Poslední boj







Hustý déšť nelítostně bičovaly poryvy skučícího vichru. Reginald se ještě hlouběji zachumlal do svého pláště. Voda mu z krempy širokého klobouku stékala přímo za krk a byla mu zima. Od okamžiku, kdy kopyta jeho koně opustila kamennou silnici, uplynulo pár minut, ale jemu se zdály jako hodiny. Křivolaká úvozní cesta spojující jeho panství Temné Slatě s císařskou silnicí se během silného deště pravidelně měnila v rozbahněnou bystřinu a kůň se proti bahnitému proudu sotva vlekl. Reginald s obavami pozoroval kalnou vodu vířící koni kolem kopyt a ještě pevněji sevřel vak, ve kterém převážel prostou urnu s Bevierovým popelem. Vzpomněl si na hádku, kterou musel svést s ostatními družiníky. Ne, Reginald opravdu nechtěl, aby Bevier spočinul v tom nuzném kostele kdesi v Nortorii. Bude mu lépe tady, na místě které pro něj vybuduje jeho nejlepší přítel. Navíc hrob takového hrdiny určitě pozvedne význam panství a na stavbu určitě přispěje i církev. Kůň se dál namáhavě vlekl vířící vodou ale Reginald se nechal unášet hřejivými představami katedrály, kterou vztyčí na Mokrém kopci přímo nad Temnými Slatěmi. A jaké Temné Slatě, panství se přejmenuje. Bevierovi Slatě, to bude příhodný název. Jméno léna může sice změnit pouze císař, ale to už se nějak poddá.

Temné Slatě nad ránem tvrdě spaly, a tak dusot kopyt znaveného koně probudil jen starého Matěje, který opřen o halapartnu klimbal pod stříškou obecní zvonice. Zadíval se za zvukem a nemálo ho vyděsilo, když se z provazců deště přímo před ním vynořila ohromná temná postava.
”Stůj duše nečistá!” vykřikl prosťáček a napřáhl halapartnu. Postava se v sedle napřímila a výhružně zvolala známým hlasem. ” Pozvedáš zbraň proti svému pánovi, Matěji”
Matěj vytřeštil oči do deště a pak vyděšeně zablekotal : A jejda, pan Reginald. No vás jsem opravdu nečekal.”
”Nemudruj a jdi vzbudit starostu! Vezu strašnou novinu a čeká nás spousta práce!”

”Tak ten pan rytíř je mrtvej,” zakroutil hlavou starosta Temných Slatí, a podal svému nečekanému hostu další pohár svařeného vína. ”Já si ještě vzpomínám, jak tady před rokem honil v bažinách vlkodlaka. A jak pan rytíř umřel, nějaká nemoc nebo byl zabitej?”
Reginald, který se právě snažil nacpat svoje mokré nohy co nejblíže ke krbu, obrátil oči v sloup:
”Zabitej, v boji, hňupe!” Křikl a starosta zaraženě zmlknul. V takové náladě svého pána ještě neznal. Reginald se zamyšleně zadíval do plamenů a jak tančily před jeho očima, znovu se mu vybavila chvíle, kdy bezmocně klečel nad mrtvým Bevierovým tělem. Byl to takový teplý jarní den. Když vyšli ze zatuchlého podzemí, vzduch voněl a všem se zdálo, že to nejhorší mají za sebou. Znaveně přecházeli nádvoří toho bezejmenného kláštera, když tu se z nebe snesly tři obrněné bílé postavy. Vypadali jako andělé, a proto na ně Bevier hned nezaútočil. Když ho obklopili, bylo už na všechno pozdě.

Umlkly výkřiky, zvonění zbraní a výbuchy kouzel. Zvířený prach se usadil a jen z hořící budovy opatství stoupal k obloze černý sloup dýmu. Najednou ztichlé klášterní zdi lhostejně shlíželi na muže, který zemřel. Obklopen nepřáteli, kterým se odmítl vzdát, tak zahynul statečný Bevier. Jeho druzi tiše stáli kolem mrtvého těla, otřeseni hroznou ztrátou. Bard Reginald zlomeně klečel v pozici ve které vzdal marné pokusy o záchranu Bevierova života a do prachem pokrytých tvářích se mu mlčky vpíjely slzy. Rytíř Barbaross z Cavonu si nenávistně změřil tři bílé posekané a ohořelé postavy ležící na nádvoří kláštera
”Je hrůza, že muže víry jako byl Bevier nakonec zahubili andělé,” pronesl pomalu.
