Smrt rytíře
Prolog
„A co uděláme s ním?“
„Myslíš toho fanatika?“
„Ano, neustále se nám plete pod nohy. On i ta jeho směšná družina.“
„Zničíme je!“
„To nebude snadné, i císař nás zklamal …..“
„Tentokrát uniknout nesmí. Myslím, že nejzranitelnější bude na Jihu. Máme tam spojence na nějakém vhodném místě?“
„O jednom místě bych věděl. A navíc nebude problém ho tam vylákat.“
„Co je to za místo, radši na celou akci osobně dohlédnu.“
„Jmenuje se Kamenná Koruna a zařídím, aby ho tam vyslala naše milovaná církev.“
1.
Temné klikaté uličky přístavní čtvrti byly osvětleny pouze mihotavými plameny několika pochodní, které na křižovatkách vlhkých uliček s nechutí udržovala městská stráž. Krysa protáhl svojí útlou dětskou postavu mezi zdí domu a postranicí prázdného převrženého vozu, který zůstal na ulici jako němý svědek poslední cesty jednoho naivního Alvernského obchodníka. Nepsané zákony, které chránily kupce ze Severu ve městech jako Sangrie nebo Bennan, nebyly obecně v Torrenu příliš ctěny a vůbec se s jejich dodržováním nepáraly pochybné existence, které od soumraku do úsvitu okupovaly křivolaké uličky čtvrti trefně pojmenované Vlhká Díra. Čtvrť měla tak špatnou pověst, že i otrlí žoldáci najatí regentem Kupeckého svazu do jejích uliček vstupovali po setmění nejméně ve třech a pokud možno na koni. Krysa se nebál. Vyrůstal tady od narození a i přes svůj dětský vzhled již dosáhl věku, který byl mezi místními otrhanými zlodějíčky považován za dospělost. Také si dobyl na svůj věk i jistý respekt a to jak díky své povaze tak i díky dvojici ostrých nožů, které nikdy neodkládal. Teď měl ale opravdové starosti. Opatrně vyhlédl zpoza postranice a pak se posunul za mrtvolu koně zamotanou v postroji. Kůň už začínal páchnout, ale nikdo se nenamáhal ho odklidit. Chudina by si jistě s čerstvou mršinou poradila, ale všichni se jí báli dotknout. Odvoz mrtvých, ať lidí nebo zvířat, byl oborem podnikání jistého pana Bruldocka a o tomto muži bylo všeobecně známo, že se mu nevyplatí křížit cestu a už vůbec ne kazit jeho obchody. Fakt, že tuto nemoudrou věc učinil jeden z místních lichvářů, byl i důvodem Krysovy dnešní přítomnosti v ulicích. Lichvář zaplatí za svou troufalost hned jak se Krysovi podaří uniknout jeho neodbytným pronásledovatelům. Malý zloděj marně přemýšlel čím si zasloužil tak dotěrnou pozornost neznámých mužů. Ano skočil jim na vůz a objevil tam několik spoutaných dívek, ale obchod s otrokyněmi v této čtvrti jen kvetl a byl snad i legální. Na další úvahy neměl čas, protože zahlédl pohyb na dolním konci uličky. Ještě to nevzdali, pomyslel si, když se zájmem sledoval pobudu, kradoucího se ze stínu do stínu. Tak ten není příliš dobrý, toho vyřídím levou rukou blesklo mu hlavou. Už se chystal vyrazit příchozímu vstříc, když zaslechl hlasy přímo z druhé strany vozu za kterým se krčil. Vlasy mu vstaly hrůzou. Mužů bylo v ulici několik.
„Kam ten skrček zmizel“ ozvalo se vztekle.
„Nevím, ale nebude daleko. Až ho chytím tak jeho střevama vyzdobím tuhle ulici“ řekl druhý hlas tónem při kterém se Krysa otřásl, jeho majiteli by se rád vyhnul i za dne na rušné ulic.
„Ticho idioti! Hledejte dál! Jinak já rozvěsím na ulici vaše střeva!“ Třetí hlas zněl velitelsky a rozhodně. Pak hlasy umlkly a Krysa zachytil kradmé pohyby z obou stran vozu. Tiše vytáhl své dva nože. Svoji kůži nedá lacino, ale o tom že zemře nepochyboval. Jak se loučil se životem, uslyšel zvuk okovaných bot a na horním konci ulice zasvítily pochodně.
„ Stráž“ ozvalo se varovné zasyčení, které následoval zvuk chvatných pohybů, jak neznámí zabijáci zalézali hlouběji do stínů. Za okamžik se ve zdánlivě prázdné uličce objevila pětičlenná hlídka v čele se seržantem. Ale to nejsou ti ožralové z městské hlídky, blesklo Krysovi hlavou, to jsou vojáci Kupeckého svazu. Co tu sakra pohledávají, ptal se v duchu udiveně, když ho těžce obrnění žoldáci míjeli. V tom mu hlavou bleskl spásný nápad. Potěžkal nožů ve své levé ruce, tiše se vztyčil a hodil ho na posledního vojáka. Nečekal na výsledek a rychle ukryl svoje hubené tělo za zdechlinu koně. Ozvaly se výkřiky.
„Nůž sakra, někdo po mně hodil nůž“ křičel zasažený voják.
„Hledejte a až ho najdete zabte ho, nikdo na nás nebude beztrestně útočit.“
Chvíli počkal až vojáci objeví jeho pronásledovatele a potom se rychle proplazil do vedlejší uličky. A jak se vzdaloval na cestě za svým úkolem, hluk boje v uličce za jeho zády utichl. Zabijáci byly buď mrtví, nebo prchali do přístavu, kde se opět připojili k doprovodu několika plachtami krytých vozů. Krysa si na ně znovu vzpomněl když se asi za hodinu skláněl nad mrtvolou nepohodlného lichváře. Do úsvitu zbývalo ještě dost času a tak si umínil, že si na tyhle vozy s otrokyněmi trochu posvítí.
2.
