Nejsilnější kouzlo
„Vždy jednou za rok je ten čas,
Kdy propukne veliký hodokvas,
Pak kníže nás jasný a milý,
S všelikými pěvci změří své síly.
Pak střídají se písně a proplétají hlasy,
Až každičký strne při zvucích té krásy,
A než k noci se skloní světlo dne,
Náš moudrý pán o vítězi rozhodne.“
Píseň Luthiena Božského, dvorního pěvce vévody Johana Margburského
„Margburg jest malým vévodstvím na úpatí Kozích hor, jehož obyvatelstvo sebe převážně polní robotou zaopatřuje. Vévoda Johan tamo vládnoucí jest mužem přísným a vůli jeho protiviti-se v kraji neradno. Ač nátury prchlivé jako filantrop a hudební mecenáš v okolí též proslulý jest.“
Úryvek z pojednání O državách a rodech, svazek třetí
Štíhlý, sotva patnáctiletý chlapec zakončil svou píseň, poklekl a sklonil hlavu. Lidé tiše vydechli a poslední ozvěny čarokrásných tonů se pomalu vytratily mezi vysokými oblouky sálu. Nezmizely však docela. Jejich ozvěna dál zářila z každého obličeje. Tedy ne úplně z každého. Dvě tváře se od těch ostatních lišily. Zamračený obličej vévody a jako maska nehybná tvář nejvyššího komořího. Komoří, muž asi šedesátiletý, ale stále hrdě vzpřímený, napjatě pozoroval úzkou čáru vévodových pevně sevřených rtů. Znal dobře svého pána a tak už v duchu začal sestavovat plán nezbytných opatření. Potrestání Luthiena Božského patřilo mezi jedno z prvních. Kolikrát jen tomu hlupákovi opakoval jak důležitý je vhodný výběr soutěžících. A ne, panáček se někde opije a přivede sem takové nadělení. Proboha, kdyby ho alespoň varoval. Chlapec mohl třeba ztratit jen hlas, ne hlavu. Komoří pouze doufal, že Luthien neporušil jeho druhé přikázání, protože jestli má ten chlapec rodinu a nebo je nedej bože z významného rodu… radši ani nedomýšlet. Komoří cítil jak mu po zádech stékají krůpěje ledového potu. Konečně se vévoda pohnul a jeho rty se rozevřely. Komoří vzpřímeně očekával verdikt. Pokud má toho chlapce uvěznit, musí to provést rychle a s co nejmenším povykem. Nesmírně pomalu se koutky vévodových úst zvedly a komoří začal doufat ve svou šťastnou hvězdu.
„Výborně, výborně!!!“ Vykřikl vévoda a ta slova protrhla hráz ovací. Celý sál se naplnil voláním: „ Bravo a sláva.“ Muži tleskali a ženy plakaly. Ti co stáli nejblíže se snažili mladého umělce dotknout, ale mladý zpěvák stál nevšímavě v tom hluku a upřeně hleděl na vévodu.
„Kdo tedy zvítězil, pane!“ Zvolal mladý muž a hrdě pohlédl vévodovy do tváře. Jako kouzlem celý sál ztichl. Komoří s obavou pohlédl na svého pána a ten aniž se přestal usmívat mu pokynul rukou. Komoří pomalu vystoupil na vyvýšený stupeň před vévodovo křeslo. Vztáhl ruce k davu pod sebou a zvolal:
„Slyšte vůli vévody Johana. Vyslechli jsme tucet písní a teď seznáme, kdo vítězem se stal.“ Vévoda pomalu povstal a řekl:
„Ať předstoupí Marren řečený Topol a Jan Bezvousý, jež poslední píseň zpíval.“ Oba oslovení, mladík i vysoký černovlasý bard s houslemi, se propletli davem a stanuli vedle vévodova křesla. Komoří si z hrůzou uvědomil, že mladík se tváří stále hrději a vzpurněji. Odněkud ze zadu přiklopýtal k smrti vyděšený Luthien se zeleným myrhovým věncem a nešťastně se postavil vedle komořího. Ten ho sjel přísným pohledem a Luthien se ještě více přikrčil.
„Slyšte mé rozřešení dnešního souboje. Na třetím místě skončil Marren se svojí baladou o letní noci“ Sál propukl v jásot a Marren se radostně ukláněl na všechny strany. Vévoda však už pokračoval a tak sál utichl. „ Na druhém místě skončil Jan Bezvousý a musíme říci, že nás jeho balada o růži velice dojala. Je mladý a pokud bude více cvičit věříme, že se nám jednou vyrovná. Letos však ještě ne. Jsme však tak nadšeni jeho uměním, že se v jeho prospěch vzdáme ceny, která mu bude ve zlatě vyplacena.“ Sál opět propukl v jásot a vévoda se spokojeně posadil. Komoří však už věděl, že problémy jsou tady. V příštím okamžiku stál mladík proti vévodovy a ve tváři mu planuly veliké rozzlobené oči.
„Já Tvou volbu nepřijímám, pane! Je odporné být sám porotcem a přiznat si vítězství. Pohrdám Tebou! Vždyť všichni slyšeli, že jsem zpíval lépe.“ Vychrlil ze sebe mladík přeskakujícím hlasem. Komoří si povzdechl a pokynul veliteli stráže. Ten pokýval hlavou a ukázal dvěma gardistům u vchodu, kteří si začali ztichlým sálem razit cestu k mladíkovi. Vévoda je však zastavil mírným pohybem ruky.
„Všichni to slyšeli, říkáš?“ Zeptal se pak mladíka tichým hlasem.
„Ano, pane.“ Odvětil ten nebojácně. Na to se vévoda mdle usmál a komoří pochopil, že se schyluje k opravdu velikým problémům.
„Tak všichni, říkáš. Dobrá. Zeptáme se jich, abys netvrdil, že ovlivňujeme výsledky. A pokud tě vyhlásí vítězem, podvolíme se jejich rozhodnutí.“ Mladík užasle pohlédl na vévodu. Ten pokračoval hlasem přetékajícím zlobou.
