímo do prostorné haly a bez zaváhání zamířil k dřevěnému schodišti k pokojům v horních patrech. Na úpatí schodiště stál mohutný chlap v kožené zbroji a nevypadal , že nechá Reginalda projít bez povšimnutí.
„Kam si myslíš, že jdeš.“ Houkl a významně potěžkal kožený obuch plněný pískem.
„Mám tady zaplacený pokoj. A pronájem platí až do oběda.“ Odpověděl Reginald a pokusil se protáhnou na schodiště. Hromotluk ho popadl za rameno a smýkl jím zpět do haly.
„Tak to máš smůlu skrčku.“ Zachechtal se. „Tvůj pokoj už má dávno někdo jinej.“
Reginald couvl a přehodil si dítě do levé ruky. S problémy potom vyprostil čepel ukrytou v holi. A pozvedl ji proti ranaři.
„Já ti říkám, že chci svůj pokoj!“ Houkl a ač působil přesvědčivě, dobře věděl, že s dítětem v náruči nemá proti hromotlukovi šanci. Ten při pohledu na čepel zaváhal, ale pak pozvedl obuch a hotovil se k útoku. V zadní části haly se otevřely dveře a vešla drobná žena v černých šatech.
„Co se tady proNěho děje?“ Zeptala se velitelským hlasem.
„Ten trhan na mne vytáhl železo, paní M.“ Ranař ani na okamžik nespustil oči z Reginaldovy zbraně. Ten nelenil a vykřikl:
„Mary, chci jen to co mi právem náleží. Včera jsem ti zaplatil za pokoj a ten rabiját mne tam nechce pustit.“ Mary s otázkou v očích pohlédla na svého ranaře. Chlap se ošíval, ale přiznal, že Reginaldův pokoj je obsazen. Mary se usmála na Reginalda a posunkem ho pozvala do místnosti za svými zády.
„Už nic nenaděláme, ale myslím, že si můžeme v soukromí promluvit o možné náhradě.“ Reginald si oddechl. Sebral dutou část hole a rychle vešel do kanceláře majitelky nocležny. Ještě než za ním zaklaply dveře, uslyšel jak syčí na ranaře:
„A teď si promluvíme o tom, kdo spí v tom pokoji a komu zaplatil.“
Dítě leželo rozbalené na stole. V Maryině pokoji bylo příjemné teplo a tak si spokojeně kopalo. Podnikavý chlapeček se snažil dosáhnout na nedopitou láhev ze které před chvílí pil teplé mléko. Klaply dveře a do místnosti vstoupil Reginlad. Utíral si vlasy a na sobě měl čisté i když trochu veliké šaty. Mary si ho s úsměvem změřila:
„Jsi docela fešák, ale přesto tě to bude stát dva měďáky. Hosty do své koupelny běžně nepouštím. Jo a ještě měďák za mléko.“ Reginald přikývl, věděl, že Mary zná obsah jeho kapes.
„Dostaneš pět měďáků. Pomoc v nouzi umím ocenit.“ Mary se usmála a Reginald přistoupil k dítěti. Podrbal ho na bříšku až klučík spokojeně zavrněl.
„Je to elf.“ Konstatovala Mary, která mu koukala přes rameno.
„Spíš půlelf, ale to na věci nic nemění. Asi se narodil některé z elfek v přístavu. Od války je drží v zajetí a nutí být chlapům po vůli. Kde je ta věc, kterou měl na krku?“ Na ta slova se žena otočila a podala mu jemný přívěsek ve tvaru salamandra.
„Opravdu, zlato. Jen blázen dá na krk dítěte, které odloží, zlatý šperk.“ Řekl a rychle ukryl šperk do svého váčku.
„Vrátím mu ho až vyroste.“
„A co s ním vlastně uděláš?“ Zajímala se Mary a pohlédla na dítě.
„Myslím, že si ho nechám.“ Odpověděl Reginald. „Pronajmeš jeden pokoj na delší dobu?“
„Pronajmu, ale nebude to laciné. Nájemníci s dětmi přinášejí komplikace.“ Odpověděla žena a vyzývavě se usmála.
-------
Reginald letmo pozdravil strážce a rychle se kolem něj protáhl. Houkl na Mary, že nese peníze a pak už spěchal do svého pokoje v zadní části haly. Rozrazil dveře, ale okamžitě ztichl, když uviděl gesto kojné. Najal ji včera a platil jí věru královsky.
„Budete mne dnes ještě potřebovat?“ Optala se dívka a když Reginald zavrtěl hlavou rychle odběhla domů za manželem a dcerkou. Reginald se kochal pohledem na spícího klučíka. Po chvíli neodolal a lehl si k němu na postel. Dítě jemně vonělo a Reginaldovi se začaly klížit oči. Láhev vína, kterou koupil cestou z banky, zůstala opuštěná na stole. A jak usínal s hlavou položenou vedle spícího nemluvněte, poprvé po dlouhé době ho žalující tváře nechaly na pokoji.
Marvin 2004