„Dlouhé čekání mne unavuje, proto nerad chodím na audience k církevním hodnostářům.“ Řekl Bevier a na okamžik zvolnil tempo ve kterém přecházel sem a tam po místnosti. Rytířův hlas zněl k jeho ošlehanému a drsnému zjevu mladě a při bližším pohledu bylo také vidět, že mu není mnoho přes třicet.
„Klid příteli. Mají tu čisto a víno je o poznání lepší než v putyce, kde jsme se na tvé naléhání ubytovali.“ Jestli byl rytíř oblečen střídmě a kromě barvy kovu dominovala jeho oblečení sepraná bílá, jeho druh byl o poznání barevnější. Na sobě měl pohodlné vlněné kamaše jasně modré barvy a na neobrněném těle šedivou kazajku se širokými prostřihanými rukávy. Jediným kazem na mírumilovném vzhledu tohoto muže byla starobyle vyhlížející šavle v obnošené kožené pochvě.
„Reginalde, víš, že víno nepiji. A v domě kněze a tím méně kardinála, by se podobná věc neměla vůbec vyskytovat. A co se té putyky týče, byla to jediná možnost jak znesnadnit tobě a Barbarossovi návštěvu toho domu, kde vyhledáváte padlé ženy.“
„Jediné co jsi svojí volbou ubytování přivodil bylo to, že Barbaross začal špásovat se šenkýřovou dcerou a tomu jsme pak museli rozbít hlavu a by ji on nerozbil Barbarossovi.“ Odvětil líně Reginald v duchu se při vzpomínce na včerejší podařenou pitku usmál.
„Vy jste se bavili a já uklidňoval biřice, co vás chtěli odvést do šatlavy.“
„V zájmu objektivity připusťme, že toho biřice přesvědčili spíše Barbarossovy zlaťáky než tvoje výmluvnost.“
V tom okamžiku se otevřeli dveře do kardinálovy pracovny a Bevier se k nim prudce otočil. Sluha se rytíři koženě uklonil a řekl:
„Pane jste očekáván, vy i váš,“ pohlédl pohrdavě na barda, „společník“.
„Reginald, pán ze Suchých Krut, k Vašim službám“ odvětil bard s úsměvem a následoval Beviera do pracovny kardinála Bartolomea. Šel krokem vpravdě knížecím, ale když ve dveřích míjel zkoprnělého sluhu jen tak mimochodem mu svojí okovanou botou přišlápl prsty nohy obuté do jednoduchých kněžských sandálů.
Pracovna nejvyššího duchovního hodnostáře alvernského přístavu Hattir nebyla velká a i Bevier musel uznat, že je zařízena skromně a funkčně. Bartolomeo, muž již nemladý, jim vyšel vstříc a oba dobrodruzi krátce poklekli aby políbili nabízený kříž.
„Vítejte přátelé a přijměte místa u mého stolu.“ Řekl kardinál obřadně.
„Je mi opravdu líto, že vás nepřijímám z nějakého jiného důvodu, ale máme problémy, problémy na Jihu.“
„Okthánci!“ Vyhrkl Bevier a ruka mu při zmínce o odvěkých nepřátelích Severu sklouzla na jilec meče.
„Snad, nevíme to jistě.“ Pokračoval kardinál, „jediné co víme jistě je, že nějaké síly ohrožují náš klášter Kamenná Koruna.
„Kamenná koruna?“ na Bevierovi bylo vidět, že to jméno nikdy neslyšel.
Reginald se krátce zamyslel : „Myslím že je zasvěcen sv. Berthrámovi.“
„Ano,“ přikývl kardinál, „a je silnou opora pravé víry na území Kupeckého Svazu a také místo víry které leží ehm.... nejblíže Okthské hranici. Pokud ho ztratíme tak budeme mít daleko menší přehled o tom co se na Jihu děje.“
Když za hodinu opouštěli kardinálský palác Reginald se k jejich rozhovoru hovoru ještě vrátil: „Je ti jasné, že ten klášter je nejspíš základnou pro spoustu našich špiónů?“
„To je lhostejné. Svaté místo je v nebezpečí a církev mi dala úkol, který splním. Ten, co vraždí mnichy je vlastně už teď mrtev.“ Odsekl Bevier.
„Jsem rád, že když máš v otázkách víry jasno, tak se nezdržuješ podružnými problémy.“ Odvětil s úsměvem bard.
„Když tak uvažuji o těch špionech, tak asi bude lepší, když budeme cestovat into…..“
„Inkognito, dokončil za Beviera Reginald.
3.
Jsem paladin a jako takový musím ctít zákony dobra. Jsem také válečník a chci pro dobro bojovat a jsem připraven pro něj i zemřít. Mnozí namítají, že na paladina jsem ještě příliš mladý. Těch slov nedbám. Cítím se dostatečně silný čelit zlu. Teď mám navíc úkol. Úkol, při jehož plnění mnozí selhali. Úkol hodný paladina. Až ho splním, potom budou muset všichni uznat, že jsem opravdový rytíř dobra.
4.
Krysa ukrytý v koruně rozložitého dubu, upřeně sledoval vůz pomalu projíždějící mezi veřejemi bytelné kované brány. Zajímavé. Na co právě tady potřebují otrokyně, pomyslel si a jeho oči se pátravě zadívaly na skupinu budov tísnících se na vrcholu opevněného kopce. No odtud to nezjistím. Pomalu se spustil na zem a vyrazil k malému městečku na úpatí kopce. Neušel ani sto sáhů, když prašná cesta za ním ožila dupotem kopyt. Rychle se vrhl stranou a jen chvění pár haluzí mohlo pozornému pozorovateli prozradit, že cesta ještě před malou chvílí nebyla úplně pustá. Muž na zpěněném koni pozorným pozorovatelem nebyl. Rychle se mihnul kolem Krysova úkrytu a hnal se dál po cestě k městečku. To jsem blázen, pomyslel si Krysa, když se vyškrábal zpátky na silnici a očistil si kolena zelená od trávy. Ten chlap vypadal jako paladin. Krysa znovu vyrazil směrem k městu. Byl asi ve čtvrtině cesty, když uviděl, jak jezdec dojel k bráně a zabušil na ní. Po malé chvíli se brána otevřela a rytíř zmizel. Zítra se musím vmísit do davu poutníků. Však já už zjistím co se za těmi zdmi děje. S tímto předsevzetím si malý zloděj vyzývavě změřil hradby a věže kláštera Kamenná Koruna.