”Zahubilo ho zlo, zlo, které pokřivilo povahu těch tří. Zlo které nám tu přichystalo tuto past.” Reginaldův hlas se znatelně chvěl. ”Boromir žije,?” Zeptal se po chvíli, aniž vzhlédl od Beviera.
”Žije a Usaláma také”.
”A pak, že je nějaký Bůh,” vybuchl Reginald.”Bevier by si zasloužil žít tisíckrát víc, než ten pohan.”
”Každý má svůj život a svou nit osudu. Nemůžeš říci, že jeden si život zaslouží a druhý ho není hoden. Pamatuj, že je mnoho úhlů pohledu.” Ozval se za Reginaldovými zády hlas s výrazným jižním přízvukem. To promluvil vysoký válečník v cizokrajně vyhlížející zbroji. Bard pomalu zvedl hlavu a aniž na Usalámu pohlédl odpověděl:
” Pokud ti tohle poradil tvůj prorok, pak s ním musím výjimečně souhlasit, ale nebudu ti lhát, pokud bych měl možnost vyměnit tvůj život za Bevierův, udělal bych to.” Potom se Reginald konečně napřímil a uchopil Bevierovo tělo za ramena. Se smutným povzdechem Barbaross odložil své zbraně a chopil se Bevierových nohou. Pomalým krokem se oba přátelé i se svým smutným břemenem vydali k vratům klášterního chrámu.

Reginald se jen pomalu vytrhl ze vzpomínek a pohlédl na zaraženě mlčícího starostu. ”Pamatuješ si jak jsme tady před léty začaly s Bevierem stavět chrám. Bevier sem na tu stavbu pravidelně posílal peníze.”
Starosta se rozpačitě podrbal na pleši: ”Myslíte ten chrám na Mokrém vrchu. Tak tam se už dlouho nic nestavělo. Těch peněz zase nebylo tolik a račte si vzpomenout, co jste mi nařídil. Nejprve jsme zvelebili Váš dům ve městě. Za další peníze jsme zpevnili cestu a vydláždili náves no a …..” Věta zůstala nedokončena, protože Reginald se náhle vztyčil a popadl starostu pod krkem : ”Tak ty mi jen tak říkáš, že jsi peníze, které sem můj přítel posílal na stavbu chrámu utratil za nějaké cestářské práce!” Starosta vydával jakési přidušené zvuky ale Reginald si toho nevšímal a pokračoval: ”A ještě se mi snažíš namluvit, že jsem ti to rozkázal. No tak teď se bude stavět. Všichni budete stavět dokud ty peníze nesplatíte.” Pak nebožáka konečně pustil a ten jen vyděšeně kýval. ”Do půl roku tu bude stát výstavní kaple ve které uložíme urnu s ostatky mého přítele a potom, nad tou kaplí, vztyčíme chrám. A o peníze se neboj,” Reginald poplácal vyděšeného starostu po zádech, ”v brzké době nám jich dost přijde z Cavonu, Bevier byl konec konců i Barbarossův přítel.”

Půl roku po té.

Barbaross zarazil koně a netrpělivě zamával na Boromira. Ten se konečně v sedle napřímil a cvalem vyrazil za svým druhem. Už cestou volal : ”Bílý mramor, ten rozcestník je celý z mramoru!”
”Nevím proč tě to udivuje, znáš přeci Reginaldův smysl pro vnější okázalost.” Zvlášť pokud se neutrácí jeho vlastní peníze, dodal pro sebe v duchu. A potom, když si znovu změřil nově vydlážděnou cestu do Temných Slatí, pocítil zachvěv strachu o peníze, kterými on a jeho otec přispěly Reginaldovi na budování místa Bevierova posledního odpočinku. Doufám, že to nakonec nebude ostuda, blesklo mu hlavou a s hrůzou si představil našňořeného barda jak stojí v polorozpadlé kapli a beze studu kupí výmluvy proč na to či to nezbyly peníze. Oba přátele pobídli koně. Cesta se klikatila mokřadem a přes její nízké zpevněné břehy se jim po hlavách natahovaly mechem porostlé větve prastarých smutečních vrb. Vzduch byl vlhký a v jemném oparu bylo vidět jak nad bahnitými jezírky kousek od cesty visí hustá mračna různého hmyzu.
”No fuj,” odplivl si znechuceně Boromir, ” ty Temný Slatě jsou asi pěkně vlhká díra.”