„Ale, pokud potvrdí mé rozhodnutí, ty přijdeš o hlavu! Protože nikdo nesmí beztrestně zpochybnit moje soudy.“ Komoří, zkoprnělý hrůzou se pokusil něco namítnout, ale vévoda si ho nevšímal. Se zlověstným úsměvem se obrátil ke ztichlému sálu.
„Tak moji věrní dvořané, kdo z Vás si myslí, že jsem zpíval hůře než tento chlapec ať beze strachu vyjádří svou vůli zdviženou pravicí.“ Řekl a se zlým úsměvem pozoroval ztichlý sál ve kterém se nezvedla ani jediná ruka. Ticho trvalo několik mučivých chvil. Potom Lúthien omdlel a stráže se daly do pohybu.
-------
„Lúthiene, jsi nadutec, hlupák a ožrala. Smrdíš. Zpívat dávno neumíš a jako vyhledávač talentů jsi naprosto k ničemu.“
„Já ale opravdu nevěděl, že umí zpívat. On opravdu zpíval příšerně……“
„Mlč! Zklamal jsi moji důvěru. Myslím, že budu muset svému pánovi vyhledat spolehlivějšího služebníka!“
„Milost pane komoří milost……“
„Nebreč, je to nechutné. Voláš po milosti a co já, co naše vévodství? Ten chlapec je synem Carla z Hrazeného vršku. A ten zase přítelem a důvěrníkem Adorrského markraběte. Koho budeme prosit o milost až sem vtrhne Adorrská armáda?“
„Požádáme o pomoc císaře….?“
„Hňupe. Císaři záleží víc na vztazích s Adorrou než s Marburgem. Jediná šance je zabránit té popravě. Ale jak? Možná kdybych šikovně zahrál na vévodovu ješitnost tak by tu určitá naděje byla. Pro naše vévodství i pro tebe, pokud ti tedy zbylo alespoň trochu odvahy a rozumu.“
„Pane komoří, můj spasiteli. Všechno udělám, opravdu vše……“
„Lúthiene, ty vypitý ubožáku, přestaň slintat na mou ruku a ztrať se mi z očí!“
-------
Balada o přeudatných činech rytíře Beviera sklidila ohromný úspěch. Peníze na pódium jen pršely a potlesk nebyl k utišení. Reginald se spokojeně usmíval a významně mrkal, na pozoruhodně vyvinutou černovlásku usazenou u stolu nalevo od improvizovaného pódia. Znovu udeřil do strun a zazpíval krátký kuplet. To už bylo na diváky moc. Vtrhli na pódium a vyzvedli barda na ramena. Za neutuchajících ovací ho pak nosili sem a tam sálem. Natřásaný a nadhazovaný Reginald se rozhlížel po dívce, ale ta zmizela někde v davu. Chtěl se vytrhnout rukám, které ho držely, ale dav byl jako chobotnice. V tom se do hluku ovací rušivě vmísilo bouchání. Reginaldovi ten zvuk vadil a bouřlivé ovace ho začínaly zmáhat. Konečně se vysmekl svým ctitelům a rozhlédl se po původci bouchání. Ke svému znepokojení zjistil, že jím je stařec sedící stranou ve stínu, který hlučně povykuje a do rytmu tluče o stůl hákem na místě pravé ruky. Reginald se zahleděl do jeho sešlé tváře a ke své hrůze v ní spatřil karikaturu svých rysů groteskně pokřivených během času. Rozhodl se přijít té závodě na na kloub a začal se prodírat starcovým směrem. Dav ho ale opět pohltil. Cítil jak se na něho mačkají zpocená těla a nad tím vším znělo stále hlasitější bouchání. Pak upadl a dav se nad ním zavřel. Ležel v naprosté tmě, neuvěřitelně se potil a hlavou mu znělo neodbytné bouchání starcovy znetvořené pravice. Náhle uslyšel volat svoje jméno. Že by ten stařec? Pak se svět kolem rozplynul a Reginald otevřel oči. S úlevou seznal, že je ve své posteli. Dav, ovace a vše ostatní bylo pryč. Zůstalo jen neodbytné bouchání, které ho vyrušilo ze sna. Nebyl to však zvuk dřevěné nohy, ale rány na dveře. Rány a křik:
„Pane Reginalde, pane Redinalde, vstávejte!“ Reginald se posadil a hlavou mu projela prudká bolest. Krčmáři krčmáři, tvoje víno asi nebyl zvlaště dobrý ročník, řekl si v duchu. Nahlas však pouze zasténal.
„Kolik je hodin?“ V hlase podomka za dveřmi bylo cítit úlevu:
„Chvála bohu pane, už jsem měl strach, že se Vám něco stalo.“ Reginald si odkašlal a již o poznání zvučnějším hlasem pokračoval:
„Jestli je méně než poledne, uřežu Ti uši.“ Podomek rozpačitě zmlkl a Reginald pochopil, že je mnohem, ale mnohem méně. Konečně se podomek odhodlal k odpovědi:
„Popravdě pane je po rozbřesku, ale ten pán řekl, že pokud Vás nevzbudím, tak vyrazí dveře a to by se můj pán zlobil.“ Reginalda hostinského problémy příliš nezajímali a tak se raději zeptal kdo ho hledá.
„Nějaký moc nóbl pán.“ Odpověděl podomek. „Asi šlechtic a říkal, že je z Adorry.“ Jméno jeho rodné země Reginalda překvapilo, protože jen málo Adořánů jezdí do hlavního města císařství bez opravdu pádného důvodu.
„Jdi mu říct, že jsem hned dole a pošli mi sem umyvadlo s vodou. Taky nechej připravit snídani. A Vincku, na účet toho pána samozřejmě“. Podomek rychle přitakal a odběhl. Reginald si promnul čelo a s hekáním se postavil. Chvíli zamyšleně stál a potom vyndal ze skříně svoji šavli ve staré odřené pochvě.