5.
„To je pěkně hnusná díra,“ pronesl pohrdlivě Barbaross du Cavon, když člun vysadil družinu na omšelém molu Torrenského přístavu.
„Je to bezpochyby doupě krvesmilstva a neřesti a mělo by být vypáleno ohněm a mečem.“ Pronesl pomalu výhružně bratr Gabriel a potěžkal v ruce svůj zdobený palcát.
„To by příliš neprospělo utajení našeho příjezdu, obávám se,“ řekl Reginald a otočil se na sira Beviera. „Stále trváš na tom, že se neprohlásíme místním úřadům.“
Bevier přikývl : „A kardinálův dopis nepoužijeme. Budu radši, když si o nás budou vrabci štěbetat až den po našem odjezdu. Ale máte pravdu,“ Bevier se rozhlédl po zpustlých domech a špinavých uličkách přístavní čtvrti, „tentokrát se neubytujeme v nejzapadlejší putyce ve městě.“
„Opravdu?“, zeptal se Barbaross se zájmem.
„Navrhuji ubytovat se v budovách místní Misie a vyzvědět od bratrů co nejvíce o klášteře sv. Berthráma Mučedníka.“
„Opravdu?“ zeptal se Barbaross tentokrát s hrůzou v hlase.
„Opravdu!“ řekl Reginald a vzápětí se začal nahlas smát Barbarossovu zaúpění. Usmál se i Bevier a dobrý pozorovatel by mohl přísahat, že se stín úsměvu mihl i po stále vážné tváři bratra Gabriela.
6.
Opat mi věří, řekl, že jsem jeho jediná naděje. Jak ohavné, vraždit bezbranné mnichy. Zlo, které k tomu někoho nutí musí být obrovské. Postavím se mu. A nejsem v tom boji osamocen. Opat je moudrý a silný spojenec. Dal mi ochranný amulet a dobrou radu. S pomocí tohoto amuletu mohu ovládnout nadpřirozené síly v místním labyrintu. Bylo by pošetilé postavit se přesile čelem. Poslechnu opata. Půjdu do bludiště v Pustých vrších a získám tam mocné spojence pro nadcházející bitvu.
7.
Hřbitov ležel na úpatí východní hradby kláštera, ze tří stran obklopen nižší polorozpadlou zdí. Vršek hřbitovní zdi tvořily omšelé, hrubě opracované kameny a jak se po nich pomalu plazil, dřely Krysu přes tenkou látku haleny do prsou i břicha. Navíc musel dávat dobrý pozor, aby si jeho kradmého pohybu nevšiml voják, hlídkující na cimbuří klášterní hradby. V jednom okamžiku se mu prsty smekly po hrubé hraně a on si do krve rozedřel dlaň pravé ruky. Tahle zatracená zeď vypadá mnohem starší a hůř postavená než zbytek kláštera, blesklo mu hlavou. Myšlenka ale nedostala šanci usídlit se pevněji v jeho hlavě, protože se dostal do míst odkud se mu konečně otevřel pohled na potemnělý hřbitov. Z vyschlé půdy hřbitova neuspořádaně trčely náhrobní kameny. Některé se opile nakláněly, jak pod jejich vahou povolila místní písčitá půda, jiné ležely vyvrácené ze svých mělkých základů, několik jich bylo i rozbito na kusy. Úzká branka proražená v hlavní hradbě byla otevřená a po udusané pěšině mezi náhrobky, tahalo několik postav v dlouhých hábitech podlouhlé předměty zabalené do hrubé pytloviny. Odkdy se mrtví mniši pohřbívají v pytlích, bez obřadu a po tmě. Jak tak uvažoval, postavy pod ním skončily svou práci. Na místě zůstal pouze jeden mnich, který lopatou rychle zahazoval nový hrob. Krysovi už dřevěněly ruce i nohy, když konečně skončil. Po chvíli za ním zapadla branka a Krysa se opatrně spustil ze zdi. Pomalu se kradl od náhrobku k náhrobku, až poklekl u čerstvě zasypaného hrobu. Nemusel hrabat dlouho, hrob byl mělký. Chvíli po té už věděl jak končí otrokyně, které někdo vozí do kláštera. Právě se chtěl ze hřbitova ztratit, když opět vrzla branka. Krysa se přikrčil do stínu za náhrobkem a téměř nedýchal. Po ušlapané pěšině pomalu kráčela dvojice mužů. V jednom z nich poznal i ve tmě opata kláštera. Druhý byl vysoký muž v tmavé kápi. Opat i jeho společník pomalu procházeli hřbitovem. Když se na okamžik zastavili u čerstvého hrobu dolehl ke Krysovi útržek jejich hovoru.
„Musím rozhodně nesouhlasit, to co děláme v poslední době vážně ohrožuje průběh obětních rituálů.“ Stěžoval si právě opat.
„Já rozhoduji o tom co je pro našeho pána přednější. Teď je to odstranění jisté nepohodlné osoby. Přesto uznávám, že i mne neočekávaný příjezd toho mladíka překvapil. Dokázali jsme se ho ale včas zbavit a nakonec nám ještě poslouží.“ Odpověděl druhý hlas.
„Málem nás odhalil a ….“
„Neodhalil a ostatní není vaše starost. Hlavně se soustřeďte aby jste něco nepokazil až dorazí ti na které čekáme.“ Obě postavy se pomalu vzdalovali zpět k brance v klášterní zdi. Krysa na víc nečekal a za okamžik se jako nejasný stín mihl přes zeď hřbitova a vytrvalou chůzí vyrazil zpátky do Torrenu.