”A to buď rád, že Reginald nechal postavit tuhle cestu. Když jsem tudy jel posledně, koně se brodili po prsa ve vodě a komáry jsme měly zalezlé úplně všude.” Řekl Barbaross a pobídl svého koně do klusu. Ještě chvíli jeli močálem až konečně mokřiny ustoupily sušší půdě a cestu obklopil řídký smíšený les. Přebrodili dva potoky a pak už se před nimi otevřel pohled na Reginaldovu vesnici. Na kraji lesa zarazil Barbaross koně a udiveně hvízdl. Vesnice v údolí pod nimi, kterou si pamatoval jako nevábnou vlhkou díru, byla upravená a zářila do šera močálů veselými barvami. Se strachem, že se naplňují jeho nejhorší obavy, se Barbaross zahleděl na kopec, kde měla stát Bevierova kaple. V zápětí se v duchu Reginaldovi omluvil. Temeno kopce bylo vyčištěno od nízkých křovin a v nejvyšším místě stála půvabná bílá stavba s mědí pobitou střechou.
”Ta bude taky z mramoru a ty lavičky podél cesty také.” Řekl zkušeně Boromir. ”To muselo stát malé jmění.”
”No spíš velké jmění,” odtušil Barbaross, který dobře věděl jak velká částka sem přitekla z pokladnic jeho otce.
Vesnice byla plná lidí a na vysušené louce kousek za humny se tyčil celý les stanů a stánků. Jak pomalu projížděli tím ruchem, zjistil Barbaross, že si zde může zakoupit všechno možné, úlomky Bevierova meče počínaje a jeho krví ve zlacené nádobce konče. Asi sto metrů před prvními domy davy lidí zhoustly na tolik, že museli ze sedel. Vzali koně za uzdu a začali se davem prodírat ve směru kde tušili místní hostinec vedle kterého stál Reginaldův dům. Na návsi, i ta byla, jak si Barbaross s hrůzou uvědomil, nově vydlážděna, byl dav nejhustší. Dav vířil kolem dřevěného sloupu na kterém byl pověšen kus pergamenu s programem pohřební slavnosti a tlačili se aby ho dokázali přečíst. Boromir hodil uzdu Barbarossovi a obratně se prosmýkl davem směrem ke sloupu. Barbaross se zatím zvědavě rozhlížel, když tu do něj někdo vrazil aniž se omluvil. Nevěnoval tomu pozornost, ale když ho neznámý zatahal za rukáv, rytíř se prudce otočil. Nikdo za ním nestál, tedy alespoň na první pohled, hned druhý pohled odhalil Barbarossovi zubícího se blahobytně vyhlížejícího hobita.
”Potkane, co ty tady!” Vykřikl radostně Barbaross, a pevně svého bývalého druha objal. Mužíček, který už před léty pověsil dobrodružný život na hřebík, oženil se a usadil jako kupec v císařském přístavu Argonea, se mu rychle vymanil, couvl a dal si prst před ústa:
”Florin, příteli, tamto jméno už léta nepoužívám.” Řekl s úsměvem.
”Á, takže tvoje žena je někde tady.” Usmál se chápavě Barbaross.
”To sice né, ale neustálé připomínání starých časů trochu poškozuje mojí pověst poctivého obchodníka.” Usmál se hobit pod vousy. ” Nemohl jsem si nechat ujít takovou obchodní příležitost. Nechceš koupit škapulíř plný Bevierova popela, mám tu takový malý stánek právě s tímto zbožím. Znáš mne, za pravost ručím.” A mužík si přehnaně teatrálním gestem položil pravou ruku na srdce.
”To jistě” zachechtal se Barbaross, který osobně stál u Bevierovi hořící hranice. ”Vidím, že jsi se nezměnil.”
”A ani jsem nevyšel ze cviku”, ušklíbl se Florin a líným pohybem vytáhl zpod svého pláště naditý měšec. ”Myslel jsem, že už ses naučil dávat si na kapsáře pozor”.
”Můj měšec” vykřikl Barbaross a vrhl se k Potkanovi. Ten chtěl něco říci, ale místo toho se přikrčil a vytřeštil oči za Barbarossova záda. Vzápětí mezi ně skočil Boromir s dýkou v ruce. Vznikla tlačenice, ve které se nejlépe zorientoval Barbaross. Jednou rukou sebral měšec z rukou zkoprnělého Potkana a druhou odstrčil Boromira, který se už už chystal malého kupce bodnout.
”To je v pořádku! Je to starý přítel a jenom vtipkuje!” Vykřikl. Když je představil skryl Boromir dýku a potřásl Potkanovi pravicí. ”Už jsem o Tobě slyšel.”
” A Florine nevíš kde najdeme Reginalda? Zeptal se Barbaross.
” Náhodou vím. Je ve svém domě a debatuje s válečnicí z jihu co přijela jako doprovod sultána Sindibáda.”