-------
Sál hostince byl v tuto hodinu ještě prázdný, jen u nálevního pultu rozespale zívala žena hostinského. Nedaleko vyhaslého krbu seděl vysoký hubený muž v černé kožené vestě. Jeho šlachovité tělo bylo samé hrana a ze všeho nejvíce se podobalo stromu, který už dlouho odolává bouřím života. Vyhublému obličeji dominoval velký nos a rámovaly ho husté tmavohnědé neupravené vlasy. Muž zamyšleně hleděl na desku stolu na které bez povšimnutí vychládal pohár svařeného vína.
„Carle, příteli. Co Tě přimělo opustit Hrázovsko.“ Zvolal Reginald a široce se usmál. Muž u stolu se ztěžka zvedl a vykročil bardovi vstříc.
„Rád tě vidím.“ Řekl, ale jeho obličej zůstal vážný. Potom uchopil Reginaldovu ruku a pevně ji stiskl. Bard rozhodně nebyl malé postavy, ale návštěvník ho převyšoval nejméně o hlavu. Reginald zblízka pohlédl do známé tváře a uviděl v ní stopy mnoha probdělých nocí. Poodstoupil a seznal, že i ramena jeho přítele se ohýbají pod tíhou nějakého strašného břemene. Usedli tedy ke stolu a Carl začal vypravovat. Ještě než šenkýřka donesla snídani věděl už Reginald o tom, že se Jan, Carlův jediný syn, dostal do pěkné šlamastiky.
„Když zmizel nijak mne to neznepokojilo. Jan má totiž ve zvyku toulat se po lesích a skládat písně. Kolikrát zmizel i na týden. Po čtrnácti dnech jsem ale pocítil obavy a začal jsem ho hledat. Uběhl měsíc a po Janovi nebylo ani vidu ani slechu. Tehdy jsem pochopil, že se něco moc pokazilo a vyslal pacholky na všechny strany. Já osobně jsem zajel do Trollberku a tam se dozvěděl zajímavou věc. Jan tam strávil nějaký čas ve společnosti jakéhosi obtloustlého cizince. Stopa už ale vychladla a tak jsem se vrátil domů s nepořízenou. Dál jsem posílal jezdce a listy. Po Janovi pátrala i markraběcí armáda. Marně. Až jednou v noci na konci listopadu někdo zaklepal na bránu tvrze. Zapálili jsem pochodně a vyšli ven. Tam jsme uviděli tlustého muže. Vyděšeně se rozhlížel a za uzdu vedl neméně vyděšeného koně. Prý zabloudil v okolních lesích a honí ho vlci. Prosil o přístřeší. O žádné smečce lovící v okolí sice nikdo z nás neslyšel, ale pozvali jsme ho dál. U nás zákony pohostinství ctíme a člověka v nouzi nikdy nevyženeme. Nad druhým pohárem vína se vzpamatoval a prohlásil, že je slavný potulný pěvec. Ač jsme nenaléhali, vytáhl ze svého umaštěného vaku harfu a prohlásil, že nám musí zazpívat. Zpíval příšerně a i slova jeho písně byla neumělá. Když skončil, významně na mne pohlédl. To, že jsem nereagoval, ho znepokojilo a tak začal zpívat znovu totéž. Naléhavost v jeho pohledu mne přiměla naslouchat pozorněji. Nerozuměl jsem všemu, ale pochopil jsem, že zpívá o mém synovi, že je Jan v úzkých. Udeřil jsem na něj tvrdě. Nejdříve vzdoroval, ale potom se úplně roztekl. Líbal mi nohy a objímal kolena. Bylo to nechutné. Potil se, třásl a plakal. Prý za nic nemůže. Nakonec jsem z něj vydoloval celou pravdu. Přiznal, že je dvorní zpěvák Johana, vévody z Mungburgu a za mnou ho posílá jakýsi komoří Jinřich. Jan se tam u nich zúčastnil nějaké pěvecké soutěže a prohrál. Potom prý urazil vévodu a ten ho odsoudil k trestu smrti. Ten tlusťoch, ostatně jmenuje se Lúthien, prý společně s komořím prosili o milost pro mého syna, ale kníže odmítl ustoupit. Pouze odložil popravu o rok a prohlásil, že pokud se najde takový pěvec, který ho ve zpěvu předčí, tak mého syna propustí.“
Když Carl umlkl, Reginald se zasmál a vzal ho kolem ramen: „ A proč tedy smutníš můj příteli. Není nic jednoduššího. Hned tam zajedu a vévodu přezpívám, jsem přeci jedním z nejproslulejších bardů Starého světa.“ Carl však úsměv neopětoval. Setřásl Reginaldovu ruku z ramene a smutně řekl:
„Nepochybuji o tvých schopnostech, příteli a děkuji Ti za nabídku. Než ji přijmu, myslím, že bys měl vědět, že pokud neuspěješ, přijdeš o hlavu společně s mým synem. Dále bys měl zvědět, že porazit vévodu není tak jednoduché jak si myslíš. Pokud jsou mé informace správné, tak ho ještě nikdy nikdo neporazil a to soutěž ve zpěvu pořádá již desátým rokem. Jediným porotcem je totiž vévoda sám.“
-------
Celý týden si Reginald s Carlem lámali hlavy jak zachránit Jana před popravou. Nastěhovali se do velkého pokoje s krbem a u toho pak celé noci seděli a předháněli se v nápadech. V mihotavém světle plamenů se tu rodily plány jak jednoduché tak komplikované a někdy, zvláště z Reginaldovy hlavy, i poněkud fantasmagorické. Nakonec všechny zavrhli jako neproveditelné a byli zase na začátku. Po týdnu se konečně shodli a dva plány začali rozpracovávat do detailů. První z nich vymyslel Carl a Reginaldovi se moc nelíbil, protože v něm vystupoval jako návnada. Poměrně složitý plán spočíval v koordinovaném útoku skupiny najatých mužů na vévodovo vězení. Útok měl proběhnout během Reginaldova vystoupení, kdy měl v sále ztropit podobný výstup jako Jan a odvést tím pozornost stráží. Carl počítal, že Reginald se nakonec ztratí ve zmatku, který nastane, až stáže zjistí zmizení důležitého vězně. Reginald poměrně logicky namítal, že se mu nemusí podařit utéct, ale Carl ho odbyl tvrzením, že to zvládne.