Krysa putoval dva dny, když mu do oka padl kočár se šlechtickým erbem. Kočár stál na nádvoří zájezdní hospody den cesty koňmo od Torrenu. Původně se nechtěl ničím zdržovat, ale bohatě zdobený kočár ho zaujal natolik, že odbočil z cesty a vešel na rozlehlý dvůr. Navíc ta hudba linoucí se z oken sálu, kde se sejde větší společnost, tam je pro člověka jako já, vždycky možnost nějak si přilepšit, ospravedlnil v duchu sám před sebou svou zvědavost. Vozka hlídající kočár se k smrti nudil a proto mu nevadilo, že mladík, který mu dělal celý večer společnost vypadá při bližším než letmém pohledu podezřele. Vůbec si také nevšiml, že mladík stihl během dlouhého večera prošacovat hraběnčina zavazadla. Krysa byl spokojen. V kapsách mu zvonilo pár zlatých navíc a ještě mu kočí ochotně vyprávěl historku o velkém nebezpečí, ze kterého hraběnku vysekali svými meči sir Bevier a jeho družiníci. Záchrana hraběnky před lupiči byla ostatně i důvodem bujaré oslavy v sále hostince. Na tom vyprávění Krysu co si zaujalo natolik, že místo aby po úspěšném lupu zmizel do noci, zůstal sedět na dvoře statku a setrval tam až do rána. A zatím co seděl na stupátku hraběnčina kočáru a poslouchal opilecké vozkovo blábolení, jeho bystrým očím nic neuniklo. Později, když vozka usnul uprostřed věty se přemístil pod okno do sálu a nahlédl dovnitř. Z tohoto místa pak naslouchal baladám a historkám, které pohotově sypal z rukávu přiopilý bard.
Blížilo se ráno. Někde zavrzal pták a nebe na východě zešedivělo úsvitem. Předměty i lidé měli podivně rozmazané obrysy, protože to kalné ranní světlo nevrhalo stíny. Jak noc šedla utichlo i vzdychání a chichotání, které se ozývalo z míst kde se spolu se dvěma děvečkami ukryl ten který si říkal Barbaross, a zpoza dřevěné stěny stodoly se teď linulo jen bohatýrské chrápání. A Krysa dál seděl pod oknem, přemýšlel a snil. Den ještě více zesvětlal a východ zezlátl prvním příslibem slunečních paprsků. Hodina mezi psem a vlkem, mihlo se Krysovi hlavou, čas jít spát. Pomalu vstal, přešel dvůr a opatrně nahlédl do výčepu. Převržené lavice, stoly pobryndané pivem, zbytky jídla rozházené po podlaze. Opilec s rozbitou hlavou ležel uprostřed místnosti a tmavá kaluž kolem něj mohla být stejně dobře jeho krví, jako rozlitým červeným vínem. Hospodský spal natažený na nálevním pultu a v ruce ještě svíral poctivý obuch se kterým přesvědčoval k odchodu některé zvlášť rozveselené hosty. V krbu řežavělo pár polen a u stolu před ním seděl bard. Jemnou kazajku, potrhanou a politou vínem, měl rozhalenou tak, že mu bylo vidět až na pupek, oněmělá loutna ležela na stole před ním. Seděl tiše a něco upřeně pozoroval na dně džbánku s vínem. Krysa k němu potichu přistoupil a dotknul se jeho ruky : „Povídej mi o něm“, řekl.
Bard sebou trhl a upřel na něj nechápavě své krví podlité oči : „Cože?“ Zaskřehotal opileckým hlasem.
„Povídej mi o něm,“ zopakoval Krysa důrazněji a pokynul hlavou směrem k židli, na které večer seděl bílý rytíř.
„A kdo jsi?“ zeptal se ho bard a zaklonil hlavu. Jeho tvář byla v kalném ranním světle šedivá a strhaná. Vypadá teď mnohem starší, mihlo se Krysovi hlavou. „Někdo, kdo ti za historku dobře zaplatí“ a s těmito slovy vytáhl měšec. Bard ho bleskurychle chytil za ruku. „Přísahal bych, že jsem tenhle měšec viděl u kočího naší milé hraběnky.“ Krysa se mu vykroutil a uskočil od stolu. „Nevím proč, ale líbíš se mi,“ pokračoval bard, „proto si v zájmu spravedlnosti měšec nechám a tobě povím takovou historku jakou si budeš přát.“ Krysa se pomalu vrátil ke stolu. „Co o něm chceš slyšet,“ zeptal se bard a měšec zmizel někde v záhybech jeho šatů. „Chceš slyšet, že je nepřemožitelný, nesmrtelný, spravedlivý. Že nikdy nezradí své přátele, nebo že občas chybuje a bojí se žen. Co!“
„Vyprávěj mi o nějakém jeho hrdinském skutku,“ řekl Krysa.
„Dobrá“, bard se zhluboka napil ze svého džbánu a jeho hlas zněl najednou překvapivě čistě. „Ten hostinský je možná vydřiduch, ale cavonské má výborné. Povím ti tedy o tom jak zabil démona, ale jdu spát, platí.“ A nečekaje na Krysův souhlas a začal vyprávět : „Stalo se to zjara roku 994 císařského letopočtu v malém městě které dnes již neexistuje …“ Jeho hlas zněl hned hebce a hned zase vemlouvavě a Krysa najednou nebyl tady na Jihu, ale daleko na Severu v místě zvaném Důlní Bor. Pod přivřenými víčky viděl kruhovou místnost bez oken, osvícenou mihotavým světlem čadivých pochodní. V jednom koutě leží nehybné tělo v tmavém hávu, zhroucené pod převrženým dřevěným stolkem. Na straně druhé, vedle velkých dveří, se ke zdi tiskne dívka v prostých šatech. Před ní stojí bard, drží dívku za ramena a třese jí. Vedle barda stojí Barbaross s taseným mečem.