” Xena je tady?!” Zeptal se chtivě Barbaross, který sice bojovnici nikdy neviděl, ale hodně o ní od Reginlda slyšel.
”Jo je.” Řekl Potkan škodolibě, ”Chudák Reginald se jí už půl dne marně snaží vysvětlit, že není nejlepší nápad, aby urnu v čele pohřebního průvodu rytíře církve nesla zrovna taková dobře rostlá barbarka z Jihu, jako je ona.”

Reginaldův dům se od Barabrossovy poslední návštěvy přeměnil v přepychové šlechtické sídlo. Barbaross obdivoval vstupní halu plnou koberců, křesel, brokátových závěsů a uvažoval, zda si neměl nejprve prohlédnout kuchyni, do které, neomylně veden roztodivnými vůněmi jídel, zamířil hned po jejich příchodu Boromir. Ale i schodiště po kterém stoupal do prvního patra stálo za prohlídku, bylo dřevěné a jemně vyřezávané. Z okolních stěn se mračily obrazy mocných šlechticů a Barbaross marně přemýšlel kde takovou sbírku Reginald za tak krátkou dobu sehnal. Odpočívadlu před přijímacím pokojem v prvním patře vévodil zřejmě jen nedávno dokončený Bevierův portrét. Rytíř stál na hradbě pevnosti,opíral se o meč a upřeně hleděl do dálky. Barbarossovi se obraz líbil, podoba byla věrná, pouze si kriticky přiznal, že Bevierův tabard byl málokdy tak zářivě bílý jako ten na obraze.
Náhle se zpoza zdobených dveří přijímacího sálu ozvaly rozhorlené hlasy. Reginaldův a pak lehce zastřený ženský. Barbaross se zvědavě ohlédl a přistoupil ke dveřím. Chvíli hádce naslouchal, až konečně zvedl ruku, že zaklepe. Vtom se dveře prudce otevřeli dovnitř místnosti. Barbaross strnul uprostřed pohybu nataženou rukou se téměř dotýkaje hrudi ženy, která stanula v široce rozevřených dveřích. Byla vyšší než Barbaross. Na nohou měla vysoké boty a do nich zastrčené upnuté kožené kalhoty. Vršek těla halila kožená kazajka bez rukávů. Přísně si ho měřila od hlavy až k patě. Nakonec upřela svůj pohled na jeho ruku chvějící se sotva dva palce od jejích ňader a husté obočí se jí zlostně nakrčilo. Barbaross sklouzl pohledem na její boky a když uviděl nebezpečně vyhlížející meč v obnošené pochvě, nechal svoji ruku pomalu klesnout a z hlavy se mu jakoby kouzlem vykouřili všechny rádoby vtipné poznámky. Žena se zájmem sledovala jeho rozpaky a její trochu kostnatá tvář se zkřivila opovržlivým úsměvem. Najednou ho prudce odstrčila a než stačil cokoliv vykoktat zmizela po schodech do druhého patra. Barbaross zavrtěl hlavou, urovnal si opasek s mečem a pomalu vstoupil do místnosti.
Reginalda našel u jednoho z velkých oken vedoucích na náves. Zíral na vlnící se dav a tvářil se zasmušile. Barbaross si odepnul meč a hodil ho na stůl.
”Takhle vítáš staré přátele, Šumaři?” Zahlaholil. Reginald se prudce otočil a jeho tvář se roztáhla do širokého úsměvu.
”Barbarossi, chvála bohu, konečně někdo normální!” Zvolal.
Za chvíli už seděli pohodlně uvelebeni u stolu a popíjeli červené víno.
”Už mne to unavuje. Hosté, vyslanci, čumilové, zvědavci. Než jsi přišel tak jsem se dobré dvě hodiny hádal s Xenou. Na jednoho člověka je toho trochu moc.” Stěžoval si Reginald. ”A navíc, kupci. Viděl jsi co všechno prodávají.”
”Mluvil jsem s Potkanem.” Zachechtal se Barbaross a pořádně si zavdal z poháru. ”Nabízel mi Bevierův popel.” Jak zaznělo jméno jejich mrtvého druha, tváře jim náhle zvážněli a oba se v duchu vrátili do toho strašného dne, kdy bezmocně stáli nad jeho mrtvým tělem ležícím v prachu na nádvoří malého kláštera na jihu Nortorie.
”Chtěl jsem tě poprosit, abys pomlčel o některých drobnostech z Bevierova života.” Ztišil Reginald hlas a naklonil se blíž k Barbarossovi. ”Předně se nezmiňuj o jeho přátelství s některými draky. Nezapadá to do Bevierova obrazu Drakobijce.”