Reginaldův plán byl založen na využití vévodovy ješitnosti. „Zazpívám mu takovou písničku o něm samém, že mne vyhlásí vítězem jen proto, abych mu jí zazpíval znovu.“ Tvrdil. Carl jeho nadšení nesdílel.
„Vévoda je nejvíce pyšný na svůj zpěv a pochybuji, že Tě po té, co mu zazpíváš o tom, že je nejlepší na světě, vyhlásí vítězem soutěže.“
„Tak zazpívám o jeho bohatství.“ Oponoval Reginald.
„Není bohatý.“ Odtušil Carl.
„Tak zazpívám o jeho válečných úspěších.“ Zkusil Reginald.
„Nikdy nevyhrál ani jednu bitvu.“ Ušklíbl se Carl.
„Tak zazpívám o jeho milostných úspěších a netvrď mi, že žije jako jeptiška.“ Řekl Reginald a zamračil se na Carla. „Prostě něco vymyslím.“
„Pro mne za mne dělej co umíš a já budu dělat totéž. Jenom nevím jestli by v Tvém případě nebylo lepší hledat nějakou čarodějnici, která by vévodu proměnila ve zlatou rybku.“
„Ve zlatou rybku?“ Vytřeštil oči Reginald.
„Protože potom by Ti musel splnit tři přání a vyhlásit Tě vítězem, by mohlo být jedno z nich.“ Řekl Carl a zaklonil se na židli. „Co blázníš!“ zeptal se, když viděl, že Reginald vyskočil. Ten chvíli stál se zavřenýma očima a pak řekl Carlovi: „Zopakuj to!“
„Co?“ zeptal se nechápavě Carl. „To o té rybce?“
„Jo! A pokračuj.“ Carl se ušklíbl, ale pokračoval:
„A až vévodovi narostou žábry a ploutve, splní nám tři přání.“
„To je ono. To je přesně ono! Něco podobného jsem teď nedávno slyšel. V souvislosti s nějakým pohárem. Kdybych si jen tak pamatoval, kdo mi to vyprávěl!“ Reginald se zamyslel. „No, projdu pár hospod a proberu to s přáteli, protože právě někdo z nich mi o tom povídal.“
Další týden Carl Reginalda moc neviděl. Bard se do jejich pokoje vracel většinou brzo po ránu a zmizel vždy hned jak připravil Carla o další peníze. Carlovi to nevadilo, mohl alespoň nerušeně pracovat na plánech přepadu Margburského vězení. Potom byla neděle a Reginald se objevil už z večera. Měl uválené šaty, kruhy pod očima, ale tvářil se vítězně. Za ruku vlekl chlápka podobně oblečeného i unaveného. Carl otráveně zvedl oči od plánů Margburského hradu rozložených na stole a uštěpačně pronesl:
„Reginalde, příteli, ty, zde a v tuto časnou hodinu?“
Místo odpovědi na něj Reginald vycenil zuby v něčem co snad mělo být vítězným úsměvem a postrčil dopředu svého kumpána. Ten žmoulal v ruce čapku s volavčím pérem a rozpačitě se usmíval.
„Tak mluv.“ Pobídl ho Reginald a svalil se na židli u stolu. Když Carl uviděl jeho až nechutně spokojený výraz, začal věřit, že snad přeci jenom něco zjistil. Nasadil tedy příjemnější obličej a přikopl neznámému židli. „Posaď se a spusť. Můžeš začít tím jak se jmenuješ.“ Mužík se opatrně usadil na kraji židle.
„Jmenuji se Orlando a jsem básník. Tady Reginald tvrdí, že by Vás mohl zajímat tendle ten Rubínový pohár.“ Vyhrkl a vyčkávavě se zadíval na muže za stolem. Carl pomalu přikývl a tak se mužík nadechl a pokračoval. Jak mluvil, jeho řeč se stávala sebevědomější a místy se i rýmovala. Carl ho poslouchal a jeho zaujetí rostlo. Když Orlandovi vyschlo v krku, nalil mu víno a když básník skončil, dal mu na cestu pět zlatých.
Když se Reginald vrátil do pokoje po té co šťastně se usmívajícího Orlanda vyprovodil na ulici, nalezl Carla nervózně přecházejícího po místnosti.
„Je to snad až příliš dobré na to, aby to mohla být pravda.“ Řekl Reginaldovi. Ten se místo odpovědi svalil na postel a zavřel oči.
„Říkám, že je to až moc dobré na …..“
„Já jsem rozuměl.“ Přerušil ho bard. „Znám Orlanda už dlouhá léta a on má opravdu přehled o většině bájných předmětů. Je to jeho specializace.“
Carl nechal učené slovo bez povšimnutí a dál se zabýval hlavně Rubínovým pohárem. „Orlando tedy tvrdí, že každý kdo se z poháru napije, splní tomu kdo mu pohár naplnil každé přání.“
„A já si myslím, že ví o čem mluví, byl totiž nějaký čas dvorním básníkem barona z Latie, Justinova otce. Ten rod je známý tím, že získal veliké bohatství v bojích proti nevěřícím a ten pohár prý pochází z Východu.“ Reginald se protáhl a dal si ruce pod hlavu. „A nemusím Ti snad zdůrazňovat, že většina kouzelných předmětů pochází zrovna odtamtud.“
Carl se konečně zastavil. „Dobrá, nic nezkazíme tím, když promluvíme s baronem Justinem. Třeba nám pohár prodá a nebo alespoň půjčí. Nevíš kde baronové z Latie sídlí, pokud se nepletu, tak to město bylo vypleněno Seveřany a teď je pusté.“
Reginald zívl. „Zítra to zjistím, mám nějaké kontakty v císařské kanceláři. A teď mne nechej vyspat. Moje maličkost i moje játra za sebou máme krušný týden.“ S těmi slovy se Reginald otočil ke stěně a usnul.
Druhý den bylo pondělí a Reginald se hned ráno vypravil do císařské kanceláře. Za hodinu byl zpátky a s očima navrch hlavy sděloval Carlovi, že baron z Latie právě dlí ve městě. Když to uslyšel, i Carl se po mnoha dnech usmál. Začínal věřit, že se osud konečně přiklání na jejich stranu.