„Ta holka byla omámená nějakým temným rituálem. Já se jí snažil probrat políčkem. Bevier zatím znepokojeně sledoval oblak kouře vznášející se nad pentagramem a vypadal jako ohromná postava s rohy a křídly. Potom Barbaross zamířil k menším z obou dveří, chtěl se podívat jestli nevedou přímo ven. V té chvíli se ozvala rána a zjevil se démon. Zdál se mi obrovský, vysoký jako dva dospělí muži. Jeho hrubá zbroj rudě žhnula a v pravici velikosti šunky třímala zrůda obrovský ohnivý meč. Bevier, ustoupil ke stěně a vytáhl z pouzdry pověšeného křížem přes záda starobylý meč Drtileb. Čepel meče se černě zaleskla ve světle plamenů démonovy zbraně. Pak nakročil směrem k démonovi, který si ho zatím nevšímal, protože promlouval směrem ke mně a Barbarossovi :
„Ta dívka patří mně. Vraťte mi ji a já vás nechám odejít.“ Řekla ta obluda.
„Nikdy stvůro, nebojím se tě!“ vykřikl vedle mne Barbaross, ale chvění špičky jeho meče ho usvědčilo ze lži.
„Vraťte mi ji a já budu uvažovat o tom, že vás zabiji rychle.“ Démonův hlas mne pálil jako oheň. V tom okamžiku mi pokleslo srdce, uprchnu, zachráním se blesklo mi hlavou. Démon vykročil směrem k dívce. Barbaross stál jako opařený a já pozvedl luk v chabém pokusu o obranu Démon se zasmál a udělal další krok. Zcela si jist svým vítězstvím úplně zapomněl na Beviera, který se k němu přitočil z boku. Prásk udeřila černá čepel do démonovy přilby. Nestvůra zařvala až se stěny zachvěly a zapotácela se pod silou úderu. Druhá rána servala přilbu z nestvůrné hlavy a Démon zakolísal. Další rána se zaťala hluboko do nestvůrného boku. Ohnivá zbroj praskla a ven se vyvalila hořící černá krev. Ještě jeden sek a démon klesl na kolena. Pomalu se předkláněl, až jeho nestvůrná hlava zaduněla o podlahu. Ozval se krátký kvílivý zvuk a jeho tělo zmizelo v ohnivém víru. Na podlaze zůstala jenom rozseknutá zbroj a ohnivý meč, jehož záře pomalu pohasínala.“
Krysa po celou dobu vyprávění téměř nedýchal a chvíli po tom, kdy bard zmizel na schodech vedoucích k pokojům v prvním patře, se rozhodl, že do Torrenu se rozhodně nevrátí dřív, dokud neuvidí nějaký podobný boj na vlastní oči.
8.
Družina vyjela z lesa a před očima se jim otevřel pohled na městečko a klášter na kopci. Klášter ležel na temeni kopce jako opravdová kamenná koruna a jeho věže se bíle leskly ve zlatavých paprscích zapadajícího slunce. Reginald s uznáním pozoroval ladné křivky kopule chrámu a upravený ráz ostatních budov. „Opravdová oáza klidu a míru,“ pronesl slavnostním hlasem a rukou opsal půlkruh směrem ke klášteru. Bratr Gabriel zarazil koně po jeho boku a jeho oči se kriticky upřely na mohutnou hradbu vyztuženou několika věžemi : „A ten plůtek okolo mají proti divé zvěři,“ pronesl uštěpačně, „ klášter slouží jistě jenom církevním účelům.“ A jako na dotvrzení jeho slov se paprsky klesajícího slunce zbarvily do červena. Klášter v tom světle najednou vypadal jako zalitý krví. „V každém případě, tu řádí zlo, a já doufám, že mu to brzy překazíme.“ Řekl Bevier. „ A já zase doufám, že v tom podhradí či podklášteří mají pořádnou hospodu.“ Řekl Barbaross. „Na to zapomeň, jedeme přímo za opatem,“ ukončil debatu Bevier.
Opat Quintus ukázal rukou pod sebe, kde se ve slábnoucím denním světle rýsovaly dvě nízké mohyly: „ Tam jsou hromadné hroby kam jsme uložili naše bratry usmrcené neznámým zabijákem.“
„A opravdu nikdo nikdy nic neviděl“, zeptal se zvědavě Reginald.
„Běda nám ne, a to ten neznámý zabil téměř dva tucty našich bratří,“ zašeptal opat a jeho oči se zaleskly slzami , „ubozí bratři“.
„Opravdu ten zloduch nezanechal žádné stopy ?“ zeptal se nedůvěřivě bratr Gabriel.
„Žádné stopy. Ale přeci jenom …. Ale to asi nemá souvislost,“ povzdechl si opat. „Několik vesničanů tvrdí, že vidělo divého jezdce.“
„Divého jezdce ?“ Zeptal se zájmem Bevier.
„Ano, jel prý jako bouře a ztratil se někde v Pustých vrších,“ a Opat ukázal na nízké vršky rýsující se proti světlému nebi na jihozápadě.
„A je tam něco? V těch Pustých vrších?“ Zeptal se Bevier.
„Nevím o ničem, ty vrchy jsou opravdu pusté, jen snad, podle jedné staré pověsti je tam prý vchod do nějakého prastarého podzemního bludiště.“
„Podzemní bludiště?“ Bevier spočinul dlouhým pohledem tmavnoucím obzoru : „Myslím, že se hned ráno vyrazíme podívat do těch pustých kopců.“ Reginald.zavrtěl nesouhlasně hlavou: „Ještě jsme neukončili pátraní tady na místě.“ Bevier se zatvářil otráveně, ale Gabriel pomalu přikývl. Opat, jen těžce skrývaje své zklamání, řekl: „Již jsem vám zdůraznil, že zde v klášteře jsme již všechno prohlédli několikrát.“ Bevier, který se stále díval na vrchy v dálce, se konečně otočil: „Myslím, že důležitá je rychlost a něco mi říká, že řešení zdejších problémů leží v těch ponurých kopcích.“ Opat na něho pohlédl s novou nadějí a řekl : „Ihned vydám rozkazy, vaši koně budou ráno připraveni spolu potravinami a vodou na cestu. Také vám darujeme nějaké svaté předměty.V boji proti zlu s vám budou hodit.“ S těmito slovy rychle odešel. Reginald se dlouho díval za jeho postavou mizející v šeru, pak se otočil a upřel oči do míst, kde tušil oba hroby a napůl pro sebe dodal : „Vysvětlete mi proč nikdy nemohu plně důvěřovat mnichům Jeho, kteří žijí tak daleko na Jihu.“
9.