Barbaross se usmál: ”Jsou tady?” Reginald se chvíli ošíval, ale potom krátce přikývl. ”Ovšem slíbili mi, že se budou chovat nenápadně.” Bard se odmlčel a bylo vidět, že má ještě něco na srdci. ”A dál bych byl rád kdybys pomlčel o Bevierově určitém zmatku co se týká víry v našeho jediného pravého boha.”
”Myslíš jeho dlouholetou službu kultu Orlího Pána? No dobrá, koneckonců jsme přeci v Císařství, a lidé tu nejsou příliš nábožensky tolerantní.” Přikývl Barbaross a pohodlněji se uvelebil v křesle. ”Mimochodem to jsou hromsky pohodlná křesla.” Řekl nevinně.
”Taky jsou až z Elídie….” Uklouzlo bardovi než si uvědomil, od koho byla většina peněz za které si vybavil svůj dům. Aby nějak zachránil situaci vyskočil a rozeběhl se ke skříni v rohu. ”Chci Ti ukázat urnu. Je to opravdu skvost. To nejlepší zlato, které bylo k dostání v Heliopolisu.” Řekl a podal masivní zlatý předmět Barbarossovi. Ten si bohatě zdobenou a pořádně těžkou urnu prohlížel se zaujetím protože klenotníci a zlatníci z hlavního města císařství byli vyhlášeni po celém světě. Pak podal urnu zpátky Reginaldovi a s úsměvem řekl: ” Pěkná urna Reginalde, pěkná, ale proč má pro boha křídla?! Nechtěl jsi snad něco zamlčet?” Reginald uložil urnu zpátky do skříně a povzdech si: ”Chtěl jsem mu udělat radost. Víš kolikrát mi zachránil život?” Barbaross jen pokýval hlavou a oba přátelé posmutněli.
”Všechno je, zdá se, připraveno.” Řekl po chvíli mlčení Reginald. ”Teď jen aby vyšlo počasí. Jsem z toho tak nervózní, že se snad začnu na stará kolena modlit.”

Asi půl dne cesty na východ od Temných Slatí se rozkládá srdce Velkého močálu. Do tohoto vlhkého a ponurého kouta mokřin se přes věčný příkrov páchnoucí mlhy,jen zřídka prodere slunce. A v této zemi věčného šera, hnědého bahna a hnijících rákosů se na úzkém pruhu pevnější půdy krčila malá zchátralá chaloupka. Přestože celé místo vypadalo jen stěží obyvatelně, plálo v úzkých oknech domku mihotavé světlo a malá zahrádka před vchodem byla plná pěkně vzrostlých močálových hub. Stejně jako zahrádka byl pečlivě udržovaný i vnitřek chaloupky. Jediné místnosti dominoval obrovský krb s rožněm a přepychové vnitřní zařízení ostře kontrastovalo s vnější zchátralostí stavení. U krbu, ve kterém hořel silný oheň, stáli dva venkované a pozorně naslouchali vysokému muži v jednoduchých, ale drahých šatech. Jeho oči se pod mohutným obočím leskly v plamenech ohně a husté černé vlasy mu spadaly na nestvůrně široká ramena. Divoký zjev doplňovaly silné krátké nohy a veliké ruce s bicepsy velikosti stehna normálního muže. Neznámý musel mít obrovskou sílu a přes soudkovitou zavalitost svého těla se pohyboval pružně s jakousi zvířecí elegancí.
”Bratři” promlouval právě svalovec ke společníkům z jejichž postoje bylo dobře patrné, že oslovení bratři je zde pouhou formalitou, ”To co se tu děje mi nedá spát. Naše poslání zde je ohroženo. Majitel Temných Slatí nám nikdy nepřál, ale to co vyvádí teď, nás staví do jasného nebezpečí. Je to ještě horší, než když na nás poštval toho šílence, který se nás pokusil pobýt.”
”Jestli myslíš tu loňskou patálii se sirem Beviem, tak to se pleteš.” Ozval se vzdorně menší a lépe oblečený z obou venkovanů. ”Za tím byl úplně jiný záměr než nám ublížit. Toho Beviera sem tehdy jeho druhové poslali, aby ho ukryli před císařovým hněvem a tu historku s vlkodlakem, který vraždí dělníky, si tehdy vymyslel pan Reginald. O nás vůbec neměl tušení. Jenom maskoval fakt, že většinu Bevierových peněz utratil aniž by stavba chrámu pokročila….” Muž vystrašeně umlkl, když k němu svalovec výhružně otočil svou vousatou tvář a vycenil na něj silné zuby.