-------
Reginald seděl v pokoji a čekal až se Carl vrátí od barona Justina. Dlouhé nohy v černých kamaších měl na stole a se soustředěným výrazem se houpal na židli. Na stole mezi studenými zbytky oběda ležela jeho loutna. Lezly po ní mouchy. Monotónní vrzání židle se mísilo s bzučením much ve vražedně únavnou kombinaci, která těžce pokoušela lehce opilou Reginaldovu mysl. Vrzly dveře, Carl vstoupil do místnosti a podrážděně se rozhlédl. Při pohledu na nedopitou láhev vína a loutnu opuštěně ležící na stole si povzdechl. Potom odepjal meč a se znechuceným výrazem ho hodil na postel.
„Když pozoruji Tvoje tvůrčí nadšení, tak mne napadá, že Rubínový pohár je naše jediná naděje.“ Řekl uštěpačně.
Reginald ovšem nemínil zůstat v defenzívě. „Vždycky když dobrovolně strkám hlavu do oprátky, tak mi není do zpěvu!“ Odsekl, založil si ruce na prsou a vyčítavě pohlédl na svého společníka. Carl jeho pohled ignoroval a sedl si na neustlanou postel. Na pokoj padlo ticho, rušené jen bzučením hodujících much. Po chvíli Reginald pochopil, že se omluvy nedočká a zeptal se Carla, jak pochodil. Odpověď mu vyčetl z tváře dříve, než Carl stačil promluvit.
„Neprodá ho?“
„Ale prodá.“ Ucedil Carl. „Rád ho prodá. Za pouhých deset tisíc zlatých.“
„A máme tolik?“ Zeptal se Reginald trochu naivně. Carlovi se vydral z prsou těžký povzdech.
„Milý Reginalde, pokud máš u sebe šest tisíc zlatých, tak to dokonce máme na hotovosti. Ale pokud ne, tak máme problém. Ne, počkej, omlouvám se, ale deset tisíc bych ze svého panství nevyždímal do konce roku ani kdybych své poddané odřel na kost mimořádnou daní“
Seděli v pokoji v pochmurném mlčení. Reginald dal přinést víno, ale ani to je nerozveselilo. Carl se bál o syna a Reginald o svůj život. Dokonce ho napadlo, jestli by neměl zmizet, ale věděl, že tohle neudělá. Nakonec se ze zoufalství zeptal, jestli by baron Justin pohár za něco nevyměnil. Carlova odpověď ho překvapila. Ihned vyskočil od stolu, objal nechápavě se tvářícího Carla a odběhl do šenku pro další láhev vína. Když se vrátil, Carl se už tvářil veseleji.
„Dle Tvého chování soudím, že víš kde najdeme ten Smaragdový meč?“ Zeptal se s nadějí v hlase Reginalda, který se soustředěným výrazem dobýval do láhve. Ten se však jen vesele zasmál.
„Jasně, že nevím, ale znám tu jednoho šikovného chlapíka, který vyrobí vážně cokoliv.“ Odpověděl a šťouchl do Carla loktem.
„Hned zítra zajdu do knihovny a najdu popis toho meče, ať ten majstrštyk trochu vypadá. No a pak ho vyhandlujem za Rubínový pohár“.
Slavili jeho plán až do půlnoci, dokud vínem zmožený bard neusnul uprostřed věty. Carl ho dotáhl na postel a sám také ulehl. Spánek se mu, ale dlouho vyhýbal. Převaloval se na posteli a uvažoval, zda má mít z čerstvého vývoje situace radost, nebo starost.
-------
Reginald nakonec strávil v knihovně plný týden, než se unavený a neskutečně zaprášený vrátil do hostince. Po té co se řádně najedl, sdělil nedočkavému Carlovi, že najít podrobný popis Smaragdového meče nebylo vůbec jednoduché a jejich jediné štěstí je, že on, Reginald, je takový pašák. Carl tuto důležitou informaci přešel taktním mlčením a spíše se zajímal o vzhled meče.
„Abych pravdu řekl, tak jsem o něm nikde nevyčetl nic konkrétního.“ Napínal ho ještě chvíli Reginald. „Snad jenom to, že jeho jilec by měl být zdoben smaragdy. To mne samozřejmě moc neuspokojilo a tak jsem hledal dál. Neuspěl jsem a tak mne napadlo podívat se do sekce s náboženskými texty. No a tam….“ Reginald se pro zvýšení dramatičnosti na chvíli odmlčel. „Tam jsem nalezl svitek popisující udatné činy sira Persiala, někdy se mu také podle místa původu říká posvátný svitek z Alexandrie.“ Reginald se napil vína.
„No a v tom svitku je psáno co?“ Zeptal se Carl nervózně. Na to Reginald položil pohár a vytáhl z váčku několikrát přeložený pergamen.
„Ty jsi ten svitek sebral?“ Zhrozil se Carl.
„Ne, opsal.“ Usmál se Reginald, odkašlal si a četl: “I nastal boj převeliký a lítý. Z tama i onama rojily se hordy pohanů. Byl to čas konce a zmaru, neboť i mnohá srdce přeudatná poklesla. Jen Persial se nezalekl byť psi nevěřícími zcela obklopen byl. I zvolal on hlasem hromovým a zamával mečem Smaragdovým, čepel jehož zeleně planula jak vlastním světlem. Blablabla – zbytek už není zajímavý“
„To je všechno?“ Zeptal se Carl. Reginald pomalu přikývl.
„A co teď?“
„Teď vyrazíme za jedním mým známým zbrojířem a necháme si na zakázku vyrobit ostrý meč, zdobený smaragdy.“ Odpověděl Reginald bez zaváhání.