Již dva dny zkoumám ponuré chodby pod Pustými vrchy. Opatův amulet mi otevírá dveře a pomáhá mi odhalit všechna tajemství labyrintu. Bludiště chodeb na mne působí stísněně, ale zlo, které tu cítím je božskou mocí mého amuletu přinuceno mi sloužit a bude po mém boku bojovat proti zlu ještě většímu. Příchod služebníků zla očekávám každým dnem. Do cesty jsem jim nalíčil mnoho pastí. Budou překvapeni hned v první místnosti, až z rakví povstanou moji noví pomocníci.
10.
Krysa sledoval družinu od hospody až před bránu Kamenné Koruny. Tam mu družina málem zmizela, když se druhý den za úsvitu tryskem vyřítila ven z kláštera a Krysa se musel hodně ohánět, aby v tuto hodinu ukradl koně. Sledoval pak družinu během její cesty prašnou stepní pustinou. Před žízní ho zachránil vak s vodou, který ukradl v noci, kdy bard na své hlídce bohatýrsky zaspal. Když družina vjela mezi nízké suché stromy na úpatí Pustých vrchů, oddechl si. Během cesty přes liduprázdnou pustinu, měl několikrát pocit, že ho někdo z družiníků musel spatřit, ale pokud se tak stalo, nedali to nijak najevo. Teď stál před kamenným portálem ve kterém před chvílí dobrodruzi zmizeli. Mlčel a uvažoval, zda je jeho zvědavost tak silná, aby ho donutila vstoupit do té vlhké a studené tmy. Najednou z hloubi chodeb zazněl bojový pokřik a temnota před ním ožila hlukem boje. Krysa rozeznával zvonění mečů, nárazy štítů a zvuk, který mu ze všeho nejvíce připomínal praskání lámaných kostí. Boj skončil stejně náhle jako začal. Krysa dál neváhal, zažehl malou zlodějskou lampu se stínítkem a pomalu vykročil chodbou. Opatrně našlapuje prošel několika zákruty až vstoupil do prostorné místnosti. Podél stěn tu stály otevřené rakve a na podlaze se válela změt zpřelámaných kostí, rozdrcených lebek a rozsekaných pancířů.
Najednou se z chodby před ním ozval zoufalý výkřik. To byl bard, blesklo mu hlavou a Krysa se rozeběhl. Když opatrně vyhlédl za nejbližším rohem chodby uviděl tři postavy sklánějící se k zemi. Viděl Beviera jak klečí a snaží se vypáčit jeden z kvádrů podlahy a viděl Gabriela jak do něj tluče svým palcátem. Barda nikde neviděl.
„ Musí tu být propadlo“ slyšel křičet Barbarosse.
„Všimli jsme si,“ ozvala se vzápětí Gabrielova odpověď. Bevier mlčel a horečně se snažil mečem vypáčit kvádr v místě, kde se podlaha před chvílí otevřela přímo pod nohama překvapeného Reginalda. Konečně zatlačil na správném místě. Ozvalo se cvaknutí a propadlo se znovu otevřelo. Krysa uslyšel trojí užaslé vzdechnutí. Šachta pod propadlem byla prázdná. Reginald zmizel a jen zasychající čerstvá krev označovala místo kde před chvílí leželo jeho tělo.
„Bože,“ uniklo Gabrielovi ze rtů a obrněný kněz svěsil hlavu.
„Reginalde,“ řekl tiše Barbaross a jeho oči se zaleskly. Potom se pomalu vztyčil Bevier, pozvedl svoji obrněnou pěst a zahrozil neviditelnému nepříteli. „Za život Reginalda zaplatíš, ať jsi, kdo jsi!“ nesl se chodbami jeho výhružný hlas a ty ho lámaly v miliónech odrazů.
„Aby mohl zaplatit, musíme se nejdříve dostat přes tyhle pastmi prolezlé chodby“ poznamenal pragmaticky bratr Gabriel. Barbaross se pomalu rozhlédl a pak se zeptal : „Jak to provedeme. V hledání pastí z nás byl Reginald nejlepší.“ Oči obou dobrodruhů se otočily na Beviera.
„Musíme projít, možná zahyneme, ale zlo musí být zastaveno.“ Pronesl Bevier a z jeho slov sálalo odhodlání a nezlomná vůle. Pod vlivem těch slov udělal Krysa něco, co jeho samotného překvapilo - pomalu vystoupil ze stínu. Udělal dva kroky směrem k Bevierovi a řekl : „Myslím, že s hledáním pastí, bych vám mohl trochu pomoct.“
11.
Černý rytíř se objevil bez varování a Krysa, který už hodnou chvíli vedl družinu přes nastražené pasti, by přísahal, že prošel zdí. Zaskočená družina na chvíli strnula bez pohybu. Pak Barbaross, který stál přízraku nejblíže, pomalu pozvedl meč a s vytřeštěnýma očima začal couvat chodbou. Mohutná postava v černé zbroji se pomalu pohnula jeho směrem. Přízračnou tvář překrýval černý stín ze kterého jako uhlíky temně žhnuly rudé oči. Barbaross pohlédl do těch očí a ruka s mečem mu poklesla. Rytíř se mrazivě zasmál a jeho pravá ruka se hadovitě vymrštila proti vyděšenému šlechtici.