”Ty mlč!” vyštěkl vztekle. ”Tebe nikdo neštval dva dny sem a tam po močálech!”
”A co by nám mohli provést teď, když už je ten Bevijér mrtvej,” Ozval se doposud mlčící muž v oděvu prostého venkovana.
”Ten proklatý Bevier nám po smrti škodí víc než za živa. Reginald nechal spravit cesty a vysušil kus močálu u Temných Slatí. Hrne se sem spousta lidí a panství bohatne. Ale my potřebujeme klid. Jestli lidé začnou vysoušet Velký močál,” hlas velkého muže přešel v naléhavý šepot, ”tak jednoho dne zjistíme, že je pozdě. Budou nás štvát, pořídí si stříbrné zbraně,” při zmínce o kovu, který je zraňoval více než oheň se všichni tři vlkodlaci zachvěli, “pozvou si žoldáky. A na konec nám zbude jenom bojovat a zemřít.”
”Pokud nevíš co dělat, možná je čas najít si silnějšího vůdce.” Řekl zle první muž a v očích mu zažhnulo rudé světlo. Velký muž byl skokem těsně u něj. Vycenil zuby a vztekle zavrčel. „To by se ti líbilo a asi už znáš i nejlepšího kandidáta. Tak pojď jestli chceš. Utkáme se hned!“ Menší muž poznal, že přestřelil a stáhl se do stínu. Svalovec se vítězně rozhlédl a zařval: „Já mám řešení. Zabiju Reginalda a bude klid!” Pak se začal smát. Byl to zlý štěkavý smích. Oba jeho druzi se k němu po chvíli váhaní přidali. Všechna zvěř horempádem prchala co nejdál od malé chaloupky, ze které se močálem neslo zlověstné vlčí vytí.

Jestli se Reginald opravdu modlil, to se Barbaross nikdy nedozvěděl, ale počasí v den obřadu bylo vskutku nádherné. Pestrobarevné vlajky povlávaly v lehkém větru a pohřební průvod zalilo právě v okamžiku, když opouštěl náves, svými paprsky raní slunce. V čele kráčel kněz v natažených rukou třímaje zlatou urnu. Po jeho boku a někdy spíše půl kroku před ním, vzpřímeně kráčela Xena z Jihu a na sametové podušce v jejích rukou spočívaly zbytky Bevierova roztříštěného svatého meče. Za touto nesourodou dvojicí kráčeli Bevierovi nejbližší přátelé Barbaross a Reginald a za nimi sultán Sindibád s chotí. Pak vyslanci několika králů, vévodů a markrabat. A za nimi pak další přátelé a hosté i lidé úplně cizí, které do Temných Slatí přilákala jak Bevierova sláva tak i Reginaldova neúnavná propagační činnost. Mezi prostými lidmi na konci průvodu kolovala zaručená zpráva, že mezi urozenými hosty se skrývají dokonce i draci, ale jak válečník v bronzové zbroji tak i velmož ve zlatém hávu by tuto informaci rozhodně popřeli. Pestrou směsici lidí a charakterů doplňovalo několik bardů a kejklířů. Průvod se pomalu ubíral ke kapli nad městem. Barbaross musel do Reginalda několikrát strčit loktem, protože bard samým nadšením nad tím, jak se mu vše daří, téměř tančil. Konečně kněz vystoupil na schody před vchodem do kaple a otočil se čelem k davu. Vysoko zvedl urnu s popelem a ta se zaleskla v paprscích slunce. Kněz mluvil dlouze a dojímavě. Jeho hlas se klenul nad ztichlým davem až do okamžiku, kdy Xeně došla trpělivost. Bojovnice pružně vyskočila na schod, odstrčila nebohého kněze a vztyčenou paží umlčela reptající dav.
”Doufám, že bude mluvit svojí řečí, jak jsem jí prosil.” Zašeptal Reginald nervózně Barbarossovi. ”Byl bych nerad, kdyby nějaká nevhodná zmínka o Bevierově přízni Pánovi orlů, měla pokazit jeho neposkvrněnou pověst rytíře církve.” Xena otevřela ústa a …. ” Salah al akman ….” Dav se při zvuku neznámého jazyka zavlnil, ale Reginald nezaváhal, vyskočil ke Xeně a začal tlumočit. Na závěr své řeči Xena vytasila svůj scimitar a zvedla ho vysoko nad hlavu. To se všem přítomným líbilo a za okamžik se celý zástup blýskal tasenými zbraněmi. ”Sláva Bevierovi! Nikdy na něj nezapomeneme!” Dokončil Reginald svůj překlad a seskočil zpátky k Barbarossovi. Scéna kolem kaple teď připomínala spíše bitevní vřavu, než vznešený pohřeb. Muži tloukli svými zbraněmi v náznaku šermu a někdo dokonce začal do vzduchu střílet ohnivé koule. Reginald vesele halekal a jenom doufal, že si Xena nevšimla, že její slova : Jeho pán, Orlí král, přeložil jako : Jeho dobrý bůh.