A jak řekl, tak učinili. Výroba meče nebyla jednoduchá ani levná, ale když po měsíci Carl meč prvně uviděl, rozhodně nelitoval utracených zlaťáků. Meč byl nádherně zdobený a ostrý jako břitva. Reginald Carlovi vysvětlil, že zbrojíř při výrobě použil tajného rodinného postupu, který se jeho otec naučil od otroka se žlutou tváří, kterého kdysi vlastnil. Nejzvláštnější však byl fakt, že čepel meče ve tmě zeleně světélkovala. Jak to zbrojíř udělal nevěděli. Rozhodně to však bylo působivé a baron Justin dalšího dne ani chvíli neváhal. Máchl několikrát mečem ve vzduchu, podíval se jak meč světélkuje a hned přikázal aby sloužící přinesli Rubínový pohár. Pohár vypadal vedle meče jako chudý příbuzný - byl malý, zašlý a jen řídce zdobený rubíny. Reginald ho pečlivě prohlédl a spokojeně na Carla kývl, neboť právě tak mu pohár Orlando popsal. Carl s Justinem si plácli a výměna byla dokonána.
Hned jak se vrátili do hostince, začali Reginald s Carlem vše chystat k brzkému odjezdu. Nevěděli, že zatímco překotně balí své věci, stejně horečná aktivita panuje i v domě barona Justina. A protože to osud tak chtěl, vyjížděly nazítří za rozbřesku z městských bran dvě družiny. Jedna branou západní, druhá východní. V čele destičlené karavany mířící na západ jel zachmuřený Carl a po jeho boku Reginald, který úzkostlivě skrýval pod pláštěm Rubínový pohár. Jezdci jako šedé přízraky projeli dvě vesnice a zahnuli na sever, kde vzdáleno několik dnů jízdy po císařské silnici leželo město Marburg.
Východní branou toho rána vyjela asi dvacítka vojáků v barvách barona Justina. Sám baron jel v čele svých jezdců, byl v plné zbroji a jednou rukou neustále pevně svíral prostou pochvu která ukrývala Smaragdový meč. Po boku mu cválal jeho kapitán a co chvíli vrhal na Justina ustaraný pohled. Příliš se mu nelíbil ani cíl cesty, ani nedočkavý baronův výraz. Sotva po míli cesty nevydržel, pobodl koně a srovnal jeho krok s ořem Justinovým.
„Můj pane, omlouvám se za svoji opovážlivost, ale nebyl Váš rodový pohár příliš vysokou cenou za meč pochybného původu?“ Zeptal se po té, kdy si asi třikrát odkašlal. Justin se na něj obrátil a odpověděl:
„Nebyl milý Bertráme. Žádná cena není dost vysoká za to, že po letech získám klid když konečně pomstím vraždu svého bratra. A mezi námi,“ v tom okamžiku baron spiklenecky ztišil hlas,“ se obávám, že náš rodový pohár je stále v bezpečí naší pokladnice. Ti pánové se totiž spokojili s jeho umnou napodobeninou.“ A Justin, nečekaje na odpověď, pobodl koně. Chtěl být sám. Bertrámova otázka mu připomněla palčivý důvod, proč nemůže najít klid. Vztekle zaťal pěsti. Jako dnes, znovu viděl to strašné ráno před deseti lety. Znovu stál na skále nad přístavem a znovu s hrůzou prožíval okamžik, kdy se z mlžného oparu halícího moře, vynořily temné stíny dračích lodí.
Jako přízraky klouzaly k pobřeží, kde se probouzelo malé pobřežní město Latia. Latia, kamenné město v bezpečné zátoce bylo nejsevernějším přístavem Císařství a již dvě stě let i s nejbližším okolím dědičným lénem Justinovy rodiny. Město, které toho dne přestalo existovat a už nikdy nebylo obnoveno. Lodě přirazily ke břehu a vyhrnuly se z nich houfy vysokých barbarů s vlasy barvy slámy. Přepad byl naprosto nečekaný. Za několik okamžiků hořely první domy a krví opilí útočníci se hnali ulicemi zanechávaje za sebou jen zkrvavenou spoušť. Teprve na náměstí se útočníci setkali s odporem, když jim cestu zahradilo padesát mužů místní posádky v čele s nejstarším baronovým synem. Barones Justin, čerstvě pětadvacetiletý, již pátým rokem sloužil v císařské armádě vědnost a proto ho vůbec nenapadlo utíkat. Postavil se raději do čela špatně vycvičených biřiců a vedl je přímo proti přesile. Justin si ještě dnes přesně vybavoval, jak vznešeně jeho bratr vypadal. Jeho nadšení ztrhlo zoufalé vojáky, kteří v pevně sevřeném klínu štítů tvrdě udeřili na neuspořádané skupinky útočníků a umožnili tím mnoha lidem uniknout ze smrtelné pasti. Už se zdálo, že nenadálý odpor útočníky zaskočil, ale ti se po chvíli znovu zformovali a zatlačili Jeanovi vojáky ke zdi radnice. Tam se nakonec poslední přeživší zabarikádovali. Justin bez dechu sledoval strašnou scénu, která následovala. Jeho bratr, jistý si marností dalšího odporu, vyšel před radnici s bílou vlajkou. Po chvíli dohadování s vůdcem nájezdníků se otočil a něco zavolal. Na to zavolání vyšel asi tucet zbylých vojáků, kteří složili zbraně. Potom se seřadili a vyrazili směrem k jihu, uličkou, kterou jim mezi sebou neochotně udělali Seveřané. Justinovi spadl kámen ze srdce. Právě se chystal vyskočit na koně, když zahlédl pohyb a záblesk. Zíral dolů a v hrůze nevěřil vlastním očím. Seveřané se bez varování vrhli na neozbrojené baronovi vojáky a rozsekali je na kusy. Justin viděl svého bratra jak cosi křičí, viděl i meč jež ho proklál. Jean padl na kolena, a vyčítavě pohlédl do očí barbara který se napřahoval k smrtící ráně. Ta však nedopadla. K Jeanovi přistoupil seveřanský náčelník a zdviženou pravicí svého muže zadržel. V Justinově srdci se vzedmula vlna naděje. Seveřan pomalu uchopil Jeana za bradu a podíval se mu do tváře. Potom rychle ustoupil a jediným rozmáchlým sekem mu uťal hlavu. Víc už Justin neviděl, protože omdlel.