„Baruk!“ Zaznělo mrazivě a z obrovské dlaně vytryskl proud studeně modrého světla. Barbaross vykřikl a otočil se ve snaze uprchnou z hrozivé blízkosti temného přízraku. Ale bylo pozdě. Modré světlo obklopilo celou jeho postavu a Barbaross strnul uprostřed pohybu. Než se zbývající družiníci zmohli na jediný pohyb, krátce se zablesklo. Když Krysovy oslněné oči opět prohlédly, byl Barbaross pryč a temný rytíř se blížil k Bevierovi s hrozivě napřaženým mečem. Jen léty bojů zakalené instinkty a dlouhé hodiny cvičení boje poslepu zachránily paladinovi život. Černý rytíř se na něj obořil veškerou silou svého nelidského těla a zasypal ho krupobitím úderů. Bevier se pouze bránil a pomalu couval zpět chodbou, aby poskytl oslněnému Gabrielovi čas na vzpamatování. V okamžiku kdy bílý rytíř již umdléval pod údery černého, ozval se chodbou výkřik, který přešel v hlasitý chorál. Zlatem vykládaný palcát se v ruce bratra Gabriela zachvěl a zazářil svým vlastním světlem. Gabriel odhodil štít a podal se síle která se do něj přelévala z jeho božské zbraně. Potom vyrazil a letěl vstříc nepříteli jako bouře. Přízračný rytíř se užasle otočil a čelil nenadálému nebezpečí. Gabrielův zpěv ho ohlušoval a světlo, kterým zářil palcát, ho oslepovalo. Teď to byl on, kdo se zoufale kryl mečem, ve snaze odvrátit šílené útoky mnichovi. Pod černou přilbou se okamžitě zrodil temný plán. Počká až se jeho nenadálý soupeř svým zuřivým útokem unaví. Mnichovy útoky ale nepolevovaly a v okamžiku kdy se do boje zapojil i odpočatý Bevier, přízrak pochopil, že prohrál. Mohl uprchnout, ale jeho mysl odmítla představu, že on, pán temnot, má utéct před smrtelnou havětí. Teď to byl on kdo odhodil štít a pozvedl ruku. „ Pozor kouzlí“ vykřikl Bevier, ale svatým vytržením šílený Gabriel na jeho slova nereagoval. Bevier zoufale tnul po černé ruce. Minul. „Kuruk Dar!“ Krysa očekával další záblesk, ale místo toho ho zkroutila hrozná bolest. Namáhavě se snažil dýchat. Před očima se mu zatmělo. Jenom nejasně viděl konec boje. Pod náporem hrozné bolesti bratr Gabriel zavrávoral a černý meč se ze zlověstným zasvištěním ponořil hluboko do jeho prsou. Gabriel upustil palcát a pomalu se složil k zemi. Z posledních sil uchopil oběma rukama čepel meče, který ho zraňoval. Černý se zoufale snažil svoji zbraň vyprostit, ale Bevier, který se zdál bolestí nezasažen, nezaváhal a udeřil ho strašlivou ranou. Zdálo se, že jeho meč zazpíval potěšením, když zasáhl prokleté tělo. Přízračný rytíř zavrávoral a pozvedl levou ruku na svoji obranu. Bevier udeřil podruhé a černá ruka padla s dutým úderem na zem, kam ji za okamžik následovalo nestvůrné tělo. Ozval se vysoký mrazivý kvil a ponurá byla prázdná, černý rytíř zmizel. Krev, prýštící se z hluboké rány na Gabrielových prsou, měla v mihotavém světle pochodní černou barvu, která ostře kontrastovala s mnichovým blednoucím obličejem. Bevier se ze všech sil snažil zastavit krvácení, ale jeho léčivá moc již byla vyčerpána. Obvaz ztmavnul a krev začala prosakovat. Bevier utrhl další kus ze svého tabardu a křikl na zmateného Krysu.„Najdi jeho batoh a prohledej ho. Když najdeš lahvičku se zelenou tekutinou, rychle mi ji dones.“ Po použití kouzelného lektvaru Gabrielův přerývaný dech zesílil a zklidnil se. Obvaz na jeho prsou přestal mokvat krví a do knězovy bledé tváře se pomalu začala vracet barva.
Brzy vyrazili na další cestu. První šel Krysa a za ním šel pomalu Bevier, prohýbaje se pod váhou těla svého přítele.
12.
Co jsem to učinil. Zlé kouzlo omámilo moji mysl. Opat mne zradil. Když jsem náhodou odložil ten proklatý amulet poznal jsem, že mí soupeři nejsou takoví jaké jsem je viděl. Oni jsou dobří a já jsem ten kdo slouží zlu. Já jsem pozvedl meč proti členovi svého řádu. Musím vše napravit a vyléčit rány jež jsem zasadil. Bože, stůj při mně. Jdu jim vstříc …
13.
Pomalu se vlekli temnými zákrutami vnitřního bludiště. I když měl Bevier obrovskou sílu a téměř nelidskou výdrž, bezvládné tělo bratra Gabriela ho tížilo. Rytíř ztěžka našlapoval a Krysa se modlil, aby je nepotkalo žádné překvapení. Na vítězství unaveného Beviera v boji proti dalšímu černému rytíři, by si Krysa určitě nevsadil. Ráz chodeb se náhle změnil. Ty tam byly úzké stísněné zákruty hrubě opracovaných chodeb. Stěny teď byly vybudovány z velkých pečlivě opracovaných kvádrů a strop ulétl někam do šera nad jejich hlavami. Mlčky pokračovali až jejich chodba vyústila do nějaké větší prostory. Rozsvětlilo se a Krysa mlčky Bevierovi ukázal na pochodně, které hořely v železných kruzích na obou stranách široké galerie. Bevier mu odpověděl pohybem hlavy a Krysa k němu přikročil aby společně opatrně položili bezvědomého Gabriela na zem. Krysa pomalu vytáhl své dvě dýky a podíval se na Beviera, který vytasil meč. „ Půjdu vlevo“ naznačil mu pohybem hlavy. Bevier krátce přisvědčil a pomalu nakročil do chodby. Byla prázdná. Opatrně postupovali kupředu. Hluboké ticho nerušil jiný zvuk, než tiché prskání pochodní, které lhostejně hořely ve svých úchytech. Výklenky po stranách galerie byly plné mihotavých stínů. Vysely v nich stářím zašlé obrazy v robustních rámech ze kterých se šklebily ohavné podobizny vychrtlých snědých mužů v černých kápích. Krysa se otřásl. Příšerná obrazárna se táhla několik stovek kroků až konečně skončila železem pobytými dveřmi. Krysa si je krátce prohlédl a potom zašátral v kapse, kde nosil sadu šperháků. „Zadrž,“ řekl Bevier a položil mu ruku na rameno. „To muže být poslední komnata a já si musím nasadit ochranný amulet.“ A s těmito slovy vyňal z váčku bílý křížek, který mu daroval opat, a pověsil si ho na krk. „Připraven,“ šeptl Krysa. Bevier krátce přikývl. Zlodějovi šikovné prsty sevřely paklíče a po chvíli zámek povolil. Krysa se pootočil a pokynul svému druhovi hlavou. Pomalu se vplíží dovnitř a pak se uvidí. Rytíř opět přikývl. Krysa pomalu šťouchl do dveří. Ty se najednou lehce otevřeli. V místnosti, která byla kruhová, svítilo mnoho svící a u protější stěny viděl Krysa ležet Bevierovi ztracené druhy, s ovázanými ranami a bez pout. Muž, který se nad nimi skláněl se otočil a Krysa uviděl jeho mladou sympatickou tvář.