Konečně vše utichlo a kněz uložil zlatou urnu na bílý oltář v kapli. Xena tam uložila úlomky meče a dav před kaplí poklekl, aby vzdal poslední hold padlému rekovi. Ještě poslední píseň a potom už Bevierovi nejbližší přátelé v kapli osaměli, jak se ostatní hosté horempádem hrnuli k bohatě prostřeným stolům na návsi v Temných Slatích.

Noc už potemněla a měsíc plál jako rybí oko. Močál byl mrtvě tichý. Ani žába nezakuňkala, ani pták se nepohnul. Močálem se míhal zlověstný stín. Cáknutí. Tlumené zavrčení. A dusot těžkých kroků, které nesly bestii blíž a blíž k svátečně osvětleným Temným Slatím.

Reginald nemohl spát. Snad to bylo přemírou vína, snad přemírou vzrušení, ale nakonec se vymotal z propocených sametových potahů, oblékl se a vyšel ven ze svého domu. Jeho nohy ho bezmyšlenkovitě nesly přímo ke kapli nad vesnicí. Když došel až k otevřeným, umně tepaným dveřím, uviděl, že nebyl jediný, koho této noci míjel zdravý spánek. V kapli klečel Barbaross a vypadalo to, že se modlí. Reginald stál chvíli mlčky u dveří. Potom vstoupil dovnitř a poklekl vedle svého přítele. Mlčeli a vzpomínali na Beviera. Na okamžiky kdy jim teklo za krk, kdy mrzli v závějích, kdy obklopeni rozličnými nepřáteli bojovali o holý život. Tam všude jim stál věrně po boku. Za nějakou dobu začala Barbarosse tlačit kolena a tak se zvedl. Když viděl, že je Reginald ještě ztracen kdesi hluboko ve svých vzpomínkách, mlčky vyšel ven, rozhodnut, že na něj počká před kaplí. Po chvíli mu ale začala být zima a tak vyrazil do vesnice napřed.
Reginald ještě hodnou chvíli klečel a když se potom napřímil všiml si, že urna stojí mimo střed oltáře. Uchopil ji tedy a pečlivě ji srovnal přesně doprostřed mramorové desky. Ustoupil dva kroky a polohlasem řekl: ”Budeš mi chybět, příteli.”
”Ne nadlouho, brzy se opět shledáte!” Zaznělo najednou tiše ode dveří. Bard se otočil, ale nikoho neviděl. Asi nějaký vtip, pomyslel si a křikl tím směrem: ”Barbarossi? To jsou hloupé vtipy!” Žádná odpověď. Ještě chvíli naslouchal, ale pak se uklidnil a znovu se obrátil k oltáři. V té chvíli se zezadu ozvalo zlověstné zachrčení a zvuky kradmého pohybu. Teď už nebylo pochyb, někdo tu je! Reginaldovi se vlasy zježili hrůzou. Cítil jak mu po zádech stéká studený pot. Pomalu se nadechl a pak znenadání rychle otočil. Prázdným vchodem na něj lhostejně hleděly hvězdy a nikde nebylo ani živáčka. Než si stačil oddechnout vykoukl zpoza černého mraku měsíc v úplňku a jeho bílé světlo studeně ozářilo potemnělý vnitřek kaple. V jednom z rohů se tam krčil obrovský černý stín. Reginald hmátl po dýce a jeho potem zvlhlá dlaň mu sklouzla po jilci. Viděl obrovské krví podlité oči, svalnaté tělo a strašlivé zuby a drápy. Ozvalo se další tlumené zavrčení a vlkodlak vykročil směrem ke strnulému pánovi z Temných Slatí. Reginald se konečně probral k životu a jak bylo v nebezpečí jeho zvykem, strašlivě zaječel. Vlkodlak skočil a muž instinktivně bodnul dýkou proti jeho břichu. Zasáhl, ale čepel dýky neškodně sjela po vlkodlakově kůži aniž na ní zanechala sebemenší stopu. Jakoby si jenom hrál, mávl vlkodlak líně prackou. Reginald obloukem přeletěl místnost a zády narazil do oltáře. Zůstal sedět a jen rukama zoufale šátral po zemi ve snaze najít dýku, kterou při dopadu upustil. Vlkodlak znovu zavrčel a pak řekl tichým lidským hlasem ”Teď zemřeš” A vykročil k němu. Reginlad zoufale znásobil své