Obraz bratrovy hlavy padající do prachu pak Justina probouzel ze snů a bral mu chuť k jídlu, pití i životu. Pro něj cvičil s mečem až se mu na dlani dělaly krvavé puchýře. Ten obraz mu vzal klid a hnal ho po stopě vysokého severského náčelníka. Zjistil jeho jméno a pak i místo odkud Swen Ulafsson pochází. Jako dvacetiletý byl Justin poručíkem armády, která se utkala se seveřany v několika zuřivých bitvách, ale Swena nepotkal. Až před dvěma lety se na něj usmálo štěstí. Zjistil, že Swen zabil v souboji syna jiného náčelníka seveřanů. A protože tento muž byl mocnější než Swen, musel on i se svými lidmi odejít do vyhnanství. Chvíli se toulali nehostinnou pustinou až se konečně s tichým souhlasem Císaře se usadili na kamenitém pruhu pobřeží na severní hranici Císařství. Justin vypátral mělký záliv ve kterém si Swenovi muži založili vesnici. Hned potom hnal Justin koně do sídelního města, aby zjednal spravedlnost. Marně. Spravedlnost zůstala hluchá a slepá. Chvíli trvalo, než pochopil. Swen je pro císaře důležitý spojenec a císař mu ho nikdy nevydá. Vydal se tedy za Swenem na vlastní pěst. A byl by toho dne zemřel, protože pouhou náhodou včas zjistil, jak skvělý je Seveřan bojovník. Musel uznat, tehdy musel uznat, že na něj nemá. Ale dnes, dnes je jeho den. Kdo? Kdo na světě se může postavit Smaragdovému meči, vedenému odhodlanou rukou? Justin se napřímil se v sedle. Již brzy se chladná zem napije horké Swenovi krve. Vojáci kolem něj jeli mlčky a na rozdíl od barona je příliš netěšila vyhlídka vstupu na území obývané severními barbary. Justin je ale ignoroval, zcela ovládnut pocitem, že hodina jeho pomsty se konečně blíží.
-------
Velký sál Margburského hradu byl plný dvořanů, kteří se těšili na zábavnou podívanou a ctihodný měšťan Weiss se mačkal mezi nimi. Hudbě příliš nerozuměl a ani se mu zvlášť nelíbila, o to více se vždy dobře bavil při pohledu do tváří poražených vyzyvatelů. A dnešní kandidát byl opravdová lahůdka. Známý umělec, hrozí mu poprava a navíc se od počátku chová komicky. Dal vévodovi pohár a trval na tom, že si s vévodou musí připít. Vévoda odmítl a zazpíval svou píseň. Když dozněly očekávané bouřlivé ovace, pokynul svému soupeři ať nyní i on předvede své umění. Ten se k pobavení davu i měšťana Weisse znovu vytasil se svým pohárem a jal se květnatě vysvětlovat, proč by si s ním měl vévoda připít. I Weiss se smál, když vévoda opět odmítl. Byl zvědav jak neobvyklý večer dopadne.
Vévoda se tvářil neústupně a Reginaldovi, svírajícímu pohár plný vína, se udělalo nevolno. Tak, tady končí můj život, pomyslel si. Vše bylo marné, hledání poháru i výroba meče. Všechno nakonec zhatí vévodova tvrdohlavost. I Carl pochopil, že se věci kloní k horšímu a tiše se vytratil ze sálu, aby dal rozkazy připravenému oddílu žoldnéřů.
„Ne, Tvému neobvyklému přání nevyhovujeme. Napijeme se na Tvé zdraví až po té co vyslechneme Tvoji píseň.“ Řekl vévoda rozhodně. Reginaldovi, kterému po zádech tekly celé potoky ledového potu, se podlomila kolena. S obtížemi polkl. Volnou rukou se mimoděk dotkl krku, jako by se chtěl přesvědčit, že má hlavu ještě na svém místě.
„Hraj, čekáme.“ Pokynul mu netrpělivě vévoda. Sál v očekávání ztichl. Reginald si jazykem přejel přes okoralé rty v marné snaze je navlhčit. Potom opatrně postavil pohár na nízký stolek a nekonečně pomalým pohybem pozvedl loutnu. Přimhouřil oči a zkusil jeden rozechvělý tón, jen aby se ujistil, že se strachy staženým hrdlem se opravdu zpívat nedá. Nervózně se usmál a nechal loutnu klesnout. Vévoda se zamračil a pokynul strážím. Reginald zbledl. Jeho vyděšené oči zmateně těkaly po místnosti plné cizích tváří. Carla nikde neviděl a cítil, že ho odvaha definitivně opustila. Ještě jednou pozvedl loutnu, ale jeho hrdlem se opět neprodrala ani hláska. Vévoda se samolibě usmál a spokojeně pozoroval stráže, které se nezadržitelně prodíraly směrem k pódiu. A v tom okamžiku, kdy se všechny naděje hroutily, přišla pomoc z toho nejméně očekávaného směru. Nejvyšší komoří přistoupil k boku svého pána a něco mu pošeptal.
„Cože!“ Vykřikl vévoda a zamračil se na svého vazala.
„Říkám, že vzhledem k Vašemu pověstnému umění, je vlastně již teď odsouzen na smrt.“ Zopakoval komoří polohlasem. Dvořané v doslechu nastražili uši. Schylovalo se k něčemu zajímavému.
„No to je asi pravda. Samozřejmě. Ale proč to říkáš?“ Zeptal se vévoda komořího o poznání vlídnějším hlasem.
„No a jako odsouzený k smrti, má tento odvážlivec, protože i jenom Vás vyzvat si při Vaší pověsti žádá nevšední odvahy, teoretický nárok na poslední přání.“ Vévoda se zatvářil pochybovačně a tak komoří rychle pokračoval a znatelně zesílil hlas.
