Northorijská válka o nezávislost
Válka o samostatnost, jak jí nazývají obyvatelé Jižní Northorie, či vzpoura v provincii Northoria, jak je popisována dějepravci v Heliopolisu, byla prvním střetnutím obrovského válečného konfliktu, který dnes označujeme jako Války Milénia. Konflikt v Northorii byl sice v porování s ohromnými a tragickými událostmi poměrně nevýznamný, ale jeho důsledky jsou přesto stále patrné. Vedl totiž ke vzniku království Jižní Northorie, jak je obnovené toriánské království na území asi tří čtvrtin bývalé Northorie dnes nazýváno. Vznikla tak také nová a velice horká hranice mezi Vendétským Západním Císařstvím a toriánskými státy na Jihu. Navíc se dá na tomto konfliktu výborně dokumentovat role elfů v ranné fázi konfliktu.
Původně se zdálo, že povstání vypuklo na jaře roku 1001 spontánně. Zpočátku se jednalo spíše o rolnické a chudinské bouře. Až ve druhé fázi, když vzbouřenci dosáhli dvou překvapivých vitězství nad císařskou armádou se k rebélii, jak byla tehdy obecně vzpoura nazývána, přidali i zástupci toriánské šlechty v čele s Konrádem z Dubiny. Císařská armáda vedená neschopným velitelem Oswaldem von Grunburk byla příliš rozdrobena a proto se nevzmohla na rozhodný odpor a pouze ustupovala. Když v květnu stanula vzbouřenecká armáda pod hradbami hlavního města Borogradu, nalezla je hájené jen nepočetnou posádkou. Vzbouřenci zahájili nepříliš rozhodné obléhání, ale i to stačilo. Za hradbami vypuklo povstání, brány byly otevřeny a císařští se stáhli do Horního hradu. Konrád z Dubiny vjel triumfálně do města a na Velkém rynku prohlásil Northorijské království za obnovené. Lid v ulicích slavil, boural sochy císařů a bohužel došlo i k rabování majetku a násilnostem na místní poměrně početném vendétském obyvatelstvu. Pánovi z Dubiny a ostatním šlechticům se sice podařilo silou nastolit pořádek, ale došlo tak k první roztržce mezi vůdci povstání, kdy na jedné straně stanula šlechta a na straně druhá měšťanstvo a chudina.
K pravé roztržce však došlo až v době, kdy císařská posádka Horního hradu, výměnou za volný odchod, vydala tuto pevnost do rukou povstalců, čímž zmizel poslední důvod k jednotě. V následujících dnech se pohádal v podstatě každý s každým. Šlechtici se mezi sebou hádali o to kdo z nich bude králem a dohromady se hádali s vůdci měšťanů a chudiny, zda pokračovat v boji proti Císařství a nebo zda je již čas začít vyjednávat. Šlechtici byli v tomto bodě jednotní. Doporučovali opevnit Borograd, mobilizovat další armádu a začít vyjednávat s Císařstvím o podmínkách příměří. Měšťané nebyli v této otázce zcela za jedno, ale přáli si ve válce pokračovat alespoň do doby, než se podaří osvobodit celé území bývalého království. Vůdci chudiny naopak neústupně trvali na pokračování bojů a přenesení války na území Císařství. Dnes už víme, že byli k další válce ponoukáni svými elfími spojenci, kteří je jednak vyzbrojili a jednak jim jejich lučištníci významně pomohli v prvních bitvách proti císařským vojskům. Zde se naplno projevila politika elfů, kdy jejich akce dlouhodobě směřovali k destabilizaci lidských království na Západě kontinentu. Výsledek rozmíšek byl tragický. Vojsko složené ze špatně vycvičené chudiny a několika kumpanií žoldnéřů odtáhlo na sever, kde bylo v bitvě u Pustého brodu rozdrceno císařským maršálem Ivanem Hrozným. Šlechtici zvolili novým králem málo známého a málo schopného šlechtice Marvana ze Starých Luk a Konrád z Dubiny uraženě opustil Borohrad aby se vrátil se na své rodové panství. Po jeho odjezdu se sice situace v Borohradu zklidnila, ale brzy se věci pohnuly špatným směrem. Ivan Hrozný zvítězil ve dvou dalších bitvách a konečně na konci července oblehl Borograd. Hradby však byly tentokrát hájeny odhodlanými muži a tak Borograd prvním šturmům odolal.
Ač byl Borograd dobře hájen o zbytku země se to samé říci nedalo. Císařští pronikly hluboko na Northorijské území a cestou na hlavu porážely narychlo zverbované armády šlechticů i vojska chudiny. Zdálo se, že rebélie nebude mít již dlouhého trvání. Naštěstí pro Nothorii se vrátil Konrád z Dubiny. Opustil své panství a s celou svou armádou vytrhl proti císařským, které dokázal v několika bitvách porazit. Paradoxem je, že ač významně přispěl k záchraně Northorie o své panství nakonec přišel. Kolem Konráda se shromáždila celá zbylá armáda rebelů a hotovila se k rozhodující bitvě. Ta se proměnila v katastrofu, když morálně nalomené voje začaly prchat ledva nad obzorem spatřili zástavu maršála Hrozného. Jejich ústup se zastavil až u malého města Skalice. Zde se vojsko zastavilo a začalo se chystat k poslední bitvě. Sem také přijela lady Jane a byl to nesporně jeden z důvodů následného udatného až zoufalého odporu Northořanů. Druhým vážným důvodem byl pád a kruté vyvraždění Borogradu. Ivan Hrozný tak sice udělal čest svému jménu, ale na druhou stranu proti sobě popudil veřejné mínění a dal Jane do rukou významný argument k pozvednutí morálky jejích mužů. Teror v Borogradu navíc podnítil k akci až do té doby váhající Toriánce a na území Northorie vtrhly silné pomocné kontigenty Ancillu a Alvernu. Tím se válečné štěstí definitivně obrátilo a Ivan Hrozný byl zatlačen zpět až za řeku Moldavu. Podařilo se mu sice udržet Borograd, ale na další válečné akce už neměl dostatek sil. Odjel proto do Heliopolisu, kde se chystal požádat císaře o další posily a také o vyhlášení války Alvernu a Ancillu. Dříve než on však dorazily do hlavního města zprávy o nenadálém útoku Seveřanů proti hranici Wolfenlundu a také proti Vévodstvím. Chán Tremendu tak sice dodržel své slovo, že nenapadne Císařství, ale na druhou stranu umožnil Seveřanům projít bez boje jeho uzemím. V této nové situaci nemohl císař uvolnit ani jednoho vojáka pro operace v Northorii a brzy pochopil, že naopak potřebuje od Toriánců každou pomoc, kterou mu budou ochotni poskytnout. Se skřípěním zubů tedy Císařství podmíněně uznalo samostatnost Jižní Northorie a společně s Toriánci se začalo hotovit k ochraně severní hranice civilizovaného světa. V té době samozřejmě ještě nikdo nemohl tušit, k čemu dojde na hranici východní a jižní.
Války milénia, sepsal Reginald pán ze Suchých Krut a Temných Slatí