úsilí, ale jediné co nahmatal byla urna, kterou náraz jeho těla srazil dolů z oltáře. Kdybys tu tak byl, blesklo bardovi hlavou, když sevřel urnu v dlani. Vlkodlak se blížil a cokoliv bylo lepší než prázdné ruce. A tak se stalo, že mu Bevier ještě naposledy zachránil život. Když už byl vlkodlak téměř na dosah, ohnal se Reginald urnou po otevřené mordě. Mocné čelisti se sevřely a jako nic ji rozdrtily na kousky. Vysypal se popel a obluda na chvíli strnula. Potom vlkodlak strašlivě zařval a Reginald zavřel oči v očekávání smrti. Když oči zase otevřel, uviděl svého protivníka, jak se v křečích svíjí na zemi a strašlivě vyje. To mu dodalo odvahy, a tak se začal pomalu sunout k východu. Už skoro uvěřil, že to dokáže, když se k němu otočily dvě zvířecí oči stažené bolestí. Vlkodlak se pomalu vztyčil na čtyři a přemáhaje bolest z popáleného hrdla se začal sunout k vyděšenému Reginaldovi. V té chvíli se do otevřených dveří kaple vřítil Barbaross s vysoko zdviženým mečem. Nestvůra nestačila zareagovat. První rána jí dopadla na hlavu, druhá na hřbet. Vlkodlakovi se rozjely nohy a on se rozplácl v prostřed kaple. Barbaross se nad ležícím nepřítelem rozkročila a potom mu plavným sekem oddělil hlavu od trupu. Zadní nohy bestie ještě chvíli drásaly podlahu, než vlčí muž znehybněl. Barbaross si otřel pot z čela a otočil se k Reginaldovi, který ležel u dveří a bylo mu zle strachy.
”Co se tu proboha stalo?” Zeptal se potom a aniž zasunul meč prohlédal pozorně všechna temná zákoutí kaple.
”Musel tu na mne číhat. Vlkodlak v Temných Slatích. BRR!” Reginald se otřásl. ”Vrazil jsem mu do tlamy Bevierovu urnu a on jí rozlouskl jako ořech.”
”Viděl jsem to,” odvětil Barbaross, ”ale rychleji jsem už běžet nemohl, byl jsem až pod kopcem, když jsem tě uslyšel řvát o pomoc.”
Barbaross pomohl svému příteli na nohy a přitom si ho pozorně prohlédl.
”Jsi dítě štěstěny, nikde ani škrábnutí.”
”No taky mám dost silný hlas, když jsi mne slyšel až pod kopcem. Pojď půjdeme se napít na moje znovuzrození.” A Reginald rychle vyšel ze dveří, aby venku zjistil, že se Barbaross zdržel v kapli. Nahlédl tedy zpátky a uviděl rytíře, jak si prohlíží zbytky urny a smetá popel na hromádku. ”Nechej to být, vytáhneme ven tu mršinu a zavřeme dveře. Ráno sem zajdu a nametu popel do nějaké vhodné nádoby, ve které ho uchovám, než z Heliopolisu přivezou novou urnu.” Řekl Reginald nápadně napnutým hlasem. Barbaross na něj úkosem pohlédl, ale pak se beze slova zvedl a chytil obludu za zadní nohy. Společně pak vyvlekli tělo před kapli a skutáleli ho do křoví. Cestou do vesnice Reginald zhluboka vdechoval vlhký noční vzduch. Barbaross kráčel mlčky po jeho boku a vypadalo to, že nad něčím usilovně přemýšlí. Byli asi v půli cesty do vsi, když se Barbaross zastavil, položil Reginaldovi ruce na ramena. Pohlédl mu zpříma do očí a řekl:
”Víš proč jsem si prohlížel zbytky té urny? Zajímalo mne, proč ten vlkodlak tak řval bolestí, když ji rozkousl. Chvíli sem si myslel, že ti snad přišel na pomoc Bevierův duch, ale teď už vím, že v tom nebylo zhola nic nadpřirozeného. Budeme si oba raději myslet, že vlkodlaka popálila proto, že byla posvěcená. ” Tady udělal rytíř dramatickou pauzu a ještě pevněji stiskl ramena ošívajícího se barda: ”Protože v opačném případě bych se příteli nemohl zbavit dojmu, že ta velice drahá zlatá urna, byla ve skutečnosti z pozlaceného stříbra.”

Marvin 2002