„A pokud je tímto jeho přáním, aby mu Vaše milost připila na zdraví z tohoto poháru, tak si myslím, že by Vaše milost, dojata ušlechtilými pohnutkami, které vedly tuto odvážnou duši k tomu, aby se ve jménu přátelství vystavila takřka jisté smrti, mohla tomuto přání vyhovět.“ Kancléřův hlas zněl jako tóny harfy, když starý politik zkušeně hrál na struny pýchy a ješitnosti svého pána. Ve vévodově mysli se svářili protichůdné pocity. Jeho neústupnost mu velela trvat na svém, ale jeho ješitnost a pýcha jí umlčely. Vévoda pohlédl do dychtivých tváří naslouchajících dvořanů, široce se usmál a řekl:
„Jsme opravdu jati ušlechtilými pohnutkami tohoto muže. Naše autorita se protentokrát před nimi skloní a já vyhovím jeho přání.“ Dvořané propukli v jásot a sálem se rozlehl frenetický potlesk. Stráže se zastavily, ale zůstaly v pohotovosti na půli cesty k pódiu. Ten hejsek v úzkých kamaších jim stejně neunikne. Reginaldovi se úlevou zatočila hlava, ale rychle se vzchopil a podal vévodovi pohár. Ten ho s úsměvem přijal, pokynul jím bardovi a pozvedl ho ke rtům.
-------
V přibližně stejném okamžiku kdy Reginald podal vévodovi pohár, pochopil baron Justin, že jeho pečlivě připravený plán se neodvratně zhroutil. Všude kam jeho oko dohlédlo se pohybovaly skupinky Seveřanů a obkličovaly tábor jeho mužů. Podle plánu měla družina dojet až na dohled Swenovy vesnice a herold ho měl veřejně vyzvat na souboj. Seveřan je ale předešel a přijel i se svými muži zjistit, kdo vstoupil bez pozvání na jeho území. Z mlhy se vynořovali stále další bojovníci v rohatých přilbách. Bylo zřejmé, že Seveřani mají nejméně desetinásobnou převahu. Justin pochopil, že pokud něco nepodnikne, a to velmi rychle, dojde nevyhnutelně k masakru. Pozdvihl tedy Smaragdový meč a zvolal silným hlasem směrem k armádě, která již zcela obklíčila tábor:
„Swene Ulafssone. Volám Tě já, baron Justin. Proč by měli zbytečně umírat nevinní muži, když spor leží mezi námi. Swene, slyšíš mne.“ Houfem nepřátel se do popředí prodral plavovlasý obr v kovem pobité kožené zbroji. Široce se rozkročil a zvolal směrem k Justinovi:
„Slyším tě, ty malý pse. Co mi tedy navrhuješ?“ I baron Justin vystoupil do popředí a zvolal:
„Souboj. Souboj velitelů. Když zvítězím, nechají nás Tvoji mužové odejít. Když zvítězíš ty, vzdají se Ti mí muži bez boje!“ Swen se smíchem otočil ke svým mužům. Smál se až se prohýbal v bocích a Justin vzteky sevřel jilec svého meče tak, až mu zbělely klouby na ruce. Teprve když se dosyta vysmál, uznal ho Swen za hodného odpovědi.
„A proč bych to měl udělat pse. A neříkej mi žádnou Vaši jižanskou pohádku o ušetření životů. My – totiž - boj – milujeme!“ Konec věty zařval a ostatní seveřané se rozeřvali v odpověď. Navíc ještě tloukli meči do štítů. Z toho pohledu šla hrůza a mnoha Justinovým mužům poklesly zbraně. Proto baron neotálel, udělal několik rychlých kroků směrem k nepříteli a křikl ostrým hlasem:
„Nařeknu Ti žádný důvod proč to máš udělat, ale stačí jeden jediný proč to udělat nechceš: Jsi zbabělý bastard a bojíš se že zemřeš!“ Sotva jeho slova dozněla, padlo na okolí ticho. Seveřané umlkli a jejich skupinkami se neslo pouze tiché mručení, když plni očekávání hleděli na svého náčelníka,. Swen zrudl v obličeji, jak se téměř zalknul vzteky. Tak moc ho nikdo už roky neurazil. Zahodil štít a ukázal na Justina.
„Dobře, ať je po Tvém, mrtvolo. Jestli prohraješ, Tvoji muži se vzdají, jestli vyhraješ, můžete jít.“ Justin pomalu přikývl a vykročil Seveřanovi vstříc. Ten zařval a vrhl se na něj jako rozzuřený býk. Justin se přikrčil a nastavil mu do cesty obouruč držený Smaragdový meč.
-------
Vévoda se zhluboka napil z nabízeného poháru, pohodlně se usadil a pokynul Reginaldovi. Reginald udeřil do strun a začal zpívat. Byl bez sebe štěstím, že bude žít. Ve svém opojení si ani nepřipouštěl jiný výsledek než vítězství. Jeho hlas se klenul do závratných výšek a v mžiku padal do ohromujících hloubek. Text písně byl vtipný a rýmy umné. Lidé v sále nejprve utichly, ale potom se strženi krásou přednesu začali přidávat k melodickému refrénu. Za chvíli zpíval celý sál. Carl uslyšel Reginaldovu píseň otevřeným oknem. Hned pochopil, že se věci pohnuly správným směrem, protože Reginadl zpíval uvolněně a beze strachu. Zastavil proto útok a rozeběhl se do sálu. Nestihl to však dost rychle. Byl teprve v půlce schodiště, když píseň umlkla a hradem se rozlehl bouřlivý potlesk. Ovace nebraly konce. Carl proběhl dveřmi do síně právě v okamžiku, kdy vévoda vyhlašoval Reginalda vítězem. Nebyly v tom žádné čáry, ale jen jeho uvolněný a sebevědomý výkon, který vévodu donutil poprvé v životě zapochybovat o své dokonalosti. Carl se unaveně opřel o jeden ze sloupů a se slzami v očích naslouchal vévodovi, který právě vyhlašoval prominutí trestu jeho synovi.
-------
A dalo by se říci, že osud toho dne rozhodně oplýval smyslem pro humor, protože ve stejném okamžiku, kdy lidé zdvihly Reginalda na ramena a vynesli ze sálu, zvedli vojáci na ramena i svého vítězného barona Justina Byl si tak jist svým kouzelným mečem, že se Swena nezalekl a po krátkém boji mu jediným rázným sekem usekl jeho zrzavou hlavu.
Marvin srpen 2003