„Konečně jste tady,“ promluvil mladý rytíř, „musíme si spoustu věcí vyjasnit, vítej Beviere.“ A pomalu jim vykročil vstříc s napřaženou rukou. To je ten rytíř, kterého jsem potkal na cestě pře klášterem, mihlo se Krysovi hlavou, když tu ho nějaká nesmírná síla od hodila na stranu. Chlapec se bolestivě udeřil o zeď, ale jeho výkřik nebyl výkřikem bolesti, ale hrůzy. Kolem něj se s válečným pokřikem prohnal sir Bevier a jako smyslů zbavený zaútočil na překvapeného mladého rytíře.
14.
Bevier se zájmem pozoroval mladého zloděje při jeho obratné manipulaci s paklíči. Až se odtud dostaneme, budu si s ním muset vážně promluvit o jeho budoucnosti. Pomyslel si, ale pak se již plně soustředil, protože zámek povolil a Krysa začal pomalu otevírat dveře.
Dveře najednou zprudka udeřili o stěnu a Bevier užasle zíral do místnosti naplněné krvavě rudým světlem černých svící. U zadní stěny ležely zohavené mrtvoly jeho přátel a nad nimi se skláněl démon, který byl opravdu ohavný. Stvůra se pomalu otočila a vydala se směrem k Bevierovi a z hrdla se jí dral neartikulovaný řev. Bevier na okamžik zakolísal, ale pak si vzpomněl na své padlé přátele. „Zhyneš stvůro !“ Zařval a nepoznával svůj hlas. Pak odhodil stranou hrůzou strnulého Krysu a vrhl se vstříc pekelné bestii. Obořil se na ni plnou silou a zaťal svůj meč do jejího těla. Znovu a znovu. Bestii vytryskla černá krev a pekelník zařval. Znovu a znovu dopadal meč Drtileb na umdlévající bestii a najednou byl konec. Zplozenec pekel ležel u Bevierových nohou a jeho nečistá krev špinila podlahu. Bevier se unaveně opřel o svůj meč. Krysa vzpomněl si na jednou, ten chlapec musí být k smrti vyděšený. Otočil se a s údivem zjistil, že Krysa před ním couvá.
„Je po všem chlapče, dokázal jsem to.“ Řekl unaveně a usmál se na něj.
„Co jsi dokázal, vždyť jsi ho zabil. ZABIL.“
„Ano, zabil jsem ho.“
„Ale on se nebránil, jenom tak stál. A ty jsi do něj sekal jak smyslů zbavený tím strašným mečem. Vždyť on je jako ty.“
„Jako já, šílíš,“ ano už je to tak asi z té hrůzy zešílel, ale oni už mu mniši pomohou,….. ale co to říkal o těch vozech s dívkami. Jak to říkal Reginald. Nikdy nevěř Jeho knězům, když žijí tak daleko na Jihu. Proboha. A jat zlou předtuchou sevřel Bevier svůj amulet a pomalu ho svlékl. Místnost byla osvícená bílým světlem svící. Rozhlédl se a uviděl vyděšené oči svých druhů. Podíval se do Krysovy bolestí zkřivené tváře a s hrůzou si uvědomil, že otrlý zloděj pláče. Potom sebral veškerou odvahu a podíval se ke svým nohám, kde v tratolišti krve leželo bezvládné tělo v povědomé zbroji. „Proboha ! Ne !“ vykřikl a poklekl k hrůzně znetvořenému tělu. „Ne! Ne!“ Vykřikl. Musím to napravit, možná není pozdě a vytrhl z pochvy svůj řádový meč, který dovedl léčit. Sevřel jeho jilec, ale ucítil pálivou bolest. Meč s ním bojoval a nechtěl mu sloužit. Přemohl bolest a dotkl se čepelí těla padlého rytíře. Meč explodoval a náraz výbuch u odhodil Beviera ke stěně. Tam dlouho zničeně seděl. Pak ucítil doteky svých druhů. „To amulet ne já,“ vydralo se mu ze staženého hrdla. „Mi ti věříme,“ odpověděl za všechny Reginald, „a odpouštíme ti. Teď je otázka jestli ti odpustí také tvůj bůh.“
Epilog
„Opět jsme selhali. Unikl.“
„Myslíš, já si myslím, že tomu co jsme mu provedli jen tak neunikne.“
„Takže vítězství. Ale co církev, nemůžou nás odhalit.
„Jak? Naši komplicové v klášteře jim nic neprozradí, o to jsem se postaral.“
„Jsou všichni mrtvi?“
„Ano otrávil jsem jim studnu.“
„Škoda, byli to věrní služebníci, ale na druhou stranu, jeden paladin zemřel a myslím, že Bevier teď odvede svou družinu na nějakou sebevražednou výpravu, kde Bude činit pokání. A my ….“
„…. My budeme mít konečně volnou cestu.“
Marvin 2001